Založ si blog

Suchý sopel, vydrápaný z nosu

Suchý sopel, vydrápaný z nosu

Soudobý americký filozof John Shotter napsal, že člověka můžeme pochopit jen v jedinečných prchavých okamžicích. Když se projeví tak, jak je pro něho příznačné. K tomu ovšem dochází ve styku s druhými zpravidla jen na krátký okamžik, neboť člověk si po většinu času uschovává své pravé já a skrývá své rysy. S pokusy proniknout k nim se můžeme setkat v literárních textech romanopisců, popularizátorů vědy i psychiatrických pacientů.

Prchavost pravého já

Poprvé jsem narazil na zmínku o prchavosti již před dvaceti lety, a to v předmluvě Václava Mikoty ke knize Margity Bartošové Jako v zrcadle. Podle psychoanalytika Mikoty většina z nás prchavé okamžiky dokáže zapudit. Máme z toho bezprostřední užitek, ale je to k naší „dlouhodobé škodě“. Všichni zahlazujeme, abychom se (někdy) vysmívali těm, kdo to neumějí nebo nedělají. Ti, kdo mají pro prchavé rozpoznávání druhých nadání — a někdy jsou tímto nadáním „prokleti“ —, píšou, malují, skládají symfonie, z prchavého tvoří…

Psychologie má jen malou rozlišovací schopnost pro nestabilní prchavé chvíle. Nemá pro ně termíny. Soustředí se na rysy výrazné, na ty, které vystupují z mlh nepochopitelného, nejlépe na rysy trvalé. Přednostně konceptualizuje to, co se jí zdá stálé, a tím způsobem tak některé rysy „ustaluje“; dokonce i „ustavuje“. Nejkritičtější psychologové upozorňují na to, že psychologové mají moc svým způsobem „vytvářet“ lidi. Přesnější je říct: vytvářet obrazy o lidských vlastnostech, postojích, nemocech, o síle a slabosti, o tom, co je být stabilní, úspěšný, a co naopak labilní, slabý, obrazy hodnot a toho, co je normální. Pro prchavost nemá psychologie pochopení. A to přesto, že se vedle popisu viditelných projevů spouští se sebevědomou samozřejmostí rovněž do interpretací „neviditelného“, nazývaného nevědomí, předvědomí, neuvědomované či archetypální.

Psychologům uniklo a uniká mnoho nuancí v běžném chování lidí. Profily, znalecké posudky a závěry vyšetření nesestavují z těchto chvil (kdy by mohli člověka pochopit), ale z typizovaných rysů, z abstrakcí zformulovaných na základě zevšeobecnění. Mezi zjevným a skrytým se tak rozkládá prostor pro všechny, kdo dokážou zaznamenávat a poznávat citlivěji než většina psychologů; pro básníky, povídkáře a romanopisce. A také pro ty, kdo prošli očistci nemocí.

Psychologie, která vypověděla hodně o nevědomí, extraverzi a zakomplexovanosti, o depresi a snad i o štěstí, pohříchu spíše selhala, měla-li vypovědět idiosynkraticky o tom či onom člověku. Ingeborg Bachmannová řekla v rozhovoru v roce 1971: „Všechno, co nám dnes sociologie, psychiatrie a jiné disciplíny dokážou říci, může být velice zajímavé… Pro spisovatele však zbývá udělat ještě něco úplně jiného.“ To „jiné“, podaří-li se spisovateli vynést na světlo, bývá citlivější a výstižnější, než co předkládají psychologové.

Byly zde a jsou výjimky. Mezi psychoterapeuty je po celém světě známý Irvin D. Yalom, obdobně jako byl v šedesátých letech minulého století proslulý jiný literárně nadaný psychiatr, Ronald D. Laing. Se zápalem proti dehonestující nálepce „hraniční porucha osobnosti“ a proti zlidovělým slovům hraničář, hraničářka, sepsala krásné kazuistiky Deborah A. Luepnitz v knize Schopenhauerovi dikobrazi právě o těch, kteří jsou dehonestováni jako osoby s „hraniční poruchou“. Do knih těchto terapeutů vstupuje „zevnitř textu“ výrazné autorské já, jejich postoj a zápal. Jsou tedy částečně i zprávami o člověku léčícím, nejen o léčeném. A přesvědčují, že pravá léčba se může zrodit jen ve velmi intimním dialogu.

Hodně toho vyjádřili také pacienti a pacientky. Jedna z nejznámějších, Hannah Green, v knize Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem (vydané pod pseudonymem Joanne Greenberg) vypověděla o schizofrenním onemocnění, rozhovorech a krutých sporech s hlasy svého imaginárního světa více než odborníci. S fascinující schopností nadhledu a odstupu od sebe sama zachytil svou disociaci do několika osobností (neboli takzvanou mnohočetnou poruchu osobnosti) Američan Robert B. Oxnam v knize Roztříštěná mysl. Antropolog Robert F. Murphy zase sledoval systematicky boj a vzdor svého těla a psychiky při postupující nádorové degeneraci centrálního nervového systému v knize Umlčené tělo. Jeho kniha představuje nekompromisní zprávu o adaptaci člověka na nevyhnutelnou invalidizaci, která je sepsána vědcem, jenž se měnil v „mrzáka“. Vypovídá o únavě, vzteku a zahořklosti, o urputnosti vzdoru, o tom, jak člověk přichází po malých částech o své já. V žánru antropologického pozorování sebe sama byl Murphy inspirován Oliverem Sacksem.

Poetizovaná věda

V žánru populárně naučné literatury byl neurolog Oliver Sacks (1933— 2015) prototypem, který příkladně naplňoval maximu některých vědců — zprostředkovávat vědecké poznání také laickému publiku. „Jsem hluboce vděčný svým pacientům,“ zní první věta jeho Antropoložky na Marsu. Poděkování se v jeho textech opakovaně navrací: lékař se toho nejvíce dozví a vzdělává se, když svým pacientům naslouchá. (Začíná tak i jeho nedostižná monografie o migréně.) Ze sedmi příběhů Antropoložky na Marsu se každý mohl velmi záživně dozvědět mnoho vědecky přesného o „učených idiotech“, o autismu, amnézii a čelních lalocích, poúrazové achromatopsii nebo třeba o navrácení vidění slepci po odoperování šedého zákalu. Troufám si předpokládat, že například o Tourettově syndromu málokdo přečetl něco výstižnějšího, co by navíc vedlo ke smířlivému pochopení pro ty, kteří jsou tímto syndromem postiženi.

Sacks se proslavil tím, že obrátil pozornost k výjimečným lidem, psychicky nápadně odlišným od většiny z nás, a k mnoha kontroverzním tématům. Pokud někdo nevěděl nic o lobotomii, kterou lékaři provedli desítkám tisíců lidí včetně neklidných dětí ve čtyřicátých letech minulého století, po četbě Sacksovy povídky „Poslední hippie“ se velmi pravděpodobně o prefrontální leukotomii (neboli lobotomii) začal zajímat. A dnes o této temné psychochirurgii, odměněné ve své době Nobelovou cenou, něco ví. V současné době není těžké pustit si díky internetovému kanálu YouTube výpověď Howarda Dullyho nebo si přečíst o zmrzačení Rosemary Kennedyové, ale před internetem bylo nesrovnatelně těžší shromáždit fakta a udělat si názor.

Věda, zdůrazňoval Sacks, se má vrátit (ke) konkrétním lidem — dělá se pro ně. Z prostředků, které Sacks, Yalom a další úspěšní popularizátoři literárně využívali, upoutají jejich narace: od delších, propracovaných příběhů, jejichž ozdobou je řada detailů, přes klinickou kazuistiku, fragmentární příběh s dějovou zápletkou až po anekdoticky stručnou ilustraci nebo povídku. V komentářích k příběhům autoři využívají dobových citací a úryvků, zasazují vyprávění do historických paralel. Velmi výrazné je to například v Sacksově knize Migréna. Vše, co popularizátor shromáždí od svých pacientů, je zajímavé, často bizarní — a mnohdy jímavé. Upoutání naší pozornosti ke konkrétnímu člověku mu dovoluje používat dál vědecké termíny a neslevit z vysoké odbornosti.

Špičkový popularizátor se nebojí odkázat na vlastní zkušenost a psát o sobě. Fascinující zprávou o následcích úrazu je Sacksova kniha Na čem si stojím. Ale i Antropoložka na Marsu začíná tím, že je autor po operaci pravého ramene a zrovna píše levou rukou. A, předesílá, mohl tedy pozorovat sám na sobě, jak u něj vyloučení pravé ruky vedlo k rozvoji téměř nové identity. Přehání? Ne. Umí nás o tom přesvědčit. Náhlá nutnost začít používat levačku musela pozměnit i mozek, řadu navyklých spojů v něm… A už jsme ve vědě. V neurologii. Otočili jsme první list a jsme vtaženi do děje a do názorů: nemoc nebo vrozená vývojová vada nejsou jen handicapem. Jsou i výzvou k tvořivosti. Nemoc, vada nebo úraz nutí mozek vytvářet něco nového.

Žánr populárně naučné literatury umožňuje mísit vědu s poetičností, umožňuje proplétat odborná témata s laickou zkušeností, sahat po protichůdných teoriích a splétat psychologii s neurologií, dovoluje připomenout odlišné interpretace nemocí z minulých století po dnešek nebo se zamyslet nad výkladem migrény v psychoanalýze (migréna jako nevědomě vyjádřená hostilita k těm, které, jak sami sebe přesvědčujeme, přece vědomě milujeme). Autor věnuje pozornost bylinám, lékům nebo třeba glutamanu sodnému v jídle, Darwinovým názorům nebo Joyceovu termínu kinetické emoce; věda je poetizována, přiblížena laikům a krásné literatuře.

Myslím, že význam Sacksova psaní doceníme ještě s časovým odstupem. Je možné, že Sacks bude jednou v západním světě dvacátého století reprezentovat pokusy nemnoha lékařů, myslitelů a spisovatelů zlidštit mechanické a selhávající soukolí medicíny, ze kterého vypadl lidský příběh a jeho souvislost s nemocí.

Třpyt vztahu

Čím upoutávají zprávy o nemoci nebo poruše sepsané těmi, kdo jimi trpěli? Je-li text psán autorem s literárním nadáním a pramení v hlubině existenciální zkušenosti, bývá pravidlem, že vedle citu pro celek je kniha plná detailů, které by si psycholog nevymyslel. Budil jsem se jako Řehoř Samsa, píše na jednom místě Murphy o tom, jak ve snech zapomínal na paralýzu těla. V klíčovém místě románu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem, v místě, kde je Debora svědkem toho, jak lékař bije spolupacientku Helenu, znehybněnou v zábalu, a ta se mu snaží plivnout do tváře, píše autorka, že „to pro ni od té chvíle bude už navždy symbolem bezmoci všech duševně nemocných pacientů“. V těsném sousedství s touto epizodou popisuje tehdejší přístup personálu: chlácholení typu „fajn, fajn“ a „jo, jo, ovšem“. Pacientka má přitom obtížené svědomí tím, co viděla, a musí to někomu říct, chtěla by zjednat nápravu. Jenomže proti ní stojí systém. Systém, jehož asertivní a podvádějící amplion zformuloval Václav Ryčl o čtyřicet let později: „Musíte nám věřit… my to s vámi myslíme dobře.“

V jedné ze závěrečných scén se Debora vrací do léčebny a na chodbě vidí spolupacientku slečnu Coralovou zmítající se v klubku lidí. Dvě ženy se dorozumějí v šifrách, na chvíli se pro ně zastaví svět; chvíli spolu sdílejí něco, co je dost vzácné — „doteky myslí, doteky citů“. Debora ví, že spolupacientce nemůže pomoci, ale také ví, že ve světě vyvržených se dá prožít „třpyt“ vztahu.

Svědectví o tom, že si pacienti a pacientky při psychiatrických hospitalizacích pomáhají navzájem, patří k poznání, které psychologové čtenářům v odborné literatuře běžně nenabízejí. Pacient často touží po vztahu, ve kterém by nemusel pochybovat o tom, že je i ze strany odborníka upřímný a „skutečný“. Takový vztah navázal k terapeutce Kocábové její pacient Jaroslav Kocvera a autorka s jeho souhlasem zveřejnila část jejich korespondence ve Zprávě odjinud. Možná ne každý očekává, že pacient s psychotickými atakami si touží povídat s psychologem o Karlu Čapkovi, Máchovi, Hutkovi nebo Svolinském.

Bartošová v knize Jako v zrcadle sepsala množství postřehů, které ji vedly k tomu, že nemohla psychoterapeutkám důvěřovat. Kromě povídek a záznamů ze života mimo krizové centrum je v knize řada deníkových zápisů z psychoterapie ve smyšleném krizovém centru Raips. (Aluze k tehdy známému pražskému zařízení RIAPS nemohla být náhodná.) Bartošová zaznamenávala despekt, nedůvěru, až nenávist, kterými byla zahrnována coby pacientka, obtěžující terapeuty. Terapeutka sedající si k pacientce rozkročmo na židli a podepírající si obličej o opěradlo vytváří bariéru ve vztahu; jiný terapeut na pacientku křičí, proč do centra pořád chodí, když jí nic není; další terapeutka jí předhazuje, že dochází k vedoucímu a že má v centru protekci; její potíže jsou opakovaně shazovány jako přehánění, póza nebo upoutávání pozornosti.

Vypravěčka vykládá příběh mladé ženy, která přišla o veškerou sebeúctu a je dlouhá léta zaplavena úzkostmi a chutí vzít si život. Zjišťuje, že ani v psychoterapeutickém prostředí jí nepomohou. Stává se pro ně obtěžujícím hmyzem, kterému se předhazuje, že se vyléčit nechce a že jí v podstatě nic není. To, že jí odborníci odepírají i právo myslet si, že je nemocná, je těžkým kalibrem: vypravěčka je zpochybněna v identitě člověka, který touží po pomoci druhých, je za to zaplavena pocity viny, učí se na sebe dívat očima odborníků: jako na darebnou a špatnou. Takové, jako je ona, nemají druzí rádi.

Troufám si tvrdit, že „pacientská“ literatura měla u nás vytvořeno předpolí odbornými knihami Evy Syřišťové (Imaginární svět, Puklý čas). Nejen Hannah Green, ale i Syřišťová se dostala díky hypersenzitivnímu čidlu pro psychotické onemocnění až k téměř symbiotickému pochopení pro pacienty. Povídkové knihy, korespondence a eseje D. Kocábové (Zpráva odjinud, Třikrát a dost, V tichu) jsou dalším příkladem toho, že zde byli kliničtí odborníci, kteří se nebáli setkat s nemocným — jakkoli to vyzní jako klišé — jako člověk s člověkem. Z pacientů, jejichž tvorbu lze zařadit do české literatury, si zaslouží připomenout dva výbory Ryčla: Pavilon číslo 13 a Život je hrozný společník. Tak jako Bartošová ve svých „reportážích“ (takto žánr označila sama autorka), i Ryčl v povídkách a básních zaznamenal zoufalé volání o pomoc, se kterým se na terapeuty obracejí duševně nemocní. „Jediné, co dělám celoživotně, je hledání pomoci“ (Bartošová); „Čekám na slova, která mi srdce obalí do vaty a budou ho konejšit“ (Ryčl).

V předmluvě ke knize Jako v zrcadle psychoanalytik Mikota připomíná, že terapeut má být připraven „zjistit, o co všechno pacient nestojí, a že se věci mají úplně jinak, a to nejčastěji tak, že tam, kde si myslím, že nejvíc pomáhám, se mýlím“. Mikota uvedl knihu ještě jedním přesvědčením: „Nemohu dobře léčit, když zapomínám, že i mně to přispívá k mé rovnováze.“ Je tristní, že toto poznání (a přiznání?) sdílejí odborníci spíše vzácně. Je tristní, že v Čechách se s pacienty spíše nemluví, nezjišťuje se, co by potřebovali a o co nestojí; jen vzácně se upravuje a mění design psychoterapie za pochodu podle potřeb nemocného. Výjimku představuje řada soukromých terapeutek a terapeutů, jimž za hodinová sezení platí klienti „na ruku“, ale v ambulantních zařízeních i v rámci psychiatrických hospitalizací, podle toho, co vypovídají někteří pacienti, je profesionální a důstojná, lidsky „rovnocenná“ péče spíše vzácností.

Vydrápaná nitra

Tím, co ze spisovatele činí velkého spisovatele, je možná prozkoumávání průhledů do prchavých faset nitra a „podstaty“ člověka. Ta někdy stojí vratce na tekutých píscích, závislá u někoho více, u někoho méně na náladách, životních fázích, zkušenostech z dětství, na partnerském vztahu. Snad jde o něco, co má dobrý spisovatel do jisté míry společné s literárně nadanými psychiatrickými pacienty; jen se umí nerozpadnout do zraňujících úlomků sebe sama, umí si udržet tvar, směr a obsah svého poslání a nadání. Snad právě tím, že lépe ovládali jazyk, že disponovali až neuvěřitelnými charakterizačními schopnostmi, dostali se někteří spisovatelé lidem „pod kůži“ hlouběji než odborníci.

V případě Joyceova Odyssea, Musilových povídek nebo Proustova Hledání ztraceného času se skláníme, mimo jiné, před bohatým jazykem a vystižením těkavých chvil. Bohatý jazyk mění písmena v barvy a v našich myslích zažíhá atmosféru, provází nás zšeřelými místnostmi a deprimujícími exteriéry. Spisovatelům slouží k psychologizování, používají ho vydatně pro vykreslení takzvané psychologie postavy.

Slova „suchý sopel, vydrápaný z nosu“ použil James Joyce. Čtenář je najde těsně před závěrem první kapitoly románu Odysseus. Štěpán Dedalus „suchý sopel, vydrápaný z nosu, opatrně položil na skalní lištu“. Co je na té mírně bizarní větě psychologického?

Možná více, než bychom si na první pohled uvědomovali. Nepřehlédnutelná je exprese vložená do slovesného adjektiva vydrápaný. Expresivní slova — v Joyceově románu je jich nesčetně — zesilují naši vizualizaci a slouží „psychologizaci“. Chtě nechtě si máme představit, že Štěpán Dedalus si jen tak nesáhl do nosu, nešťoural se v něm, nevytáhl, nýbrž vydrápal si z nosu suchý sopel. To o něm něco říká. Může být náruživý a rozhodný, může mít posunuty meze bolesti nebo meze slušnosti. Pozoruhodné je slovo opatrně: opatrnost bude nejspíše jednou ze Štěpánových vlastností. Může mu jít o to, aby ho u onoho odkládání vlastní nečistoty nikdo neviděl. I když po zmíněné větě následuje „ať si to vidí, kdo chce“, nemusí jít o protimluv. Sopel ať si pohoršuje kohokoli, ale nikdo nemusí vědět, že ho tam položil on. Opatrnost se může týkat i místa: Štěpánovi mohlo jít o to, aby suchý sopel z lišty nespadl. Budeme zvědavi na postavu, co se z ní vyloupne. Zatím nám takříkajíc před nosem opatrně odložila z nosu vydrápnutý suchý sopel.

Joyce napsal to, co napsat chtěl. Nemusíme hledat správný nebo pravý výklad, proč zrovna takovou větu. Žádný pravý výklad neexistuje. Nemusíme hledat odpověď na otázku, proč bývalá pacientka popsala, co z ní chtěli terapeuti „vydrápat“ a odložit na „skalní lištu“ uzdravení. Naladíme-li se na její zpověď a přijmeme-li její čin, porozumíme jeho smyslu. Není třeba nikoho ujišťovat o tom, že Sacks podal správný výklad autismu. Správný výklad neexistuje. To, čím nám přiblížil pacienty a témata, jsou věty typu „slyším v jejím hlase bolest, odevzdanost, rozhodnost, všechno smíchané dohromady“.

Někteří mají dar toto „všechno smíchané dohromady“ slyšet. A nadto srozumitelně popsat. Někteří mají talent všímat si toho, co vzápětí pomine. Dostat se dál než učebnice. A najednou je jedno, jestli jde o literaturu populárně naučnou, pacientskou nebo takzvaně krásnou.

 

Autor  je psycholog. Působí na Katedře psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

nech žijú naše deti

17.02.2017

Lovce nezajímá, kolik zvěře v lese zbývá pro ostatní lovce. Je pro něj důležité naplnit kořistí vlastní brašnu. To znamená, že jakmile se utopie lovců stane převládajícím, doporučovaným viac »

hrdina

17.02.2017

Definice hrdiny je, že je to někdo, kdo podnikne akci i za cenu určitého rizika. V extrémním případě i za cenu vlastního života. Když ale budete někomu skládat kompliment, tak nic neriskujete.

Debata Romana Cardala s Jiřím Fuchsem o filosofii:

17.02.2017

http://cervenobili.cz/16158/myslenkovy-relativismus-hrozba-soucasnost/

Azerbajdžan, vojak

Pri bojoch v Náhornom Karabachu zahynulo viacero vojakov

25.02.2017 14:20

Azerbajdžan v sobotu oznámil, že viacero jeho vojakov zahynulo počas bojov v oblasti sporného Náhorného Karabachu.

Aleppo, Sýria

Rusko je pripravené vetovať rezolúciu OSN o sankciách voči Sýrii

25.02.2017 14:13

Rusko je pripravené vetovať návrh rezolúcie OSN o uvalení sankcií voči Sýrii ohľadom jej údajného použitia chemických zbraní proti tamojšiemu civilnému obyvateľstvu.

Sýria, Homs, kríza, bombardovanie,

Pri sérii samovražedných útokov v Homse zahynulo vyše 40 ľudí

25.02.2017 12:52

Najmenej 42 príslušníkov bezpečnostných zložiek sýrskej vlády zahynulo pri sérii samovražedných útokov, ku ktorým došlo v meste Homs v západnej časti krajiny.

Kim Čong-nam, Kim Čong-un

Cena za útok na Kim Čong-nama? Podozrivej údajne zaplatili 90 dolárov

25.02.2017 11:40

Indonézanka, ktorú zadržali ako jednu z podozrivých v prípade vraždy nevlastného brata severokórejského vodcu, tvrdí, že jej zaplatili 90 dolárov za útok.

kristchortura

Štatistiky blogu

Počet článkov: 1,313
Celková čítanosť: 229899x
Priemerná čítanosť článkov: 175x

Autor blogu