Založ si blog

Německá a evropská svoboda ducha

 Alfred Rosenberg O svobodu vůle a ducha byly odedávna sváděny filozofické boje; na jedné straně byla tato svoboda obhajována jako skutečnost, na druhé byla nazývána klamem, poněvadž člověk je prý součástí nezměnitelných zákonů přírody a není v jeho moci jim uniknout. Touto problematikou se nechci dnes zabývat, ale v praxi můžeme konstatovat, že v určitém rozsahu předpokládáme svobodu vůle a ducha všude i tehdy, jestliže ji popíráme. Již samo tvrzení, že můžeme dospět k nějakému závěru nebo vykonat nějaký čin, předpokládá určitou svobodu. Ale všichni budou asi zajedno v tom, že v životě není absolutní svobody, nýbrž že svoboda je vždy omezena a podmíněna. Jestliže však nepřátelé Říše a Evropy zaplavují dnes svět agitač- ními hesly, podle nichž prý přinesou staré pevnině osvobození od diktatury, pak musíme k tomu říci rozhodné slovo. V politickém životě není navenek absolutní svobody. Každá státní svrchovanost je omezena sousedy nebo odpůrci, a i ten nejsilnější velký stát musí počítat s právy jiných velmocí a pospolitostí. Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zni- čení hospodářství národních. Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize. Cílem tohoto duchovního směru, spočívajícího na zednářsko-„humanitářské“ základně, byla světová republika, a nynější snaha, dosadit nad všemi národy světového prezidenta, svědčí nejen o nedostatečném uznání svobody jiných národů, nýbrž o přímo přehnané, zpola šílené potřebě uplatnění jednotlivých osob, za nimiž se skrývají židovské hospodářské síly. Každý univerzalismus předpokládá tedy světovou moc, a to znamená potlačení všech národů, které vyrostly organicky. Mezinárodní trusty a koncerny XIX. století byly předchůdci nynějšího vývoje obrovských vojenských a technických sil, které jsou dnes k dispozici těmto rdousivým plánům a jež vystoupily se vší myslitelnou nízkostí proti svobodě starých evropských národů. Jsouce vnitropoliticky zaměřeny jen na vykořisťování, vedou dnes světovou válku proti všem těm národům a světadílům, které nebyly ještě úplně vydány na pospas tomuto vykořisťování, a je křiklavou groteskou světových dějin, že pod praporem myšlenky svobody, který zastírá tyto plány zraku zaslepených mas, děje se právě pokus světového vykořisťování. Kdo chce poctivě zaujmout stanovisko k praktickým účinkům myšlenky svobody, musí vycházet z prapůvodní činnosti člověka na zemi. Sedlák nemůže konat svou práci podle vlastního uvážení, nýbrž příroda mu rytmus jeho práce vnucuje. Orat, sít, sklízet, zpracovávat a prodávat – průběh všech těchto prací je podmíněn 2 přírodou. Roční doby nutí rolníka, aby v létě začínal časně ráno, a teprve v zimě se může zabývat jinou formou činnosti, kterou mu rovněž vnucuje roční doba. Hospodářství stanovilo určité pracovní doby a každý je hotov za účelem jasného roz- členění běhu života takové omezení přijmout. Spojené státy vynalezly tak zvaný běžící pás, to jest mechanizovanou kontrolu práce milionů lidí.1 Tato mechanizovaná kontrola byla výsledkem obrovského kapitalistického kolektivismu. Vývoj XIX. století odpověděl nikoli překonáním tohoto světového názoru, nýbrž pouze proletářským kolektivismem ve smyslu univerzalistického marxismu. K třídnímu boji shora přistoupil třídní boj zdola, k internacionále kapitalistické internacionála proletářská. Tak zvaná svoboda ekonomiky se projevila výlukami – zoufalou odpovědí utiskovaných byla stávka, generální stávka, tj. závěře pracovních míst a pracovní mzdy odpovídala rovněž nihilistická závěra pracovní síly. To všechno nebyla už opravdu svobodná hra poctivě pracujících sil osobností srostlých s půdou, nýbrž byly to kolektivní fenomény, které se svobodou neměly už nic společného; uprostřed tohoto vývoje však stát pozbýval postupně svých pravlastních svrchovaných práv. Na jedné straně byl zesoukromněn vlivem koncernů, které platily parlamentní a prezidentské volby, jako v USA, nebo se zpuchřelý stát zhroutil v revoltě a změnil se v kolektivistickou tyranii, v níž nebylo vůbec místa pro skutečné osobnosti, jako v Sovětské unii. Kdo sleduje vývoj dějin myšlenky svobody ve věku Židovstva, liberalismu a zednářstva, toho nepřekvapí, konstatujeme-li už dnes toto: Liberální stát je neschopen zaručit svobodu, protože se už sám vlivem ekonomických zájemců změnil v soukromníka, nechal si tedy uloupit moc k takovému rozhodování. Vývoj od neomezené hospodářské individuality k hospodářské tyranii, od povrchní proklamace svobody k nestvůrným kolektivistickým trustům a rdousícím koncernům musí však jednou – a to je pomsta organického života – vést ve vývoji k dalšímu hromadění, k obrovské bídě milionů a nakonec ke zhroucení. Zde vzniká pak největší nebezpečí liberální myšlenky svobody: V poznání a v obavě z takové blížící se krize, v poznání, že „černý pátek“, který jednou otřásl Spojenými státy, se může v nejhroznějším rozsahu stát globálním fenoménem pro všechny liberálními státy, dějí se pokusy o únik navenek. Jsouce neschopni skutečně vzdělávat přebohaté životní prostory, ohlížejí se lačně po nových zemích s novými zdroji surovin, aby je rovněž vykořistili, a po odbytištích, poněvadž zbídačelé miliony vlastní země nemají nakonec už vůbec kupní schopnosti. A jestliže národy nejsou ochotny podrobit se těmto kořistnickým plánům, pak přichází doby válek a sociálních revolucí. Příkladem je nám tato světová válka. Spojené státy severoamerické usilovaly o rozpoutání nynějšího světového zápasu, rozdmychávaly jej, kde jen mohly, aby, odvolávajíce se na státní zájmy a vlastenectví, odvrátily pozornost od vnitropolitických konfliktů a křiklavé korupce, aby použily oklamaných milionů jako potravy pro děla a aby zardousily veškeru sku- 1 > Pozn. red.: V podmínkách „totální války“ se taylorismu neubránila ani Říše. Speer líčí svůj spor s Ottou Ohlendorfem v knize Der Sklavenstaat. Meine Auseinandersetzungen mit der SS, Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1981 (srv. mj. str. 102–103). Oproti Ohlendorfovi, který potírá politiku industriálního plánování, vystupuje za prioritu politična a tvrdí, že hospodářství nemůže být posuzováno nezávisle na jeho vztahu k národu, se Speer holedbá především tím, že „v Německu prosadí nadvládu technologie“. Ohlendorf se v postoji proti technokracii zase odvolává na názory, které Gottfried Feder vysvětlil ve svém pojednání o hospodářství středních měst, Die neue Stadt (1940). SS-Gruppenführer Otto Ohlendorf je každopádně osobností, jíž dosavadní historiografie velmi dluží. Zajímal se mj. o vliv a působení tajných společností a sekt na většinovou společnost. 3 tečnou svobodu světa. Marxismus je také po této stránce pouze obráceným kapitalismem zdola. Kolektivistický, bezduchý a bez osobnosti, právě tak jako kapitalismus, staví částečný zájem nad zájem celku, žádá zničení svobody daleko největší části národa. V tomto smyslu světový kapitalismus a bolševická světová revoluce nejsou vlastní podstatou ideologickými odpůrci, nýbrž nejvýše rivaly, kteří hledají nové možnosti globálního vykořisťování a štvaní. Symbolickým pro jejich společ- ný postup je světové Židovstvo, které jak na jedné, tak i na druhé straně představuje rozhodující hybné síly, doufajíc, že v tomto světovém konfliktu zůstane určitě vítězem. Placenému tisku těchto sil se podařilo hypnotizovat národy, takže byla ochromena vůle přivodit zásadně jiné řešení tohoto politického a sociálního problému. Avšak proti všem zdánlivě oprávněným nadějím světových cizopasníků vyrostla v bouřích času v srdci Evropy národní státní myšlenka nacionálněsocialistické raž- by a vyhlásila po prvé uvědoměle sociální svobodu celého národa, bez ohledu na spojitosti se zvláštními hospodářskými nebo proletářskými zájmy, aby pak rámci této obnovené přirozenosti zajistila svobodu jednotlivce před jakýmkoli vykořisťováním. Taková zásada, prováděná v životě národů několik desetiletí, přinese méně libovůle, více osobní bezpečnosti a v souhrnu více svobody pro život jednotlivce než jen zdánlivý a tak krátkodobý individualismus liberální doby. Nejvyšším hlediskem takové státní myšlenky musí být poznání, že zákony sociální spravedlnosti může vydávat pouze národní stát, nezávislý na obchodě, třídě a vyznání, že nesmí být rozhodující spekulace jednotlivců s rentabilitou, nýbrž pouze zájem národa, národní hospodářství velké pospolitosti a v mezích těchto zákonů pak závod ve výkonu a tím zaměření na kvalitu a nikoliv na kvantitu, která se stále a stále stup- ňuje a klesá v hodnotě. Jsou jistě určité výkony, které se důrazně projevují v milionových číslech; ale v převážné míře lidská kultura a úhrada spotřeby nezá- visely nikdy na gigantických číslech, ani svoboda, ani kultura se nedají určovat milionovými čísly, nýbrž pouze výkony osobnosti. Jestliže ovšem tyto výkony, tj. nejvyšší kvalita, jsou velké počtem, pak lze mluvit o skutečné duchovní svobodě, která volně dýchá, a o velikosti kultury. Ale kvantita ve smyslu plýtvání surovinami, hromadná výroba pro rychlou spotřebu a hospodářské a kulturní cizopasnictví, které s tím souvisí, to je amerikanizace světa, nebezpečí, které hrozí dnes všem státům a všem světadílům. Uvažujeme-li o věci filozoficky, můžeme říci toto: Rozpad dnešního světa, který právě ve státech zdánlivě triumfujících povede jednou k hrozným konfliktům, spočívá na neorganickém protikladu jednotlivce a společenství uprostřed lidského života. Liberalismus viděl jen abstraktní já odpoutané od rasy, národa, tradice, komunismus viděl jen kolektiv, beztvárnou hromadu kvantity, kterou do politické činnosti žene tyranie. Já a kolektiv jsou proto symboly rozpadu a nikoli znamením pravého organického napětí. Naproti tomu nacionální socialismus postavil vedle sebe osobnost a pospolitost, osobnost tkvící svými kořeny v krvi a v zemi, tvůrčí sílu, která roste a nikdy nevzniká bez spojitosti, a pospolitost nikoli jako pouhý součet individualit, které nemají kořenů, nýbrž jako jednotu osobností. Důsledné pokračování abstraktního individualismu vede k anarchii a proto, poně- vadž to není natrvalo možné, k tyranii; uplatnění kolektivismu vede jiným způsobem rovněž ke zničení osobnosti. Ideálem obou druhů je stádní tvor, který buď živoří pod hospodářskou knutou, nebo pod bolševickou diktaturou. 4 USA měly kdysi v dějinách velkou šanci. Otevřel se obrovský prostor, člověku se nabízela netušená bohatství půdy, statisíce lidí, nezatížených mnohou tísnivou zvyklostí, se dalo do práce. Bylo možno pochopit, že kdysi Goethe řekl: „Ameriko, jsi na tom lépe než naše pevnina, ta stará…“ Ale tato velmi slibná průkopnická práce vedla k technické revoluci s překotným hospodářským vývojem a tím ke zničení sedláka, k zpustošení lesů a prérií, k vytvoření pouště, která má již dnes obrovské rozměry a zakusuje se do dalších ploch. Dvanáct milionů nezaměstnaných, miliony farmářů, kteří byli vyhnáni ze své vykořistěné půdy a bloudili bez cíle – a na druhé straně neustále vzrůstající obrovský zmatek v New Yorku s padesáti- až osmdesátiposchoďovými mrakodrapy jako symbol destrukce osobnosti a zúžení všeho života; pustota této obrovské hromady budov, již pronikají černošské písně, a na předměstích bezduchost Babbittů, boudy z vlnitého plechu a haraburdí smutných měst: To je „duchovní svoboda“ židovského liberalismu. 2 Nedávný výrok nynějšího prezidenta USA: „Hollywood vyhlásil heslo svobody!“ je příznačný pro ideologický úpadek Ameriky.3 Tupost této svobody ve filmovém kýči americké revue s její obrovskou a přece pustou výpravou, s burleskami atd. je předchůdkyní opěvovaného amerického století masových konzerv, jazzu, černoš- ských písní a v jejich okruhu nejnesmyslnějších sekt, hysterických tanců a zbídačelých charakterů. New York se stává již dnes symbolem nejnekulturnějšího města na světě. Myslím, že smíme již dnes říci: Starý německý selský dům má v sobě víc duchovní svobody a tvůrčí síly než všechna města s mrakodrapy a boudami z vlnitého plechu dohromady. Ale ten, kdo je dnes v Severní Americe dobrého smyšlení, je bezmocný. Kdo usiluje v USA o pravou duchovní svobodu, je smeten. Naproti tomu poznání nás učí, že pravá svoboda je vždy něco bytostného (autentického). Ale bytost (autentičnost) je vždy podmíněna rasou. Je plasticky ohrani- čena, v určitých národech se ztělesňují určité možnosti utváření bytosti; je proto nesmyslné, žádat od každé bytosti vše. Politická svoboda odpovídá velikosti a síle, kterou ten či onen národ zasazuje do svého díla, ale duchovní svoboda znamená šanci také pro tak zvané malé národy, poněvadž svoboda je velikou měrou nezávislá na kvantitě. Řekové byli kdysi proti miliónům Přední Asie malým národem, ale přesto vešli do světových dějin jako tvůrci antické kultury. Z tohoto hlediska musíme také posuzovat pojem nacionalismu, který se v naší politicky pohnuté době jeví jako síla působící čistě navenek, ale je třeba jej chápat také jako sílu zaměřenou dovnitř. Goethe, Bach, Beethoven jsou – díváme-li se na ně takto – největší nacionalisté, poněvadž utváření jejich vnitřní svobody bylo podmíněno druhem takové osobnostní velikosti, že ji lze tímto způsobem sotva kdy zopakovat. A z tohoto rozhodujícího obratu, že totiž náš nacionalismus není pouze 2 > Viz film Johna Forda Hrozny hněvu z r. 1940 podle Steinbeckova románu, ale i Chaplinova (!) Moderní doba a Světla velkoměsta. Vyhraná válka pak nastartovala americký blahobyt přelomu 50. a 60. let, kdy se Lewisův Babbitt stal společenskou normou, od 90. let – jako produkt kulturní kolonizace – také u nás, včetně „Stepfordských paniček“. Tradici lidového, „pionýrského“ odporu proti tomuto převládajícímu typu „sráčů“ tematizují snímky jako Slepý hněv (1976, r. J. Demme) nebo Wisdom (1986, r. E. Estevez). 3 > Roosevelt-Rosenfeld (a před ním hlavně Wilson, první „pořadatel Evropy“ze zámoří!) byl pod přímým vlivem řady poradců židovského původu: Samuel Rosenman, Herbert Lehman, Felix Frankfurter, Bernard Baruch aj. Avšak již Bismarck „vinu za americkou občanskou válku sváděl na Židy; / zvlášť na Rothschildy / jak říkal jeden z nich Disraelimu / že národy bláhově platí půjčovné z úvěru“, viz Ezra Pound, Cantos II, Brno 2013, str. 108. 5 silou hájenou nebo útočící navenek, nýbrž že je nejhlubší a nejniternější, kulturně tvůrčí svobodnou činností národa (hloupost různých mediálně dnes prezentovaných osob je naopak „internacionální“, proto se její módy tak snadno „globálně“ přená- šejí, viz prodejnost různých formátů tv-show, typů celebrit apod., pozn. red.), vyplývá jako důsledný postoj k tomuto problému, že nacionální socialismus vzal na sebe úkol mocensko-politické ochrany této svobody. Ne měření podle kvantity tam, kde je nutno tázat se po kvalitě, ale uznání pro velký počet tehdy, jestliže se tento velký počet dovede vědomě za celý národ přiznat k velké osobnosti a k velkému tvůrčímu výkonu. Nechceme však tento nacionalismus vnitřní síly a vnější obrany v této formě nikomu vnucovat, nechceme v tom popírat nebo snad dokonce pošlapávat svobodu jiných národů, které rostly za jiných podmínek; jmenované univerzalismy však, jsouce zásadně nesnášenlivé, chtějí svá dogmata vnutit všem národům buď pod hrozbou hospodářských katastrof, nebo přímo politicko-vojenskými mocenskými prostředky. Anglie a USA prohlašují ústy svých odpovědných zástupců, že chtějí vymýtit se vším všudy pruského ducha a tak zvaný „nacistický teror“; to znamená, že usilují zničit ty síly oživující německé dějiny, které tu z citu pro čest proti globálnímu vykořisťování ještě stojí. Byli jsme odhodláni nechat americkému, francouzskému nebo anglickému národu celý jeho život tak, jak si jej chtěl zařídit, ale měli jsme povinnost vyloučit z německého života židovsko-černošský amerikanismus, který se do něho zahlodával od r. 1918, při- čemž musíme s určitou dávkou studu přiznat, že toto hubení plevele není ještě úplně skončeno, neboť mnohaleté ohlušování Němců vřískotem a jekotem americkým černošských písní a jazzové hudby natropilo takové škody, že mnohý Němec nedovede ještě rozlišit hudbu od jazzu a zaměňuje jedno s druhým. Sovětský svaz neponechal nikdy pochybnost o tom, že chce prostřednictvím židovsko-proletářské revoluce zničit biologické síly německého národa. Společně s židoliberály založili už v Londýně velké „komise pro výchovu“ a neustále nám hlásají, že jednou vyvezou miliony Němců do kolonií nebo na Sibiř k nuceným pracím, že mimo to zničí všechny učebnice a školní knihy posledního desítiletí, aby pak vnutili německému národu „výchovnou“ literaturu, sepsanou mezinárodní komisí Židů a jejich pomahačů.4 Pod lživým pláštěm tak zvané proklamace svobody se tedy dnes odehrává největší válka proti svobodě indogermánského ducha. Kdyby evropská mládež zůstala neutrální, bylo by to s ní zlé. Ve všech státech je jejím nejpřednějším zájmem, aby neztratila dané budoucí možnosti a aby zaujala své místo na frontě svobodného evropského ducha proti severoamerickobritské a sovětskožidovské nekulturnosti. Německá branná moc je dnes také frontou německého a svobodného evropského ducha. Brání na Východě a Západě Perikla a Augusta právě tak jako Goetha a Beethovena. Vojáci USA dostali ke své výzbroji řeznický nůž a pokyny o zákeřné ráně dýkou; četní němečtí vojáci mají však ve své 4 > Vedle ministra Rooseveltova kabinetu Henryho Morgenthaua a jeho plánu, na němž významně spolupracoval Harry Dexter White (rovněž Žid, jeho rodina přijela do USA z Litvy: „ti, co si mění jména“, často volí cynicky, viz nositelé českých příjmení typu Dubský), jsou to Louis Nizer, autor návodu What to do with Germany, Nathan Kaufman („Alle Deutschen sterilisieren“) anebo antropolog Earnest Hooton, který navrhoval Německo přenárodnit, tzn. masově je osídlit Neněmci. Na dneš- ní klima v německé společnosti, na převýchově celých generací, mají určující podíl židovští myslitelé tzv. Frankfurské školy, k tomu viz např. Timothy Matthews, „Frankfurtská škola a její ideoví soudruzi“, in: Te Deum, 2014; popř. Alex Kurtagić a „Zapomínáme na Maxe Horkheimera“ na DP. 6 tornistře Fausta a Hölderlinovy zpěvy. Vidět US-gangstery a katy sovětské GPU jako „apoštoly svobody“, to je nejkrvavější výsměch svobodě a kultuře, jaký si lze vůbec představit. Předčí jej snad pouze britská duchovní knížata, která jezdí do Moskvy a hlásají své křesťanské spojenectví s bolševismem. Proti tomuto šílenství se zdvíhá německý duch a jako kdysi Řekové musili bojovat proti Přední Asii, tak bojuje dnes Německo proti všem nepřátelům svobody a kultury naší pevniny. Svoboda může být konec konců uskutečněna jen opravdovým nasazením, nikoliv proslovy a knihami. Proti gangsterům se musí ujmout slova meč, proti „svobodnému kořistnictví“ globální ekonomiky svobodná vůle jednotlivých evropských národů.5 Kdyby zvítězily USA a Sovětský svaz, noc by padla na Evropu, nastalo by vraždění statisíců, deportace milionů do Sovětského svazu, rozkouskování Říše, znásilnění německého národa nepřáteli ovládanými slepou nenávistí, zprznění rasy přívalem Židů z celého světa, pošpinění všeho německého novými knihami a časopisy.6 Proti této vládě tmy se však zdvíhá před našimi zraky mocný a zavazující obraz dějin naší pevniny; síla starých Řeků a mocných Římanů, myslitelé a badatelé Evropy, pěvci našich eposů, bojovné písně truvérů, Wolfram von Eschenbach, Walther von der Vogelweide, díla v Bambergu a v Naumburgu, Erwin von Steinbach a Peter Parler, Dürer a Holbein, Descartes a Montaigne, Leonardo a Michalengelo – až ke klasikům z Výmaru a Bayreuthu. V rámci této přebohaté tradice hájí Německo také odkaz Shakespearův, neboť také on byl kdysi vpravdě objeven Německem a je také dnes Německem hájen, protože Anglie se stala územím obsazeným vojáky USA a pozbyla schopnost mluvit jménem lidství Carlylova a Dickensova, protože Chaim Weizmann, Rothschildové a jejich angličtí soudruzi uvrhli tuto Anglii do katastrofy. S Německem ochraňují jeho spojenci také svobodu svého ducha. Finové brání svou zemi a s ní také Runeberga, Galléna-Kallelu, Sibelia, tj. svou duši. Ale finský meč chrání, bez díků, také památku Arrheniovu a Strindbergovu. Společně s námi všemi brání legie norské, belgické, holandské a dánské dědictví Björnsonovo a Nansenovo, Rembrandtovo a Rubensovo, de Costerovo a Andersenovo. Na jihu spolupracují s námi síly nádherného selského lidového umě- ní balkánských národů. Teprve dnes, v hodině největšího nebezpečí, uvědomujeme si plně veškeru nádhernou velikost svobodného evropského ducha. Milujeme dnes tuto starou krásnou Evropu ještě i tam, kde snad lidé doposud nepochopili, že to, oč jde, týká se také jich. Před našimi duševními zraky vyvstávají pomníky Akropole a věčně krásné formy Parthenonu, vítězné oblouky Říma, španělské hrady, které byly ještě nedávno svědky evropského hrdinství, jako hrady toledské- ho Alcazaru. Vidíme nádherné údolí Loiry s jejími zámky a zahradami, mohutný hrad carcassonský rozlehlou nádheru staré Paříže, holandské grachty, flanderské dómy, norské fjordy, které dovedou tolik vypravovat o smělých objevitelských cestách po celém světě. Myslíme na hrobku ve Stockholmu, kde odpočívají četní velcí králové a vojevůdci jako symboly někdejší germánské vůle. Divoký Balkán 5 > Jan Smíšek v Res publice z února 2003 správně píše, že: „Evropská unie není Evropou a není ani východiskem jejího sjednocení. Jde o pozůstatek strategických her studené války, určený nikoliv ke sjednocení Evropy, ale k jejímu rozdělení (…) z dobově strategických důvodů územně doplněný tak, aby se stal politicko-ekonomickou základnou vysunutého předmostí vojenské aliance NATO proti celku eurasijského kontinentu.“ EU je zkrátka „regionální americký protektorát s rysy koloniální podřízenosti“, nikoli svrchovaná Říše s nezávislou zahraniční kontinentální politikou. 6 > Viz pozn. 4. 7 vypráví o bouřlivé lásce k domovině a Dunaj šeptá všem národům na svých březích zkazky o vzdálené, velké historii. Myslíme na národy východního prostoru, na mohutné toky a tajemné lesy, a ještě dále na vášnivé národy Kavkazu. A konečně Německo samotné! I když brutální moc zničila navždy mnohý z jeho výtvorů, tato svědectví a vůle k novému tvoření a k svobodě žijí v nás dále. Pomníky staré císařské nádhery a pruské drsnosti, německé umění všech dob: Jsou živé jako dosud nikdy. Nasloucháme písním a dramatům, symfoniím našich velikánů a nahlížíme do dílen objevů a bádání německého ducha. Touto zemí proudí vody kolem měst, ležících jako perly na jejich březích, lesy plné krásy šumí svou píseň, dílny německé práce vydávají svědectví o nezlomné vůli německé pěsti, z vysokých hor vane ostrý vítr a v širých rovinách pracuje sedlák na půdě, matce všech. O to všechno dnes jde. O svobodu všechno to pěstovat, utvářet a odevzdávat budoucím. Všichni vojáci Evropy třímají dnes čestný štít proti zločincům ze Západu a z Východu, kteří nám chtějí uloupit svobodu i vyhladit nás fyzicky, aby svoboda nemohla již nikdy povstat. Bráníme-li život, bráníme duši domova a s domovem svobodu ducha, předpoklad vší budoucí tvůrčí síly. A proto je pro nás Němce a pro všechny Evropany, kteří pochopili tuto osudovou hodinu své svobody, jen jedno řešení: Do prachu se všemi nepřáteli našeho ctihodného, milovaného evropského kontinentu! Projev pronesený v Praze 16. ledna 1944 Garvensova karikatura Zločin proti Evropě (1943). ________________________________________________________________ Tradice budoucnosti, Fascikly III/ 2015, dle vydání v Orbisu z února 1944 připravil K. Veliký (mírně upraveno, kráceno, doplněno poznámkami). Přel. Růžena Kadlecová (Centropress). Snímek na titulu zachycuje detail sochy Kniende (Klečící) od Arno Brekera z roku 1942.

V čem mají muslimové pravdu: Milan Lasica nám všem, zejména našim „elitám“

27.07.2017

Islám sice navázal na judaismus a křesťanství, ale v mnohém je opravil, byl ve své době pokrokový, a proto se muslimové na judaismus i křesťanství od počátku dívali a dodnes dívají přezíravě, viac »

Šmajs ústave Zeme a neomodernizmus

27.07.2017

Neomodernismus zastává též názor filosofa a environmentalisty Josefa Šmajse, který v roce 2015 vystoupil s návrhem Ústavy Země, v níž se říká: „My lidé, mimořádně úspěšný biologický viac »

ľudia lesa

27.07.2017

voda

Cena vodného a stočného na strednom Slovensku rastie

27.07.2017 17:27

Ceny vodného a stočného na strednom Slovensku rastú. Podľa SaS za to môže zasahovanie Roberta Fica do regulácie, podľa ÚRSO zvýšené náklady.

Jeff Bezos, Amazon

Bill Gates už nie je najbohatším človekom sveta, nahradil ho zakladateľ Amazonu Bezos

27.07.2017 17:20

Zakladateľ internetového obchodu Amazon Jeff Bezos sa stal najbohatším človekom sveta.

Theresa Mayová

Brexit a možné clá Britániu prudko spomalia

27.07.2017 16:00

Britov čakajú po brexite roky prudkého spomalenia ekonomiky. Ekonomický dosah pocítia aj Európania, najmä ak sa po brexite opätovne zavedú clá na tovary.

Samsung, Q7, QLED

Samsung vykázal rekordný zisk

27.07.2017 15:20

Samsung za apríl až jún vykázal rekordný zisk. Boom v odvetví pamäťových čipov prispel k rastu čistého zisku juhokórejskej firmy na 9,7 miliardy USD.

kristchortura

„Chvála tomu, to činí tvrdým!“

Štatistiky blogu

Počet článkov: 1,467
Celková čítanosť: 276069x
Priemerná čítanosť článkov: 188x

Autor blogu