Založ si blog

Běsná čtvrť

Upravil jsem si uniformu a čekám na Polinovou. Ještě zabezpečuje auto, předepsaná kontrola. Za směnu s touhle poctivkou si zasloužím pořádný prémie.

Blíží se večer, Běsná začíná žít. Poplivaný chodníky zdobí kaluže, ve kterých se odráží nekonečná škála místní šedi. Kdysi to bývalo nejzelenější brrněnský sídliště. Teď na uschlý bříze nelibě poskřípává havran.

Naše kroky se dunivě odrážejí koridorem netečných paneláků. Mlčí a odtažitě nás sledujou. Mě znají dobře, má společnice sem nepatří.

„Tamten,“ pohodím hlavou k dlouhýmu bloku nad zbytky dětskýho hřiště. Polinová provede několik klusových poskoků, aby mě dohonila, a kývne. Sleduju ji nenápadně, pobledla. Jo, holka, chtělas k policajtům? Chtěla. Flákání po kanclech skončilo, užiješ si terénní zábavy.

Slunce zoranžovělo a těžce se kulí k západu. Okenní skla zkrvavěla a dlouhý stíny ožívají. Polinová si stále upravuje pendrek a zbraňové pouzdro, je nervózní. Kdyby mi nezabili parťáka, nikdy bych cosi takovýho do Běsné nevzal. Ale sem se nikdo nehrne a Polinka se prý přihlásila sama. Já si myju ruce, oficiální vina padne na šéfovu hlavu.

Parkoviště mezi několika bloky je plný fracků. Ječí a vyjou jak šakali, navzájem se mydlí po hlavách a kopou do zadků. Polinová se neklidně zavrtí, ale když nereaguju, předstírá, že ju to nebere. Kdybych se měl zabývat každou rvačkou, do baráků se ani nedostanu.

Chamraď zesiluje řev, přidává pískot. A tak, bude kino. Celej protější blok slouží za obří plátno a kdosi na ně pouští záznam sebevraždy jedný holky. Když se budou chovat mravně, ať se baví, trestný to není, kultura jako kultura.

Projdeme bývalou výplní dveří, nad kterýma se kýve zrezlá jednička, a Polinová se pokouší obnovit samostatnou ochranu vchodu. Dávám jí dvě minuty. Energie podporučici brní od prstů k veřejím, a stále dokola skomírá.

„Zas vám to padne, podporučíku, a kdyby ne, stejně to nějakej vykuk do rána zruší.“

Nevzdává se a pole nahodí.

„Pokud někdo umí rušit policejní alarm, měli bychom jej zatknout a předvést, kapitáne Sanku,“ recituje z pravidel.

Nějak se mi samy protočily panenky.

„Samozřejmě vím, pane, že tu nebudeme půl noci hlídat kvůli nepříliš závažné trestné činnosti, ale celou věc vidím také z jiného úhlu. Škodič musí být velice schopný, a stálo by tedy zato…“

Každej vchod zvláštně páchne, cítím to už ve vestibulu se zbytky schránek. Paneláky mi zaváněly ještě před tímhle osídlením, ale teď mnohem silněji. Poznal bych konkrétní barák se zavázanýma očima.

Posvítím na schody do sklepů, momentálně klid, a pak zkusmo kopnu do dveří výtahové šachty. Zachrastí v ní a něco prudce vyletí vzhůru.

„Dělejte,“ houknu na Polinu. Ve vteřině mám otevřeno a mířím ochrnovačem vzhůru. Několik pulzních vln šplhá šachtou jako obří medúzy, obejmou kabinu a pokračujou dál. Skoro bych věřil, že to uteklo, ale dutej náraz na střechu výtahu mě plně uspokojí.

„Přivoláme si to,“ zmáčknu tlačítko. Kabina se trhavě spouští, zastaví až nárazem na snížený dno, a díky tomu nemusím delikventa šroubovat střechou. Pěkně pohodlně mi přijel skoro do úrovně očí. Neštítím se, chytnu to pevně dvěma prsty za kožich a protáhnu štěrbinou mezi horníma futrama a střechou kabiny. Zloduch zkříženej s nějakou potvorou hejkalovskýho typu. Takoví se prostě nikdy nepřizpůsobí, furt budou škrtit cestující a uvolňovat pojistný lana. Tady by to vcelku nevadilo, místní jsou odolní a zvyklí, jenže ono to pořád leze do zakázaných míst. Občas se dají načapat v normálních činžácích nebo v hromadný dopravě. Ještěže v Brrně nemáme metro, Pružáci si s tím zkusí.

Podporučík Polinová přivolává odvoz. Potvora na betonové podlaze zvolna ožívá. Seskupil se kolem ní houfec drzých cherubínků, poškubávají ju za chlupy a tancujou jí před čenichem. Kouřím, čtu sprostý nápisy na zdech, snaživka se sama pokouší provést policejní zátaras.

Konečně zaduní venkovní schody, někdo zařve a vevalí se tlustá uniforma s maličkou hlavou. Břicháč Bruk, tvor požehnaný imunitou k dotykovýmu kouzlu.

„Někdo nechal zapnutej alarm,“ zažbluňká a tře si maličké čelo s modrofialovým pruhem.

„Tak to má být,“ bavím se.

„Tady přece nikdy nic nefungovalo,“ supí tlusťoch, předpisově si natahuje dračí rukavice a zkušeně rovná zloducha v mohutnejch tlapách.

„A vidíš, Bruku, zázraky se přece dějou,“ odklepnu popel na kudrnatý hlavičky cherubů. Nelíbí se jim to.

Polinová mlčí, k opravenýmu alarmu se nezná. Přece jen není tak blbá.

„Plyn,“ houkne Bruk a Moz, jeho parťák, docela šedivý a nezapamatovatelný policajt, podá hadici s uspávadlem. Tlusťoch drží násosku zloduchovi u čumáku, dokud docela nezplihne a nepřestane dýchat. Pak s ním důkladně zatřepe, přiloží ho Muzovi k uchu, a když parťák kývne, vloží omdleného delikventa do připravené síťovky. Vak se rozbliká, vězeň je připraven k převozu.

„Dobrá práce hned na začátek,“ pochválí nás, „ale stačí. Když mám noční já, tak stačí.“

Pokyneme si, Bruk ještě zaváhá, jako by měl něco na srdci, ale pak konečně vypadne a po delším rachotu vymanévruje s antonem od baráku.

„Mno, přeje si dáma svézt výtahem?“ podporučík Polinová neocení vtip, sevře rty a vkročí na schodiště. Cherubové se zatetelí a hbitě jako nepostřehnutelné opice obsadí zábradlí. Lezou a skáčou s neuvěřitelnou obratností, občas lascivně zatancují na melodie pronikající z bytů.

Kdysi je sem nasadil jeden umělec, hodlal povznést úroveň bydlení, a nahradil část strohých kovových dílů tepanými s právě takovými cherubky. Starý i nový zábradlí dávno připomíná čelist s povyráženými zuby, ale tyhle malý potvorky přetrvaly, zvykly si a zdomácněly, možná se i množí.

Chňapou po nás malýma prstíkama, proplítají se kovovýma tyčema a zkouší krást. Polinová jeden neopatrnej houfec s rozmyslem postříká dezorientačním sprejem. Vyráží mně tím dech, to je můj způsob pochůzky, od ní bych nic takovýho… Uf, už jsem se lekl, že mě v bezcitnosti přetrumfne mladá baba. Ale blondýna starostlivě sbírá potácející se andělský čertíky a klade je na schody ke zdi. A ještě kázání. Chudáci malí, skoro je mně jich líto. Mám jí prozradit, že než se vzpamatujou, nejspíš je někdo s chutí rozšlápne? Škoda dechu.

Na podestě vyhlídnu oknem. Bledá dívka stojí po x-té na střeše věžáku, drží se anténního svodu a potácí se. Dopředu – chci ke smrti, dozadu – vracím se do života. Tam a zpátky, tam a zpátky. Filmová zvětšenina mi ukazuje její oči. Veliké a nevinné. Není divu, že už nežije. Tady se to nedá s takovýma očima.

Diváci dole řvou a radí. Dívka, nejmíň měsíc mrtvá, jako by jim rozuměla. Občas shlédne mezi ně, váhá, ještě nechce poslechnout. Promítač zesiluje hudbu.

Cherubci se od nás drží dál, jsou naštvaní. Nenápadně jim pohodím pár drobků. Polinová neví, ale dokážou být užiteční.

„Pane, provedeme zde namátkovou bytovou kontrolu?“

Ani se nezadýchala, a to ju ženu schody neschody.

„Proč,“ zeptám se bez otazníku.

Trošku nadhodí rameny uniformu.

„Tak jo, Polinová, když to musí být. Upíry jsme minuli, dáme nějakýho míšence?“

Asi hodlala souhlasit, jenže mezerou mezi zábradlím cosi padá. Být to strašidlo nebo kus nábytku, nerozhodím se. Jenže tohle páchne člověčinou a plémě člověčí musíme hájit nebo se tak aspoň tvářit, pokud jde o mě.

Lidský zbytky prolítnou, mohl bych je chytit, ale netoužím po zadělané uniformě. Dole to pleskne a žuchne. Odstrčím Polinovou a horní patra udělám do pěti vteřin. Sotva zaregistruju pár otevřených dveří a dychtivý tváře obyvatel.

U zřícenýho schodiště do podkroví stojí tři výrostci. Dvakrát upírská krev a jeden černokněžnickej kříženec.

„Kdo to byl?!“ chytím nejbližšího pod krkem. Ztratí pobavenej výraz a oči mu zrudnou. Přiškrtím ho a odkopnu černokněžnickýho zmetka. Druhýho upíra předpisově haltuje Polinová.

Nejspíš se červenookej dusí, ale předstírám, že to nevidím. Ještě ho narazím na zeď a koleno zapíchnu do břicha. Mezi rty se mu objeví krvavá slina, kousl se do jazyka. Přidržím si ho pravačkou a levou se dobývám do kapsičky pro sáček na vzorky. Tohle by měla dělat zaškolovaná blondýna, ale ať mi raděj hlídá ty dva za zádama.

Pustím upíra, kterej začíná škytat a opřu se o bývalej panel s elektroměry a zvonkovými štítky. Polinová dělá totéž na protější straně. Budu ju pak muset upozornit, že v těchhle místech můžou přebývat potvory transformovaný do zbytkových elektrických proudů.

„Takže, pánové?“ Mají ve tvářích čirou nenávist a nedivím se jim. Podporučík Polinová obezřetně vytahuje záznamník. Taky ju budu muset upozornit, že tohle se na mých hlídkách nedělá. Kdyby se někdo ptal, použití záznamovýho média nedovolila vážnost situace. Nepotřebuju, aby mi pak páni v teplým kanclu dávali kapky za nedodržení výslechovýho postupu.

„Sledujete, jak vlídně se doptávám?“ přiblížím se k černokněžnické směsi. Kluk se snaží drze žvýkat a vyhlížet neohroženě. Vytáhnu pendrek a zkusmo ho aktivuju. Šerá chodba se rozsvítí, oba spratci couvnou ke zdi.

„My jsme to nebyli,“ zahuhlá upír a uhýbá pohledem. Znovu sevřu pendrek a má energie způsobí výšleh ze zbytků žárovky nad našimi hlavami.

„Tam, na půdě!“ Mladý černokněžník nechává dál mluvit upírka, až zmiznem, bude za hrdinu, co se nedá zlomit, ale má jen štěstí, že jsem se nezaměřil na něho.

„Pane,“ přistoupí Polinová, „opravdu se něco nachází nad námi.“ Ukazuje k černýmu otvoru, kam kdysi vedly dřevěný schody. Hranatý paneláky dostaly sedlový střechy a tím půdy a podkroví. Pokud vím, snad žádný zdejší strašidlo je neocenilo po lidským způsobu. Pod střechou je dneska hnusnější stoka než ve sklepech.

Z otvoru se valí tma. Leze ven a dokonce i Polinová v ní cítí čerstvý zlo. Já je přímo vidím. Sedí v každým atomu a září uspokojením. Klidně bych mohl zavolat posily, ale neudělám to. Jsou věci, který řeším sám. Couvnu, kolik mi prostor dovolí, a po krátkým rozběhu skočím. Držím se okrajů díry a soukám se nahoru. Polinová použila lano s vytahovákem a teď s baterkou hledá nouzový osvětlení. Šikovná holka, obrovskej půdní prostor se slabě ozáří modravým stmíváním. Nikdy to nevydá víc světla než slunko hodinu po západu.

Prázdno. Na první pohled prázdno plný bordelu, ale na druhej se temnota zpestří šedivými stíny. Rodinka mlčenlivých mátoh se tísní u nízký zdi, posedává na trámech a předstírá, že ju nic nezajímá. Ne, teď jim křivdím, oni fakt nevnímají. Tihle tvorové nejsou z pevných těl, ale patří k hmotnějším substancím. Většinou neškodí. Prochází zákoutí, temný místnosti a stmívavý uličky, aby se popásli na úleku bázlivých nebo provinilých. Po přesídlení provozovali živnost s obrovskou chutí, ale přestože neohrožujou přímo na životech, dávno do centra nesmí. Tady cítím jen tichou zlost a apatii, ne akutní zlo.

„Pozor, pane! Vlevo nahoře!“

Odskakuju mezi mátohy a skrz šedá těla zahlídnu Polinovou nalepenou za strojovnou výtahu. Kryjeme se a oba míříme ke střešní konstrukci. Něco tam sedí, a když se spojíme očima, udělá se mi zle. Blbost, mně se nikdy nedělá zle a To nemá oči. Zmáčknu bezmyšlenkovitě spoušť, a vzápětí vím, že zbytečně. Musel to být ideální přízrak a já jsem se poprvé v životě tak zmýlil.

Mátohy se ode mě s odporem odsouvají, nedívají se na mě, ale cítím jejich pohrdání. Sedím v prachu a odpadcích, zvenku se ozývá halasnej potlesk, dívka zřejmě opět skočila. Chvílu bude klid a začne to nanovo. Výstup, váhání, pád…

„Ideální příz…“

„Já vím,“ zavrčím na Polinu. „Hajzl. Nabírá tady negaci z celýho baráku a dělá z ní fantomy. Skoro mě nachytal.“

„Mno, ale musíme se nad to povznést, pane. Podle předpisů nyní sejdu do suterénu a zkontroluji, zda dolů spadla skutečně pouhá návnada.“

Zaváhám, jestli nemám zavolat Bruka s Muzem, ale ten silnější by mě za podobnej žertík zavřel do převozovýho vaku místo rozplynulé návnady. Mohl bych po půdě pohodlně přejít do vedlejšího vchodu, jenže podporučici nemůžu nechat bloumat samotnou. Před měsícem jsem přišel o parťáka.

„Slízáme zpátky oba,“ zavelím a Polinová to správně pocítí jako nedůvěru. Ať si trhne, být tady sama, zmizí jako většina lidských holek. Některá se nenechá zabít, sžije se s Běsnou, ale podle mě není o co stát. Z děcek těchhle potvor se stávají nejnebezpečnější zmetci. Lidská a strašidelná směs. Nebo ještě líp, do přístupnýho člověka může vejít zlo podobně jako ten zloduch do hejkala. Taky dobrý, těžko se to poznává.

Z horní podesty zahlídnu zaliskaným oknem zas ty obrovský oči. Nejsou nechápavý, už poznaly dost, ale již nikdy se nechcou na nic zaostřit. Hloupá skokanka…

Za dveřmi třetího patra to žije. Někdo zpívá zamilovaný písně v divokým jazyce, moc nerozeznávám slova, ale jde o nářečí kolem Vobřan. Tam přebývala svýho času zajímavá komunita a dlouho se držela, než magistrát s konečnou platností zašněroval lesy.

„Do prdele život!“ ozve se procítěně v bytě se začouzenými futry a kouzelník v potrhaným kaftanu rozrazí dveře. Chvílu na nás kouká s otevřenou hubou, zhluboka si přihne piva a plechovku mrští mezi mě a Polinovou.

Ruka se mi sveze k obušku, ale chlap spustí z pysku slinu a ucedí: „Aby ses nepodělal, vašnosto, však už zalízám do brlohu.“ S přehnanou uctivostí couvá, a z jeho prázdnýho pohledu mám mnohem horší pocit než z výhružek mladých výtržníků. Probere mě až pravidelnej cupot podrážek podporučíka Polinové. Jo, ta dřívějšího elegána, mocnýho mága z Vobřan, neznala. Ta pořádně nepamatuje ani svobodný lesy.

V přízemí leží jen kaluž smradlavý vody. Polinová mlčky odebere vzorek. Ať si chtěl tou maškarádou ulevit kdokoliv, muselo v něm sedět děsně vzteku. Teoreticky v tom vzorku může být něco jako strašidelná DNA, ale spíš jde o čistou esenci negativních pocitů z celýho bloku. Vznikl půdní přízrak, kterej generuje tyhle fantomy.

Lidi mají oprávněnej strach z něčeho, co umí třeba jen na pár minut stvořit utýranou mrtvolu a mrštit ju ze schodů. Za velkých městských nepokojů dokázal dav povstalců z Běsné společným vztekem bourat brrněnský ulice. Nejhorší je, že spravedlivým vztekem. A já tomu musím zabránit.

„Projdeme sklepy, kapitáne?“

Pokrčím rameny, snažil jsem se na něco vzpomenout, a blondýna vyráží první. Nemám nejmenší chuť na ňu šahat, ale popadnu ju za řemen a poškubnu za sebe. Uraženě vykulí oči a párkrát nanečisto zamele pusou.

„Tady do dveří vchází dáma až za pánem,“ utnu ji. Jo, huso, někdo ti tam prorve hrdlo, a ani nezjistíš, kdo to byl. Nehodlám volat Bruka dvakrát do stejnýho vchodu.

„Omlouvám se, pane, a děkuji.“

„Fajn, že máte čím, podporučíku. Všichni upíři nemusí být rozlezlí po sídlišti.“

Rozkopnu dveře a ty na něco měkce narazí. Jasně, že číhal. „Kaline?“

Většina upírů a upírek jsou pohlední tvorové. Pro množení nepohlavní cestou si zásadně vybírají krásný oběti. Kalin je zrzavej chlap s odzbrojujícím chlapeckým úsměvem. Má nádherný zuby.

„Zdravím, dobrá noc,“ usměje se a loupne modrýma očima po Polině. Podporučice ostentativně vytáhne zpod blůzy křížek. Kalin si toho nevšímá, okouzluje, jako by s ním Polinová koketovala.

„Přejete si průvodce po katakombách, madam?“

„Trefíme,“ odpovím za Polinu. Chlap omluvně zvedne ruce a couvá před námi do tmy. Zmizí v ní, jen ten bílej úsměv ještě zazáří a ostrý zuby hlasitě cvaknou.

„Líbíte se mu,“ upozorním podporučici zbytečně. Není slepá.

Po pravici míjíme sklepní kóje a ve vzduchu cítím pach uleželý zeminy. Nemám to tady rád, ale já to tady nemám rád nikde. Ve sklepích aspoň vím, co můžu čekat. Upíři mezi sebe leckoho nepustí. Snad jen ve sklepení jednoho věžáku, kde ještě za lidskýho osídlení zavraždili dítě, bývá vysoká koncentrace všelijakejch pobudů. Courají po kójích a nasávají atmosféru. Někomu prospívá děsivá hrůza oběti, jinýmu uspokojená vraha.

Docela rád vylezu do suterénu vedlejšího vchodu. V kočárkárně někdo řve.

Opět rozkopnu dveře. Vypadnou z jedinýho pantu a praští dva zavalitý týpky do zad.

„Doklady,“ ucedím a chlapi nastaví dlaně. Nekontroluju je poprvé, ale slíbil jsem zaškolit Polinovou. „Tak, podporučíku, konejte povinnost,“ opřu se o zeď.

„Ustupte o tři kroky,“ požádá podporučice a musí si odkašlat. Je nervózní, ale nachytat se nedala. Nejprve se sklání k mladíčkovi na zemi. Z mikiny a vesty se mu kouří, ruka zkroucená za zády je celá od krve. Polina k ní přiloží identifikátor zapnutý zároveň k blízké obraně, kdyby šlo o léčku, a sejme údaje. „Není to člověk,“ ujistí mě bez ohlédnutí. „Teď vaše dlaně,“ přistoupí k chlapiskům. Nechají si sejmout identifikační kódy a Polinová zahájí výslech. „Proč jste toho kluka mučili?“

„Baví nás to,“ pokrčí rameny zarostlej Jezevec.

„Je na to zvyklej,“ doplní drze Monstr a propne si nad hlavou tlapy, až klouby zapraskají.

„Vy nevíte, že podobné praktiky je povoleno provádět pouze u typových obětí v neveřejných prostorách?“

„Však!“ zatváří se Jezevec nevinně. „Tady mladýho proháníme furt. Je blbej, když se nechá chytit. Být to na mně, vpletu ho na schodišti do zábradlí a pozvu celou Běsnou i s kameramanem, ale…“

„To by se, kámo, pánům v zakázaným městě nelíbilo,“ zavrčí Monstr a na rozdíl od vcelku hloupýho tlachání Jezevca v tom slyším opravdovej hněv. Jsme pro ně představitelé kasty, která je sem zavřela, a ještě si diktuje podmínky.

Kdysi měly divoký bytosti všude volný přístup. Panovala budovatelská nálada, hledaly se cesty pro soužití lidí i dost nebezpečných strašidel a zpočátku to šlo, snažily se obě strany. Pak se to začalo kazit. První útoky těch, co potřebujou ke spokojenosti lidskej děs nebo krev a maso, jejich soukmenovci sami trestali. Jenže už vypukla hysterie. Objevili se provokatéři mezi lidma, vykukové, co se učili od divokých vrahů, a nastala mela. Výsledek je mimo jiné internační sídliště Běsná, dar státu divokým obyvatelům.

Kluk na betonu se pohnul. Pomalu se zvedl na všechny čtyři a rozklepaně se plazí po stěně do vztyčené polohy.

„V pořádku?“ ptám se bez zájmu, ale dle protokolu, Polinová může mít zapnutej ten hloupej záznamník.

„Jo, dobrý. Moje volba.“

Blbec si chce něco dokázat. Trpí bývalým mistrům útrpnýho práva útoky. Nejspíš se chtěl před někým vytáhnout. Podle kódu převážně duch zloděje a následně oběšence. Často si libují v masochismu.

„Víš, co musíš udělat, pokud se chceš před nimi chránit?“ Polinová se ptá návodně. Nemá se mezi ně plíst.

„A to proč?“ ušklíbne se mladík a setře si krev z tváře. Polinka couvne. „Je to docela fajn zábava, slečinko, nechceš si to zkusit? Lepší než se procházet po vašem nudným, udržovaným městě!“

Halamové se chechtají, uznale klukovi naznačí bod, podporučice rudne. Musím zasáhnout. Stačí, když se narovnám a postavím mladé zástupkyni práva nenuceně po bok. Chtěli by pokračovat, mají toho jistě hodně na srdci, ale musí se holt vybít jinak. Třeba mučením navzájem. Půdní přízrak získá další dávku negativní energie.

„Běda, jak u té vaší zábavy nachytám víc jak pět zúčastněných,“ upozorním co nejchladněji a v klidu opouštíme kočárkárnu. Mám u nich dlouho budovanej respekt, skoro u všech. Ale dnes se všichni dívají nějak divně, jako by na mně něco nebylo v pořádku. Nejspíš se diví, proč s sebou tahám Polinovou, to bude ono.

„Nemusíme to rozpitvávat, že?“ ujišťuju se, když ze dvojky vylízáme rozbitým sklem bez alarmu. Stejně si každej chodí, kam chce a v tomhle domě není koho chránit.

„Ne, pane,“ narovná si Polinová záda, „bylo to pro mě poučení.“

„Jo, hlavně si furt opakujte, že jsou jiní,“ vylítne ze mě bezmyšlenkovitě. Podivně se po mně podívá, ale třeba je to tím, že ju vidím úkosem, nebudu na ni zírat zpříma.

Hajzlíci na parkovišti se válí po zemi, vytírajou kaluže bundama a kožichy. Je docela chladno, jen baby se odhalujou, co to dá. Raděj omrznout než se nepředvádět. Některý nevypadají špatně. A po oknech a zdech paneláku padá dívka s medovými vlasy jako bílej anděl.

„Kus toaleťáku letí!“ zatleská černovlasá, černooká čertice a pronikavě zajuchá. Zasvrbí mě ruka, ale ovládnu se. Mít teď puštěnej pendrek nebo pulzní zbraň, rozsvítí se všechny lampy v okolí včetně nákupního střediska.

Třetí vchod je celkem tichej. Ve vestibulu spí hrdý potomek obrů, obtočil stěny od vchodu po přístup ke schodišti, a občas hlasitě zachrápe. Pro tyhle tvory bylo křížení s lidma požehnání. Když se skrčí, může prolízt do normálního bytu. Polinová vší silou otevře dveře, který zavalila bezvládná obří paže, a kontroluje výtah. Dobrý, v šachtě nic nebezpečnýho nečíhá, ale jdeme raděj pěšky, prostě rutina.

Z bytů se linou víc či míň pronikavý pachy, divný zvuky a obyvatelé. Většinu znám a vycházím s nima. Před lety mě sami žádali, ať dělám prostředníka mezi lidma a tímhle světem. No, tak dělám, sviňská práce.

Dožene nás starší dáma v kabátu až na zem, funí a oddychuje, spěchá. Polinová jí uhýbá a zdraví. Dáma rovněž, odplivne si.

„Moje kolegyně,“ představím podporučici, „a tohle je čarodějnice Habrová.“

„Čarodějka,“ zasípe baba. „Čarodějnice zní pejorativně a ty, Sanku, máš nevymáchanou hubu. Vždycky bývals zmetek, ale ne tak sprostej. Dávej na sebe pozor.“ Zpod klobouku s krkavčím peřím mě probodnou zkoumavý, modrý oči. Měla donedávna povolenku ke vstupu do města, ale zneužívala ju. Věštila úspěšně, schopnosti má, jenže si nemohla pomoct a čas od času nějakou citlivější dušičku totálně rozložila. Taky jí chutná lidskej děs.

„Pokud budete přede mnou plivat na zem,“ ztvrdne Polinové hlas jako týden starej chleba, „jste obyčejná čarodějnice. Kdo chce být dáma, má se tak chovat i ve vypjatých situacích.“

Habrová položí tašky na zem a otočí se k podporučici. Jsou dvě možnosti. Buď se ju pokusí srazit kouzlem či mechanicky ze schodů, nebo se rozesměje. Tak ne, dává si buclatý ruce v bok a zblízka policistce Polinové syčí do tváře: „Děvenko, já si před tebou na nic hrát nebudu, nemám na to nejmenší chuť. Uvědom si, že seš na našem území. Dali jste nám tohle peklo místo svobodnýho života, našich staletých domovů v našich – slyšíš? – v našich městech a v našich lesích. To nebyly a pořád nejsou vaše lesy a města. Držíte nás tady násilím, a pěstujete si pořádnej problém. Tak mi neříkej, jak se mám k tobě chovat! A pokud mě hodláš oslovit, pak jedině uctivě a v případě nutnosti.“

Zadívám se na Habrovou vyčítavě, ale mlčky. Docela si na holku vylila zlost. No, mohla to udělat i horším způsobem, ale to bych už musel zasáhnout.

„Zřejmě bude nejlepší, když si navzájem půjdeme z cesty, paní Habrová,“ zachovává Polina bledost a dekorum. „Mimochodem, já nevím, jak stávající situaci vyřešit k oboustranné spokojenosti našich světů. To neví bohužel nikdo.“

„Pusťte nás ven a uvolněte lesy!“ zapiští rozcuchaný šotek a prosviští po zábradlí jako blesk.

„To už tady bylo,“ zašeptá za ním Polinová smutně. Když se otočíme zpět k čarodějce, schodiště je prázdné.

„Pro mě je čarodějka výraz pro krásnou, příjemně zkaženou a vyvinutou osobu,“ povzbudím zaraženou Polinu a vykročím do schodů. Potřebuju se rozhýbat, najednou se nějak nedokážu soustředit.

Je tu provoz. Nájemníci zásadně používají schodiště, nikdo se nesvěří výtahu, přestože si jezdí nahoru a dolů prázdný. Zkušení tvorové.

Před byty pátýho patra se rvou dva vlkodlaci na vodítkách, majitelé je krotí sérií kopanců a nadávkami. Na jedný straně zřejmě manželka, na druhý sokův synek. Jakpak to vyřeší, až se z chlupatých oblud stanou zase živitelé rodin?

„Doufám, že máte platný očkování,“ ptám se Poliny. Přikývne, nějak ju přešla řeč.

Použijeme žebřík a vylízáme na půdu. Kdosi hraje karty na rozbitý knihovně, v koutě se po sobě plazí dva výrostci, snad kluk a holka, těžko říct. Podle jistých městských představitelů by se měly na množení obyvatel Běsné vydávat povolenky. Podle mých zkušeností naprostá blbost zprvu zapadne, a za čas se může ujmout jako perfektní nápad. Vadila by mi likvidace Běsné? Je zabydlená ubohou, krvelačnou sběří, naskočí mi okamžitě odpověď. Kruci, zas mě bolí hlava. Asi stárnu, tohle se mi nestávalo.

Ve čtverce žebřík chybí. Seskočím z půdy a za sebou slyším měkký dopad Polinové. Že by nebyla čistej člověk? Nebo poctivě trénuje.

„Dáme svačinu?“ buším na dveře se zlaceným kováním. I tady se najde honorace.

Otevře plešatej tatík v bílým tílku s břichem jako duchna. „Ale, to jsou k nám hosti,“ promluví skoro bez pohybu rtů. Ustoupí, pustí nás dovnitř a rychle zavře. Ani on, Matys, nepsanej vládce bloku, nenechá zbytečně otevřeno.

Ve stísněný předsíňce klopýtáme přes boty. Mineme kuchyň a skoro poslepu dojdeme do pokoje. Polinová mě přestane bedlivě pozorovat a úžasem tichounce vydechne. Jo, tohle není obvyklej byteček průměrnýho obyvatele. Matys je kápo. Skoro čistej člověk s minimem podstaty nějakýho mága a čilej mozek. Nedělalo mu potíže skoupit celý patro a prostě je propojit. Teď stojíme v hale nebo obyváku, obrovský místnosti s okny na obě strany. Matys rád uchvacuje. Ne svým vzhledem, ten je mu fuk, ale bejvák stojí zato. Podlahu tvoří dubový parkety uprostřed krytý temně zeleným kobercem, jen před krbem se rozvaluje kožešina z pravýho medvěda. Nábytek si pan Matys nechal nakrást ze státem chráněných objektů. Nepřizná se, ale kdyby prý jo, krádež by to stejně nebyla. Beztak vše patřívalo tajemné větvi jeho rodu. No, co se nedá dokázat, jako by nebylo, takže se klidně složím do velkýho ušáku s výhledem na parkoviště. Polinová se nechá usadit do křesla s norkovým přehozem. Slečna sedí upjatě, nenápadně se rozhlíží a zřejmě neví, co si má myslet.

„Světlo,“ poručí měkce Matys a křišťálovej lustr se rozzáří tisícem světýlek. Žasnu taky, tohle minule neměl. Teda lustr jo, ale rozžínali ho malí, sveřepí trpaslíci. Teď se mezi křišťálovými ozdobkami míhají miniaturní víly s křidélky. Musel si je nechat dovézt ze Západu, u nás to nežije. Doufám, že blondýnu nenapadne učinit patřičnej zápis. Cizokrajný strašidla se k nám smí dovážet pouze na přísný povolení a rozhodně ne na Běsnou.

Tmavej mladík s jiskrnýma očima nese tác s čajem a sušenky. Polinová vytáhne svačinu v pytlíku. „Promiňte, pane Matysi, mám jídlo s sebou a na rozdíl od kapitána Sanka ctím směrnice a předpisy.“

Mafián na ni kouká, skoro čumí. Pak se rozchechtá. „Vaše věc, dámo, když neochutnáte. Ale pokud nemáte v termosce taky čaj, doporučuju Belzův znamenitej. Získal jsem výtečnýho kuchaře,“ otočí se ke mně, Polinová jej přestala zajímat, ignoruje ju. Černej mladík se polichoceně usměje a zmizí v kuchyni.

„Dlouho jsem čekal, Sanku,“ posadí se Matys přímo přede mě, stíní okno.

„Pokaždý nevybyde čas,“ zamumlám a drtím v zubech sušenky, pomáhá mi to soustředit se, přemýšlet.

„Hm, tak jo. Hlavně, že už seš v pořádku.“

„Nikdy mně nic nebylo. Proto dělám tuhle blbou prácu, při slabým zdraví bych nevydržel.“

„Jo, kapitáne, seš fakt silnej.“

Dnes mě dráždí. Chodím si k němu oddechnout, načerpat novinky, ale teď prostě ryje.

„Kde máš paní, Matysi?“

„Někde tady je, znáš to.“

Ani nepřikývnu, znám to. Jeho žena je překrásná. Nejspíš proto se každýmu neukazuje nebo jen lehounce a letmo. Myslím, že jsem ji právě zahlídl. Usměju se směrem, kde se mihla jemná tvář s velkýma očima, štíhlá postava a možná náznak pozdravu, mávnutí bílé ručky. Nikdy ji nespatřím, když na ni chci hledět přímo. Ona je krása doplněná fantazií. Teď stojí vedle mě, vím to, ale pokud se otočím, zmizí. K zbláznění.

„Vypij ten čaj, Sanku!“ poroučí Matys a Polinová přiskakuje a pomáhá přiložit mi šálek ke rtům. Odstrčím oba.

„Ale kur..! Dáma promine, skoro jsem vypustil neslušnost, jenže ten blb mě polil horkým čajem!“ Matys poskakuje, tetelí se a napíná gumu v pase, aby vařící skvrna v citlivých místech přestala pálit. Přibíhá Belza, odvádí si ho do kuchyně. Fajn, nemusím vidět, jak mu chladí intimní partie. Navíc se mi nějak rozostřuje svět.

„Kapitáne? Kapitáne!“ blondýna mi klečí u nohou a kouká zespoda jak vyděšený štěně. No co, nějak jsem se zamyslel, možná zaklimbal, a oni mě překvapili tím čajem.

„Vstaňte, podporučíku,“ zavrčím a posunu si křeslo blíž k oknu. Skokanka tam právě vystupuje na střechu.

„Sanku, tys mně teda dal,“ vrací se Matys a krůček za ním Belza s nasupeným výrazem. Ten patří mně, znenáviděl policajta, co ublížil jeho pánovi. „Za to si musíme dát panáka, kapitáne. Musíš, nebo si začnu myslet, že to bylo schválně.“

Stojím u okna, opírám se rukama o parapet a čelo chladím o sklo. Teď mám dívku přímo naproti sobě.

„Na!“ zařve Matys a verve mi štamprdli do ruky. Na hladině utrejchu spatřím tvář jeho čarokrásný ženy. Nevím, co chce udělat Polinová, ale než se ke mně přiblíží, obracím panáka do sebe. Prostě jsem tu vílu vypil. Tak, Matysu, a je taky moje!

Posadili mě zpátky a chvílu zůstáváme mlčky, jen jsem zavřel oči. Nespím, ve službě nikdy. To Polinová strašně zdržuje. Otevřu oči a musím ju přímo vyhnat do práce.

 

Patra nad a pod Matysem jsou čistý. Tady si nikdo nedovolí překročit hranice běžný zločinnosti. Ale my scházíme níž.

„Kapitáne? Jste v pořádku?“

„Samozřejmě, podporučíku. A upozorňuju, že nahlouplý dotazy jak z ameráckejch filmů nesnesu. Jasný? Jasný?!“ Kouká jak tele. Vyvalený šedivý oči, pootevřená pusa. Teď by tě měli vidět na Ústředí, pohledná podporučice.

„Ano, pane,“ polkne, čímž se jí zavřou růžový rty a znovu získá ledovej výraz. Konečně! To by bylo příliš, vyfasovat za parťáka nováčka babu a ještě s vyjeveným ksichtem.

V klidu projdeme po ulici do pětky, zrovna se nepromítá, naskakuje novej začátek. Po kolikátý dnes?

V baráku to žije od prvních pater, někdo pořádá soukromou diskotéku nebo co. Zábradlí brní do dlaně, vibrujou zdi. Polinová si na okamžik zakryje uši, ale pak se ovládne. Ukážu prstem směr, mluvit nemá cenu.

Není třeba vyrážet dveře, pohostinně zívajou na celou chodbu, zvou dovnitř. Překračujeme těla na zemi, uhýbáme před zavěšenýma na zbytcích lustrů a občas někoho odhodím stranou. Normálně by už řvali fráze o policejní brutalitě, ale dneska mi to kupodivu prochází, jen na mě tak divně koukají. Tady se fetovalo a to fest. Naznačím Polině šňupání a ona okamžitě pochopí. Vytahuje z kapsy soupravu na vzorky a sklání se k ležící dívce s čtyřbarevnými vlasy. Pokračuju dál, hledám zdroj kraválu. V bývalé kuchyni se to rozkládá. Aparatura, sestavená z několika souprav a mohutných zesilovačů, vyje. Stovky tónů se slívají v jedinej, kolísavej a rozbouřenej jak mohutnej tok jarní řeky. Vyplnil přilehlý patra a podle všeho dírama ve zdech i vedlejší barák. Ztlumím ten příval, musím několikrát otočit zvukovým knoflíkem, a skoro se mi v uších udělá podtlak.

„Co je?“ nastoupí na mě divoženka v chlapským vydání. Možná to býval ohnivej muž, kdo ví.

„Kontrola na drogy, občane,“ ušklíbnu se. Nastane jekot. Sápou se, což mi nevadí, ale sakra, cosi se mi hlásí z podvědomí, něco musím udělat, ale oni mě nenechají přemýšlet. „Neotravuj, příšero,“ odhodím vyhaslýho ohnivce, a když se přidávají další, docela jim rozkopnu aparaturu.

„Ty hajzle! Ty že nás hájíš?“ řve bledej aristokrat s krvavým krkem, nejspíš sťatej za hrdelní zločin. „Seš stejnej jak ti ostatní!“ Tak na mě řve. Netroufá si přiblížit se, mám v ruce obušek, ale nenávistí zbledl a zprůsvitněl. Proč bych měl za ně vystupovat? Za nesvéprávný zmetky, co ani neví, proč jsou na světě?

Vracím se k Polinové. Dva přízraky ju drží u zdi, staly se z nich beztvarý stíny po zásazích jejího pendreku, ale drogy a vztek je zbavily citlivosti. A zfetovaná sběř se přidává. Podporučici skoro nevidím, hradba nenávisti ju izoluje od ostatního světa.

„Ustupte!“ zařvu naplno. Ti, co jsou ke mně nejblíž, zmateně zareagují, otočí se a zírají široce otevřenýma očima. Neustoupí. A zvenku zaslechnu další salvu povzbuzování, někdo zase chce, aby dívka skočila ze střechy.

Určitě jsem nepozbyl smysly, za deset let u policie se mi to nikdy nestalo. Jen jsem stiskl pendrek a úměrně bezprostřednímu nebezpečí jím počal zpracovávat nepřizpůsobivý jedince. Šlo to skoro samo. Občas zahlídnu Polinovou, jak kolem sebe udržuje bezpečnej kruh. Chvilka práce a budu u ní.

Někdo křičí. To se stává při bolesti. Křik může odradit útočníka nebo přivolat pomoc, jenže jakej to má smysl tady, kde spousta sadistickejch bláznů bolestivej jekot miluje?

„Sanku!“

To křičí Polinová. Zírá mi zblízka do tváře a drží mou ruku s obuškem. Někdo mě napadl zezadu a ona to musela vidět, pouští mě a nechává odvléct pozpátku ven. Usínám.

 

Hladí mě víla. Cítím les a prosluněnou mýtinu, někde blízko rostou jahody. Nebudu se probouzet, víla by zmizela, ony jsou takové. Pořád si je musíte domýšlet.

„Bude ještě chvíli spát, Matysi,“ slyším Polinovou. „Dala jsem mu silnější prostředek, ten ve slivovici nezabral. Probral se jen na pár minut, než jsme došli do vedlejšího vchodu.“

Nespokojeně se zavrtím, víla zmizela, zaplašili ji. Určitě kvůli Matysovi, jak by mohla být rusalka šťastná s takovým tlusťochem? Vezmu si ji. Buď mi ji dá, nebo ať vrátí mou… Sakra, děsně mě bolí hlava.

„Mele se,“ přistoupí Matys.

Někdo mi přiloží ruku na čelo. Není to víla, to jen Polinová, člověk.

„Kapitáne?“ ptá se tiše, měkce, skoro jako… Sakra, co se mi stalo? Na něco si nemůžu vzpomenout! Ale dobře si vybavuju Polinové zradu v tom feťáckým doupěti. Určitě byla blízko výrobna, a ona nechce, abych ju našel a zničil. A pozabíjel každýho, kdo v tom jede.

Podložili mi hlavu a dali pít. Voda, ale kdo ví, když jsou zrádci. Vyprsknu to zpátky, Matys zařve. „Zas mi polil gaťata!“

Otevřely se mi oči, vidím mafiána s mokrýma rukama, kape z něj a Belza mu vytírá utěrkou triko. Tlustý břicho se vlní jako peřina pod rukama šikovné pokojské, a já chci vidět vílu.

Posadím se, ale hodí mě to zpátky.

„Kapitáne, zůstaňte ještě v klidu, lék musí působit.“ Polinová se zbláznila, má mě za blbce. Nevěřím ani bývalýmu spojenci Matysovi, natož jí, vybrané těma idiotama na Ústředí.

Nikdo nestojí o pořádný vyšetření drogový kauzy. Jim vyhovuje, když se místní sperou a pak pochcípají, to je městská strategie. Pozabíjejte se, vytěkejte do vzduchu, rozložte se v zemi a co zbude, pozavíráme do terárií a budeme ukazovat faganům, ať vidí, proč nemůžou být strašidla volný. No, dětičky, kdo by chtěl potkat tohle v lese? Nebo tamto v noci na ulici? Nikdo? Správně.

Oženu se, když se Polina zas přiblíží.

„Sanku,“ přisedne si Matys, „takhle Čiré nepomůžeš. To není dobrá cesta.“

Nemám vzduch. Zmizel kyslík nebo mi vyplivly plíce. Čirá, má krásná víla. Na ni jsem si nemohl vzpomenout. Díky, Matysu, už vím, proč jsem tady. Hledám Čirou. Nemůžu nechat takovou bytost v týhle stoce.

„Lež! Ležte!“ zaječí společně a stáhnou mě na pohovku. Nikdo nechce, abych našel svou vílu.

„Kapitáne, nadporučík Čirá je už měsíc mrtvá,“ drmolí Polinová, klečí mi u hlavy a vypadá jako vyblitej přízrak. Oženu se, ať zmizí.

„No tak, vždyť jste to už pochopil, zvykal jste si. Vzpomínáte na léčebnu?“

Slyším napjaté ticho. Matys i Polina čekají, dělají si naděje. Nejraděj bych je zklamal, ale zatraceně se mi vybavujou bílý stěny psychiatrie, uklidňující injekce a úděsnej zmatek v hlavě. Jo, Čirá už není a mě to skoro připravilo o rozum. Nezachránil jsem ji.

Pod krkem mi něco zachrčí. Polinová se rychle skloní, chce sama odpovídat. Přikryju vysílačku rukou a zahledím se jí výhružně do očí. Odstoupí.

„Osmnáctka na příjmu,“ pronesu naprosto klidným hlasem.

„Dolní ústředí. Prošvihli jste pravidelné hlášení, osmnáctko. Je všechno v pořádku, Sanku?“

„Jo. Jen normální blbinky. Bruk s Mozem odvezli jednoho výtahovýho výtržníka.“

„To už víme. Kde se právě nacházíte?“

„V pětce,“ zalžu. Nemusí šéfovstvo vědět, že ležím u Matyse na kanapi a vrací se mi proklatá, shnilá paměť.

„Dobrá. A nezapomeňte se hlásit.“

„Rozkaz,“ vymodeluju co nejdokonaleji slovo, který bych nejraděj rozdrtil zubama.

Matys s Polinovou si oddechli.

„Já jsem tu od její smrti nebyl?“ ptám se koukám do stropu.

„Ne, pane. Moc vás to vzalo. Ta droga a tak.“

„Houby droga,“ zavrčí Matys, „regulérní jed.“

„Někdo ho dal Čiré,“ vzpomínám.

„Vám taky, kapitáne.“ Polinová mi zas vstupuje do záběru. Odkloním aspoň oči, ruší. „Pracovali jste na objasnění série sebevražd a přišli na stopu nebezpečného přípravku. Rychle rozloží divokou bytost i s vysokým podílem lidské podstaty. Vzbuzuje sebevražedné sklony.“

„Tam vedle?“ snažím se vstát a ukazuju směrem, kde se odehrává bujnej večírek.

„Ne, ne,“ sklání se Polina, „jen tancovali a pili místní utrejchy, úplně běžné. Tady na všechny silně působí i obyčejný alkohol. Jenže vám to zřejmě připomnělo tragédii s nadporučíkem Čirou.“

„Hodně jsem vyváděl?“

„Dost,“ zastoupí Matys Polinu. „Přiběhli pro mě, že Sank hodlá vyvraždit celý patro. Máš štěstí, že na tobě dost lidem záleží, jinýmu by to nechali vyžrat. To by byl tvůj konec.“

„Dost lidem…“ ušklíbne se Belza v pozadí.

„No tak divokejm,“ opraví se Matys, „lidem určitě ne.“ Polinová si významně odkašle.

„S jistými výjimkami,“ doplní tedy.

V hlavě se mi všechno motá. Zastřeně si vzpomínám na pobyt v léčebně, pomalý probírání z apatie, jakousi světelnou terapii a návrat k pocitu, že jsem policajt, a musím udržovat pořádek mezi krvelačnými bestiemi v Běsné. A vím, že mě dnes vypravili z Ústředí, poplácali po zádech a prohlásili za schopnýho služby. Strčili mi do auta podporučíka Polinovou a měl jsem úplně normálně provádět obchůzku a zaškolovat adeptku. Měsíc po smrti Čiré a sotva jsem vylezl z blázince. Jak to, že mi nic nepřišlo nápadný?

„Mohli byste mi objasnit, co se se mnou děje?“

„Chcou tě definitivně dostat, kamaráde,“ pokrčí Matys rameny. „Tenkrát to ještě nevyšlo, tak pokračujou. Pořád seš pod práškama a Polina tě má hlídat a udávat. Netrhej sebou, už by tě vezli, kdyby nebyla s náma.“

„Jsem psychiatrička se zaměřením na divoký lid,“ podotkne Polinová.

„Podporučíková má s sebou čisticí léky, teď jsme ti je píchli, takže se dostáváš do normálu, kamaráde. Ale nevím, jestli to za provozu zvládneš, popravdě ti tady už skoro nikdo šanci nedává.“

„Zvládnu, musím,“ zamumlám.

„Nebude to jednoduché, pane. Chtěli vás zlomit, zpracovat na poddajnou loutku. Dostala jsem se k vašemu případu teprve před týdnem, získala důvěru mocných a teď vás mám hlídat. Vlastně to dělám. Jen vysazuji jejich medikamenty a dodávám jiné.“

„Takže jsem se měl znemožnit a sám vyhodit od policie.“

„Myslím, že doufali, že buď službu nepřežijete, nebo definitivně skončíte v léčebně. Nevím, co přesně se vám v prošlých týdnech snažili vložit do mozku, ale asi se jim dařilo, jinak by vás dnes se mnou do služby neposlali. Potvrdilo to naše přesvědčení, že s vámi někdo z Ústředí nehraje čistou hru.“

Zavírám oči. Před lety jsem na Ústředí nastoupil plnej ideálů. Soužití lidí s divokýma nevyšlo, skoro všichni souhlasili s oddělením a plnou kontrolou lesů. Postupně se podmínky přiostřovaly. Instalovaly se hlásiče, lesy sešněrovaly neprůchodný paprsky, poslední divocí je museli opustit. Časem mizeli i neškodní nadpřirození z měst, selektovali se kříženci, povolenky ke vstupu na lidská území se skartovaly. Z divokých čtvrtí se staly vybydlený brlohy s narůstající kriminalitou. Po každé vzpouře přišla přísnější opatření. Přestal jsem se cítit jako ochránce práva, stal se ze mě obyčejnej biřic. Nebylo jednoduchý chránit zdejší obyvatele před nimi samými. Ale chtěl jsem opravdu pomoct tvorům v tomhle koncentráku…

„Matysi? Jak přesně zemřela Čirá?“

„Kdybys nebyl tak tajnosnubnej, Sanku, mohl bych ti teď říct víc. Jenže očitej svědek kromě tebe nejspíš není. Byli tam dva zranění dealeři, ale záhadně nepřežili převoz.“

Marně namáhám paměť. Vzpomínky několik dnů před smrtí parťačky a mým kolapsem překrývá hustá mlha. Rozehnat ji bolí. Z bílé tmy jen sporadicky vykoukne náznak postavy, proběhne nejasnej děj, zastřeně zazní osamocená věta. Možná se mi kouří z hlavy, ale musím na to přijít. Není v pořádku, že právě tohle období mi vymizelo z mozku.

Odborníci z Ústředí dokážou ukrást paměť. Ti z Horního ústředí. Obrovskej černej kvádr budovy sedí uprostřed Brrna a mlčí. Nepronikne záblesk světla, neotevře se okno, nezazní zvuk. My, obyčejní pěšáci, máme přístup jedinýma dveřma. Přízemí je naše, dovnitř může i veřejnost. V kancelářích dostáváme příkazy a pijeme kafe. Nikdo z nás nebyl v žádným z horních pater. Tuším, že do nich se vchází skrytými portály  šéfovských kanclů nebo z okolí budovy utajenými vchody. Nevím, co tam sídlí a co se tam děje. Nelíbí se mi to, jsem podezřívavej zmetek.

„Podporučíku?“

„Ano, pane?“

„Dokážete mě dát během dnešní noci do pořádku?“

„Ehm…“

„Takže ne.“

„Pane, obávám se, že čisticí látky nezaberou okamžitě a v plném rozsahu. Na to vás měli v práci příliš dlouho. Byl jste zřejmě směřován k destrukční činnosti, nezvladatelnému nervovému výbuchu a…“

„Stačí, Polinová, chápu, a není třeba rozmazávat. Co se stane, když dnes dostatečně nezmasakruju nevinné?“

„Jste známá osoba, kapitáne, a odpor ke stávajícím pořádkům se rozmáhá i mezi lidmi. Nemůžou vás bezdůvodně zničit. Ale půjdou po vás dál a mě asi vymění, jsou nedůvěřiví.“

„Takže musíme aspoň dokončit pochůzku a chovat se nenápadně. Obávám se, že teď ale potřebuju krátkej spánek. Jste ochotná absolvovat formální prohlídku bloku s Matysovými hochy?“

„Pošlu s ní prověřený upíry a Jezevca,“ ozve se mafián, „mají autoritu a dá se jim věřit. V danou hodinu tě slečna Polinová probere vysílačkou a ty se ozveš na Ústředí, co? Slyšíš, Sanku?“ Zamumlám, že jo a rychle předstírám polospánek.

Nelíbí se mi, že Polinová odchází sama, přece jen za ni cítím odpovědnost, ale Matys mě nikdy nezklamal. Využívá všechno kolem sebe do mrtě, ale nepřekročí hranici, po které bych po něm musel jít. Požívá úctu mezi svýma. Úcta, ne strach, to je vzácný tady v Běsné. Ale pár takových tvorů tu žije a mají velkej vliv.

Přikryli mě dekou a ztlumili světlo. Někdo mě hladí po spáncích tak dlouho, dokud jsou Matys s Belzou v doslechu. Pak mi jemná dlaň přejede po očích. Okamžitě se proberu a možná zahlídnu vílu. Vím, že můžu proklouznout, hlídá cestu.

 

Seběhnu svižně, nikdo mě nevidí. Na ulici se potlouká pár opilců, ale nevšímají si mě. Na parkovišti je klid, zpili se do němoty. Dívka padá tiše, hudba nehraje. Nebyla to Čirá, jen má chorá mysl ji v ní viděla.

Míjím hranatou stavbu bývalýho střediska služeb. Teď tam cosi kutí, pár místních se snaží vydělávat poctivě a nespolíhat na milodary. Uschlý stromy mi pomáhají vyhýbat se nedůvěřivým pohledům. Těžko zakryju uniformu.

Prolítnu obchodní komplex s plytkou nádrží, ve který smutně zpívá osamělej vodník. Něco za mnou volá, ale nezastavuju. Znám ho, a nechcu nic vysvětlovat.

Minu školu, jednu z nejnebezpečnějších budov. Taky jsem tu sloužil a tvrdím, že není nic náročnějšího než držet pořádek ve společnosti těch, co vyrůstají v ovzduší křivdy a beznaděje.

Krokle. Táhne se Běsnou jako rozdrbanej rohlík. Protáhlá strž kupodivu udržuje zbytky zelenýho porostu, starý stromy a hustý keře. Párkrát se z Ústředí snažili celou vysekat, ale nepochodili. Osobně jsem sháněl místní kouzelníky, kteří zvládnou dřevorubcům hatit práci. Povedlo se, pily nepilovaly, harvestory nestartovaly. Nějakou dobu pak hlídal zamračenej mág z Horního ústředí, kácení pomalu pokračovalo, ale ani jeho kouzla nestačila. Porost rychle regeneroval, co jeden den chlapi sundali, druhej narostlo. Mávli nad tím rukou, a Krokle zůstala. Nestalo se z ní semeniště zla a hříchu. Naopak. Sem chodí ti, kdo potřebujou klid. Tady staří učí mladé o tradicích, vzpomínají na prošlý časy.

Opatrně sejdu mezi zkroucenými akáty na samý dno. Koruny stromů zatáhly nebe, a odřízly měsíc i sporadický snahy několika lamp nahoře na ulicích. Přesto zde není absolutní tma. Na spodních větvích se drží chumáče svítivý mlhy, v korunách se prohánějí drobný světlušky a občas prokmitnou zářící bludičky. Krokle nádherně zní. Sovy lítají potichoučku, ale pak zahoukají nebo zanaříká sýček. V šumění listí slyším tajemnej šepot. Dokázal bych tady prožít kus života, jen občas zabolí připomínka, že tohle je přece strašně málo.

Vyšplhám zas do reálnýho světa. Přede mnou se tyčí tři věžáky. Musím do prostředního. Říká se mu proklatej a možná je proklatější než celá Běsná.

Suterén mlčí. Nikde žádnej pohyb, zvuk ani zápach. Jsem tu správně, něco není v pořádku. Položím ruku na zábradlí a cítím mrtvo. Tady mě potká smrt, někde blízko čeká celá dychtivá, jak to se mnou dopadne. Nebojím se jí. Kněžky krásné Morany nejsou zlý. Ony jen sklízí, co zasejou živí.

Stoupám pomalu, šetřím se. Nikdo neotevře dveře, mlčí oba výtahy, spí všechny byty. Mám uklizeno až nahoru. Musím na střechu jako tenkrát, když jsme sem přišli s Čirou.

Žebřík vzorně čeká na zdi, stropní poklop chybí. Před měsícem jsem ho otevíral násilím.

 

Čerstvá noc mě skoro porazí. Zhluboka se nadechnu a rozhlídnu se. Stojím na nejvyšším bodě Běsné, pode mnou se rozkládá celý Brrno. Fouká tu, vzniká iluze svobody. Zvrátím hlavu se zavřenýma očima. Nádherná iluze. Jenže když oči otevřu, nemůžu přehlídnout zlatavý nitky bezpečnostního šněrování. Kříží celou oblohu jako hustá síť, odtud jsou vidět i drobná zajiskření tělíček neopatrných můr. Nebo zoufalých? Tahle zábrana zadrží nejsilnějšího mága, omračuje ptáky a drží zdejší svět z dosahu hodných lidí. Rozesměje mě to.

Běsná je nemocnej vesmír. Baráky jako černý díry z posledních sil poblikávají poloslepýma očima, než se dočista zhroutí do sebe. Nepravidelný náznaky ulic vedou chodce do temných zákoutí podél mrtvých lamp, a když zatajím dech, slyším sídliště chrčivě dýchat. Nemocnej svět. To Brrno se předvádí hrdě a plnou silou. Krásné, sebejisté a vůbec se netváří provinile. Mělo by.

Pomalu procházím střechu. Tady jsme s Čirou hledali největší hajzly v dějinách Běsné. Dealery, kteří lacino prodávali cestu k rychlý sebevraždě. Denně vyváželi Bruk a jeho parta několik mrtvol. Z velitele transportního vozu se stal funebrák, podle jízlivejch obyčejnej ras. Přísahal jsem, že až dopadnu zmetka, co tohle vymyslel, vlastnoručně ho zabiju. A místo toho zemřela má Čirá a mě odvezli do blázince na další zpracování.

Znervózním, něco mi uniká. Přecházím po střeše, prohlížím budky výtahových šachet, překračuju svazky káblů s troskama satelitů a antén. Nakloním se přes okraj střechy a zkoumám okolí. Tma. Podivná, mrtvá tma. Tenhle barák dnes nejen nesvítí, on totálně ignoruje světlo jako budova Ústředí.

Zamrazí mě v zátylku, a odskočím stranou. Pár kroků ode mě stojí nehybná postava. Nejspíš muž, střední výška i statnost. Dramaticky se halí do dlouhýho pláště, kryje si tvář. Jsem jen člověk, ale spolíhám na instinkty. Pěstuju si je a hýčkám. Tenhle si přeje mou smrt a bude z ní mít radost. Pokud mu to dovolím.

„Sanku, tak jsi přišel.“

„Vidíš.“

„Pachatel se vrací na místo činu.“

„A ty seš tady proč, zakuklenej srabe?“

Zaváhá, ale pak nechá plášť odvlát větrem. Podvědomě očekávám ostře řezaný rysy nebezpečnýho agenta, a on je to jen jeden z nenápadnejch pracovníků Ústředí. Pravda, mizel do horních pater a se mnou nemíval co do činění, ale jinak veskrze nezajímavá postava. Párkrát jednal s Čirou, prý běžná rutina.

„Proboš?“

„Tak, tak, známe se, kapitáne.“

„Takže ty máš prsty v těch sebevraždách?“ Tykám mu, přestože je hodnostně výš, ale nehodlám mu darovat náznak úcty.

Pokrčí rameny a ušklíbne se. „Já a sebevraždy potvor, co se považují za nesmrtelné? Zajímavé, nadpřirození se hromadně snaží létat. Chudáci.“ Odplivne si. Jako by si dovolil sprostě pohanit mou Čirou. Stojí mě spoustu sil nevrhnout se Probošovi po krku, jenže to by mu nahrálo. Nevidím na něm žádnou zbraň, ale jistě není bezmocnej. Docvaklo mně, že polomrtvej věžák jindy plnej života a ta úzkostná čerň kolem jsou jeho dílo. A věděl, že právě sem dnes přijdu. Tohle je pravej obyvatel horních pater. Černokněžník, co nenápadně ovládá lidi i divoký.

„Jsi ubožák, Sanku,“ pomalu se přibližuje, „sprostý vrah, který zákeřně zabil svou krásnou přítelkyni. Chtěla zamezit tvým výbuchům vzteku, ochránit nevinné, jenže ty jsi pozabíjel všechny nešťastníky tady na střeše a nakonec dostala plnou dávku i ona. Nechápu takovou zvrhlost,“ přechází do vlezlýho šepotu, „ještě se sem vrátíš a obviňuješ mě. Neměli jsme tě pouštět z blázince, jen tam můžeš dožít, když nemáš odvahu zemřít.“

Tak proto jsem tady? Přivedla mě podvědomá vina? Ale já bych ji nikdy nezabil! Nikdy jsem nikoho nezabil…

Musel vidět, s čím zápasím. „Jsi narkoman, Sanku, a nedivím se ti. Nikdo nevydržel v Běsné tak dlouho bez ztráty zdravého rozumu. Podívej se na své ruce!“

Očarovaně poslechnu a vyhrnu si rukávy. Vpichy nelze přehlídnout. Potřebuju čas a klid na přemýšlení, nebo se zblázním. Jsem vrah? Zklamal jsem sebe a všechny, co na mě spolíhali?

„Uklidni se, Sanku, uklidni, pomůžu ti. Pěkně se posaď tady na kraj, opatrně a poslouchej. Ty mě musíš poslouchat. Dívej se do mého světla a poslouchej.“

Mág přede mě pokládá bílou kouli. Svítí tiše a naléhavě. Noří se mi do ní pohled a za ním mysl. Skoro jsem se utopil.

„Sanku! Kde jste?! Sanku!“ Někde slabě křičí Polinová. Zalapám po dechu, pořád jsem napůl mimo tenhle svět, ale sevření na zápěstí cítím jasně. Proboš je teď pevně drží a druhou rukou se mi snaží vpíchnout jehlu do předloktí. Tak, jak to dělal skoro celej prošlej měsíc.

Ze sedu vykopnu oběma nohama jako k smrti vyděšenej kůň, a chlap odletí. Hekne a sápe se po stříkačce. Skočím po něm, mlátím ho bez rozmyslu, párkrát trefím pěstí tvrdou zem, ale zatím bolest nevnímám. Snaží se mi vyklouznout pomocí kouzla, jenže na to mě cvičili a vybavili implantátem. Má velkou moc, ale já vztek. Asi ho brzo zabiju.

Nechce se nechat, a využívá mé zaslepené nepozornosti. Najednou mám drát kolem krku, táhne mi hlavu dozadu a bere vzduch. Musím pustit a odvalit se. V momentě vrací útok. Dýku si vyškubl zpod kůže vlastního boku. Tenoučká vražedná zbraň na vzduchu zocelověla a zírám jí z několika centimetrů na ostrej hrot. Proboš se těší, že za chvílu probodne oko jednoho vraždícího narkomana. Tak to bude prezentovaný a přesvědčí celou Běsnou i slovutný Brrno, že se nikomu nedá věřit. Nejmíň těm, co se tváří, jako by chtěli pomáhat.

Sakra, měsíc jsem trčel v jediný místnosti, pumpovali do mě jedy a vymývali mozek. Ale nějakou sílu ještě mám! Lehounce povolím, hrot mi teď míří na ústa, Proboš se tváří vítězoslavně. Funí námahou, ale už se vidí s krvavou dýkou v ruce. Protočím panenky, skuhrám, moc nepředstírám, fakt melu z posledního, ale nechám mága vyhrávat postupně, švih jeho ruky bych nezbrzdil. Teď! Kov cítím na rtech, rozevírám zuby a pevně ho stisknu. V okamžení mám plnou hubu vlastní krve, ale trhnu hlavou a vychýlenýho Proboše odhodím. Vyprsknu směs krve, slin a možná i jedu a zasáhnu jeho tvář. Výborně. Plazí se poslepu po zádech, vytírá si oči. Mžourá a nejspíš moc nevidí. Zato mně se rozjasňuje.

 

Je to rovnej měsíc, byl úplněk, když jsme vyběhli na střechu s Čirou. Pronásledovali jsme dva dealery těsně po činu. Pracovali jako nájemní vrazi, nechali oběti dávku a jen se dívali, jak si malá, černovlasá vědma uvědomuje, že musí zemřít. Viděl jsem je z protější střechy, a plnej vzteku letěl po nich.

Nepřekvapili jsme je, byla to past. Měli policejní rušičku nastavenou na můj kód, vyzkratovali mi zbraně. Jenže já jsem se rval za dva a nedovolil, aby mě shodili ze střechy. Nebylo to jednoduchý, ale nakonec jsem je zneškodnil. Odpočíval jsem, když mi někdo zapíchl do krku jehlu. Instinkt mě nevaroval, vždyť za mnou stála jen má Čirá.

Vytrhl jsem si jehlu z těla, nestačila mi dát plnou dávku, ale pamatuju si, že jsem její líbeznou tvář najednou viděl snad tisíckrát. Usmívala se, ne, smála se. „Skoč, můj drahý, skoč, ty milovníku obyčejných bestií. Nezasloužíš si mě!“

Držel jsem tu stříkačku v ruce a vím, že Čirá v první chvíli nevěřila, že to udělám. Ruka mi sama dokončila pohyb, stiskl jsem píst na doraz. Chtěla utéct, snažila se vrátit na schodiště, ale nemohla. Do poslední chvíle jsem jí hleděl do tváře, musela couvat a pak spatřila volný prostor plný měkké tmy. Váhala, bojovala, krok dopředu za smrtí, krok k životu, který brala druhým, krok ke smrti…

Mě zachránila noha zamotaná do drátů, mdloby a divocí, kteří vyběhli nahoru po pádu Čiré. Před nima mě nemohli Probošovi lidi zabít. Odvezli mě do Ústřední léčebny.

 

„Nenávidím tě, Proboši, nutíš mě zabíjet, ale udělám to i tentokrát.“

„Vidíš a tak jsi zabil naši krásnou vílu, Sanku. Jsi vrah, maniak nebezpečný světu.“ Leží na zádech, opírá se hlavou o plechovej okraj střechy. Ještě neví, že jsem si na všechno vzpomněl díky jeho blbýmu světlu. Nemá je pořád používat.

Skočím po něm a ucítím v ruce pálivou bolest. Našel tu stříkačku. Bodá s ní a drásá, dokud ho malíkovou hranou nepraštím do ohryzku. Chroptí a popadá dech, avšak svou jedinou zbraň nepustí. Chci mu ji vzít, ale hodí po mně plášť. Jsem oslepený, mág mě povalil na zem. Mlátím sebou, podaří se mi přikleknout mu ruku. Zaskřípe to, jak drtíme svými klouby injekci. Bleskurychle mně zatne obě ruce do krku. Škrtíme se navzájem, cítím pod jeho pravačkou zbytky střepů, ale to je jedno, bolí mě už všechno. Temenem narazím do rantlu střechy. Zaberu rameny, prohnu záda, vzepřu se chodidly. Pár čísel nahoru, kousíček rovinky a nic. Jeden z nás bude následovat Čirou. Já za ní nechci, ať si ji nechá tenhle.

Převalím se půlkou těla přes střechu a odrazím se nohama. Už jednou mi zachránily život kábly. Tenkrát jsem se zapletl náhodou, teď mám ruku záměrně obmotanou svodem satelitu.

Visíme na něm oba. Proboš mi pomalu klouže po těle, v životě mě nikdo tak pevně neobjímal. Snažím se ho skopnout, ale nehodlá se zabít sám.

Srdce se mi zastavilo, naše váha vyrvala několik hřebů. Pěknej sešup dolů, kýveme se pod střechou a Běsná na nás zvědavě vzhlíží.

Je blbý umřít, když se člověku nechce, ale malá útěcha – bude to vteřinku po mým sokovi, možná ho ještě zamáčknu. Cítím, jak se mi drát zařezává do ruky, odumírá. Buď povolí svod, nebo já. Sbohem, děsná Běsná!

Fakt nevím, co přišlo dřív, jestli rána do mé zátěže a pak vtažení do nejbližšího okna nebo naopak. Prostě Proboša srazila ozbrojená ručka podporučice Polinové a stejně rychle mě s Jezevcem vtáhli dovnitř. Kamarádi mi zachránili život i ruku, tak jsem chlapsky omdlel.

 

Z nemocnice nebylo kam utýct, jinak bych to udělal.

Teď, po provedeným šetření a medializaci celýho případu, nastala na Ústředí drsná čistka. Nejspíš jsem přece jen blázen, zůstávám u policie. Přesvědčili mě, že aby bylo v budoucnu kam utíkat, musím ještě udělat kus práce.

Polinová školí lidi, jak vyjít se životaběrnými a psychorozkladnými strašidly. Asi stoupne spotřeba česneku a amuletů.

Matys přeměnil suterény Běsné v lidový školy divokejch mravů. Učí mladý stavovský cti a úctě k životu.

Jsou ohromní, nadšení, mají výsledky. Aby taky ne. Podle mě neexistuje čistej člověk a snad každej z divokých má lidskej základ nebo kousek podstaty. Jsme jedna sběř a musíme se s tím naučit žít.

anarchistické zriadenie zeme bez ľudí

25.06.2017

Nevěřím v takovou anarchii, jakou si často mnozí představují - v globálním měřítku. Společenství lidí, které hodlá společně vyrábět a společně si rozdělovat výsledky své práce, viac »

Víra v nesmrtelnost duše

25.06.2017

Víra v nesmrtelnost duše není nic jiného než syntéza vyšší mozkové činnosti a pudového strachu ze smrti.

samota a zase samota

25.06.2017

Život nemá žádný cíl. Ten si vymýšlejí lidé, kteří by jinak nevěděli, jak život vyplnit a co si počít s tou prázdnotou. Co je cílem života zvířat? Shánět si potravu a reprodukovat viac »

black hawk, vrtuľník

Prvé dva vrtuľníky Black Hawk sú už na Slovensku

26.06.2017 22:53

Na letisku v Prešove pristáli prvé dva viacúčelové vojenské vrtuľníky UH-60M Black Hawk, ktoré budú súčasťou výzbroje Vzdušných síl OS SR.

lietadlová loď, loď, Queen Elizabeth

Británia predstavila Queen Elizabeth - najväčšiu lietadlovú loď

26.06.2017 22:44

Zo škótskych dokov na svoju prvú pokusnú plavbu vyrazila doteraz najväčšia a najpokročilejšia britská vojnová loď, lietadlová loď HMS Queen Elizabeth kráľovského námorníctva.

merkel

Hrozba islamského terorizmu tu nebude večne, myslí si Merkelová

26.06.2017 22:01

Islamský terorizmus mení našu spoločnosť, jedného dňa aj táto hrozba prejde, je presvedčená nemecká kancelárka Angela Merkelová (CDU).

balistická raketa, trident, odpálenie, raketa

Rusko ohlásilo úspešný test balistickej rakety Bulava

26.06.2017 21:29

Rusko ohlásilo ďalšiu úspešnú skúšku medzikontinentálnej balistickej rakety Bulava, ktorú odpálili z jadrovej ponorky Jurij Dolgorukij plávajúcej pod hladinou Barentsovho mora.

kristchortura

„Chvála tomu, to činí tvrdým!“

Štatistiky blogu

Počet článkov: 1,438
Celková čítanosť: 266386x
Priemerná čítanosť článkov: 185x

Autor blogu