Založ si blog

Ted Kaczynski – Pravda o primitivním životě: Kritika anarchoprimitivismu

Ted Kaczynski – Pravda o primitivním životě: Kritika anarchoprimitivismu
ZEMĚ PŘEDEVŠÍM! | Published: 2017/06/22
1. Jak průmyslová revoluce postupovala, moderní společnost si vytvořila samochválný mýtus, mýtus „pokroku“: Od časů našich vzdálených, lidoopích předků byly naše dějiny ustavičným pochodem za lepší a zářivější budoucností, kdy všichni radostně vítali každý nový technologický postup: chov zvířat, zemědělství, kolo, stavba měst, vynález psaní a peněz, plachetnice, kompas, střelný prach, tiskařský lis, parní motor a nakonec, vrcholný lidský úspěch – moderní průmyslová společnost! Před industrializací byl téměř každý odsouzen k ubohému životu neustálé, vyčerpávající práce, podvýživy, nemocí a časné smrti. Nemáme my štěstí, že žijeme v moderní době a máme spoustu volného času a řadu technologických výhod, které činí naše životy snazšími? Myslím, že dnes existuje relativně pár uvážlivých, čestných a informovaných lidí, kteří stále tomuto mýtu věří. Aby člověk přišel o víru v „pokrok“, stačí, aby se rozhlédnul a viděl ničení našeho životního prostředí, šíření jaderných zbraní, nadměrnou častost deprese, úzkostných poruch a psychologického stresu, duševní prázdnotu společnosti, která se živí hlavně televizí a počítačovými hrami … a mohli bychom pokračovat dál a dál.

Mýtus pokroku možná ještě není mrtvý, ale umírá. Na jeho místo dorůstá další mýtus, mýtus, který je propagován zvláště anarchoprimitivisty, i když je rozšířen i v jinde. Podle tohoto mýtu nemusel před příchodem civilizace nikdo nikdy pracovat, lidé si prostě trhali své jídlo ze stromů a strkali do úst a trávili zbytek svého času hraním „kolo kolo mlýnský“ s květinovými dětmi. Muži a ženy si byli rovni, nebyly žádné nemoci, žádná konkurence, žádný rasismus, sexismus či homofobie, lidé žili v harmonii se zvířaty a vše byla láska, sdílení a spolupráce.

Výše uvedené je nepochybně karikaturou anarchoprimitivistické vize. Většina z nich – doufám – nejsou tolik mimo realitu. Nicméně i tak jsou poměrně mimo a je nejvyšší čas, aby někdo jejich mýtus odhalil. Protože to je cílem tohoto článku, nebudu tu příliš mluvit o pozitivních aspektech primitivních společností. Chci však vyjasnit, že člověk může o takových společnostech říct pravdivě mnoho pozitivního. Jinými slovy, anarchoprimitivistický mýtus není stoprocentním mýtem; obsahuje určité prvky reality.

2. Začněme konceptem „primitivní hojnosti“. Zdá se, že základním kamenem přesvědčení anarchoprimitivistů je, že naši předci lovci-sběrači museli v průměru pracovat jen dvě až tři hodiny denně, či dvě až čtyři hodiny denně … udávaná čísla se liší, ale uváděné maximum nikdy nepřesahuje čtyři hodiny denně či 28 hodin týdně (v průměru).1 Lidé, kteří tato čísla udávají, obvykle neudávají přesně, co myslí „prací“, ale čtenář je veden k předpokladu, že to zahrnuje všechny činnosti potřebné ke splnění praktických potřeb života lovců-sběračů.

Anarchoprimitivisté charakteristicky opomenou citovat zdroj této údajné informace, ale zdá se, že je odvozena především ze dvou esejí, jedné od Marshalla Sahlinse (The Original Afluent Society2) a druhé od Boba Blacka (Primitive Afluence3). Sahlins tvrdil, že pro Křováky z oblasti Dobe na jihu Afriky „má pracovní týden přibližně 15 hodin“.4 V této informaci spoléhal na studie Richarda B. Leeho. Nemám přímý přístup k Leeho pracím, ale mám kopii článku od Elizabeth Cashdan, v kterém shrnuje Leeho výsledky mnohem pečlivěji a úplněji než Sahlins.5 Cashdan Sahlinsovi rozhodně odporuje: Podle ní Lee zjistil, že Křováci, které studoval, pracovali více než 40 hodin týdně.6

V části své eseje, kterou se mnozí anarchoprimitivisté příhodně rozhodli přehlédnout, potvrzuje Bob Black čtyřicetihodinový pracovní týden a vysvětluje výše uvedený rozpor: Sahlins následoval Leeho ranou práci, která zvažovala jen čas věnovaný lovu a sběru. Když se uváží veškerá potřebná práce, pracovní týden se více než zdvojnásobí.7 Práce opomenutá Sahlinsem a anarchoprimitivisty byla pravděpodobně i nejvíce nepříjemnou částí pracovního týdne Křováků, protože z velké části sestávala z přípravy a sběru dřeva.8 Mluvím z rozsáhlé vlastní zkušenosti s divokým jídlem: příprava jídla je dost často otrava. Je mnohem příjemnější sbírat ořechy, kopat kořínky či lovit zvěř, než je ořechy louskat, kořínky čistit nebo porážet zvěř – nebo sbírat dřevo a vařit na ohni.

Anarchoprimitivisté také chybují v předpokladu, že Leeho zjištění mohou být aplikovány na lovce-sběrače obecně. Není ani jasné, zda jsou tato zjištění aplikovatelná na celoroční bázi na Křováky, které Lee studoval. Cashdan také cituje důkazy, že Leeho výzkum mohl být prováděn v ročním období, kdy jeho Křováci pracovali nejméně.9 Také zmiňuje dva další lovecko-sběračské národy, které vykazovaly kvantitativně mnohem větší dobu strávenou lovem a sběrem než Leeho Křováci,10 a poukazuje, že Lee mohl vážně podcenit pracovní dobu žen, protože nezahrnul čas strávený péči o děti.11

Nejsem obeznámen s jinými exaktně kvantitativními studiemi o pracovním čase lovců-sběračů, ale je jisté, že alespoň někteří další lovci-sběrači pracovali mnohem více než čtyřicet hodin týdně jako Leeho Křováci. Gontran de Poncins uvedl, že eskymáci, s kterými žil okolo 1939-1940 „neměli významný rozsah volného času“ a že se „lopotili patnáct hodin denně, jen aby získali jídlo a zůstali naživu“.12 Pravděpodobně nemyslel, že pracovali patnáct hodin každý den; ale z jeho vyprávění je zřejmé, že jeho eskymáci pracovali dost tvrdě.

U pygmejů Mbuti studovanými hlavně Paulem Schebestou ve dnech, kdy ženy nezískaly zásobu ovoce a zeleniny ze zahrad svých vesnických sousedů, trvaly jejich výpravy do lesa mezi pěti a šesti hodinami. Kromě jejich sběru jídla měly ženy značnou vedlejší práci. Například každé odpoledne musela žena jít zpět do lesa a vrátit se do tábora zadýchaná a skloněná pod obrovským nákladem dřeva na podpal. Ženy pracovaly mnohem více než muži, ale ze Schebestova popisu se nicméně zdá být jasné, že i muži pracovali více než tři nebo čtyři hodiny denně uváděné anarchoprimitivisty.13 Colin Turnbull studoval pygmeje Mbuti, kteří lovili se sítěmi. Díky své výhodě sítí museli tito Mbuti lovit jen zhruba dvacet hodin týdne. Ale pro ně: „Výroba sítí je doslova prací na plný úvazek … do kterého se muži i ženy pouští kdykoliv mají volný čas a chuť.“14 Siriono, kteří žijli v tropickém lese v Bolívii, nebyli čistými lovci-sběrači, protože v omezeném rozsahu pěstovali plodiny v určitých obdobích roku. Ale z větší části žili lovem a sběrem.15 Podle antopologa Holmberga muži lovili v průměru každý druhý den.16 Začínali za úsvitu a do tábora se vraceli obvykle mezi čtvrtou a šestou hodinou odpolední.17 To je v průměru alespoň jedenáct hodin lovu a při tři a půl dnech týdně to vychází na 38 hodin lovu týdně, přinejmenším. Protože muži prováděli značné množství práce i ve dnech, kdy nelovili,18 jejich pracovní týden musel v ročním průměru být větší než 40 hodin. A jen málo z toho bylo zemědělskou prací.19 Holmberg ve skutečnosti odhadoval, že Siriono trávili zhruba polovinu svého bdělého času lovem a sběrem, 20 což by odpovídalo zhruba 56 hodinám týdně jen na tyto činnosti. Při zahrnutí jiné práce by byl pracovní týden mnohem vyšší než 60 hodin. Žena si „užívala ještě méně oddechu od práce než její manžel“ a „povinnost dovést své děti do dospělosti zanechává jen málo času k odpočinku“.21 Holmbergova kniha obsahuje mnoho dalších znamení toho, jak tvrdě museli Siriono pracovat.22

V The Original Affluent Society Sahlins udává vedle Leeho Křováků další příklady lovecko-sběračských národů, které údajně pracovaly málo, ale ve většině případů nenabízí žádný kvantitativní odhad pracovní doby, nebo poskytuje jen odhad času stráveného lovem a sběrem. Pokud můžeme Leeho Křováky použít jako vodítko, půjde o více než polovinu celkového pracovního času.23 Nicméně u dvou skupin australských aboriginců Sahlin udává kvantitativní odhad času stráveného „lovem, sběrem rostlin, přípravou jídla a opravou zbraní“. U první skupiny průměrný týdenní čas, který každý dělník strávil těmito činnostmi. Byl zhruba 26,5 hodiny; u druhé zhruba 36 hodin. Ale to nezahrnuje všechnu práci; neříká nic například o čase stráveném péčí o děti, sběrem dřeva, přesunu tábora či výrobou a opravou jiných nástrojů než zbraní. Pokud by byla připočtena veškerá nutná práce, pracovní týden druhé skupiny by jistě překročil 40 hodin. Pracovní týden první skupiny nepředstavoval normální lovecko-sběračskou skupinu, protože první skupina neměla děti. Sám Sahlins navíc zpochybňuje platnost závěrů odvozených z těchto dat.24 Samozřejmě, i pokud je možno najít sporadické příklady lovecko-sběračských národů, jejichž celková pracovní doba nepřesáhla tři hodiny denně, pro současné účely by na tom příliš nezáleželo, protože se tu nezajímáme o výjimečné případy, ale o typickou pracovní dobu lovců-sběračů. Ať už byla pracovní doba lovců-sběračů jakákoliv, většina jejich práce byla fyzicky velice náročná. Muži Siriono na svých loveckých výpravách obvykle ušli zhruba 15 mil a někdy dosáhli až 40 mil.25 Zvládnutí takové vzdálenosti v divočině bez cest26 vyžaduje mnohem více úsilí než zvládnutí stejné vzdálenosti po silnici či upravené stezce.

„Při chůzi a běhu skrz bažinu a džungli je nahý lovec vystaven trnům, bodlinám a hmyzu… I když je cesta za jídlem vnitřně odměňující, protože jídlo pro přežití je nakonec získáno, je také vysilující kvůli únavě a bolesti nevyhnutelně spojené s lovem, rybolovem a sběrem jídla.“27 „Muži se často svého vzteku vůči jiným zbavují lovem. … I když nic nezabijí, vrací se domů být naštvaní.“28

Dokonce i sběr divokého ovoce může být nebezpečný29 a pro Siriono30 může znamenat značnou práci.31 Siriono téměř nepoužívají divoké kořínky,32 ale je dobře známo, že mnoho lovců-sběračů se na kořínky jakožto potravu těžce spoléhalo. Sběr jedlých kořenů se obvykle nepodobá vytahování mrkví z měkké, obdělané půdy zahrady. Půda je spíše tvrdá či pokryta tuhými drny, přes které se musíte prosekat, abyste se dostali ke kořenům. Přál bych si, abych mohl vzít určité anarchoprimitivisty s sebou do hor, ukázat jim, kde jedlé kořeny rostou a vybídnout je, aby svou večeři získali jejich vykopáním. V době, kdy by měli dostatek kořenů yampa nebo cibulí camas na polovinu pořádného jídla, puchýře na jejich rukou by je zbavily jakékoliv myšlenky, že primitivové nemuseli kvůli živobytí pracovat. Práce lovců-sběračů byla často i monotónní. To je pravda u příkladu kopání koření, kdy jsou kořeny malé, jako v případě mnoha kořenů, které používali Indiáni Severní Ameriky, třeba levisie nebo výše zmíněné yampy a camas. Sběr bobulí je také monotónní, pokud jím strávíte mnoho hodin.

Nebo zkuste vydělávání jelení kůže. Surová, suchá jelení kůže je tuhá jako lepenka a když ji ohnete, stejně jako lepenka se rozlomí.

Aby bylo zvířecí kůže možno používat jako oblečení nebo deky, musí být vydělány. Za předpokladu, že chcete na kůži nechat srst, na zimní oblečení, jsou jen tři nezbytné kroky vydělání jelení kůže. Za prvé, musíte opatrně z kůže odstranit každý kousek masa. Zvláště tuk musí být odstraněn s úzkostlivou péčí, protože kousky tuku na kůži by zapříčinily její hnití. Pak musí být kůže změkčena. Nakonec musí být vyuzena. Pokud nebude vyuzena vyschne po namočení do tuha a tvrda a bude muset být znovu změkčena. Nejvíce času rozhodně zabere měkčení. Je zapotřebí mnoho hodin hnětení kůže rukama či natahování tam a zpět přes bodec zasazený v kusu dřeva a práce je opravdu monotónní. Mluvím z vlastní zkušenosti. Občas se objeví argument, že lovci -sběrači, kteří přežili do současnosti, žili v tvrdých podmínkách, protože veškerá pohostinnější půda byla zabrána zemědělským lidem. Prehistoričtí lovci-sběrači, kteří obývali plodnou zemi, pravděpodobně museli pracovat mnohem méně než současní lovci-sběrači žijící v poušti či jiných neplodných prostředích.33 To může být pravda, ale argument je spekulativní, a já jsem k němu skeptický.

Už jsem trochu vyšel ze cviku, ale býval jsem značně dobře obeznámen s jedlými divokými rostlinami východních Spojených států, které jsou jednou z nejplodnějších oblastí světa, a byl bych překvapen, kdyby tam někdo dokázal žít a vychovat rodinu pomocí sběru a lovu s méně než 40 hodinami práce týdně. Tato oblast obsahuje velkou rozmanitost jedlých rostlin, ale žití z nich by nebylo tak snadné, jak si můžete myslet. Vezměte si například ořechy. Ořešák černý, ořešák popelavý a ořechovec jsou zvláště výživné a často hojné. Indiáni jich sbírali celé hromady.34 Pokud jste našli pár dobrých stromů v říjnu, dokázali byste posbírat dostatek ořechů za hodinu či méně, abyste se nakrmili na celý den. To zní dobře, ne? Ano, zní to dobře – pokud jste se nikdy nepokusili otevřít černý ořech. Možná Arnold Schwarzenegger by dokázal otevřít černý ořech s obyčejným louskáčkem – pokud by se louskáček nerozlomil první – ale osoba s průměrnou fyzičkou by to nedokázala. Musíte ořech rozbít kladivem; vnitřek ořechu je rozdělen stěnami, které jsou stejně tlusté a tvrdé jako vnější skořápka, takže ho musíte rozbít na několik částí a pak zdlouhavě vybírat kousky jádra. Tento proces je časově náročný. Abyste získali dostatek jídla na celý den, mohli byste strávit většinu dne jen rozbíjením ořechů a vybíráním kusů jádra. Divoké bílé ořechy (nezaměňovat s domestikovanými ořešáky královskými, které koupíte v obchodě) jsou poměrně podobné těm černým. Ořechy z ořechovce není tak těžké rozbít, ale i tak mají tvrdé vnitřní stěny a obvykle jsou mnohem menší než černé ořechy. Indiáni se těmto problémům vyhýbali vložením ořechů do hmoždíře a rozbitím na drobné kousky, skořápky, jádra, všechno. Pak směs uvařili a nechali vychladnout. Kousky skořápky se usadily na dno hrnce, kdežto rozemletá jádra se usadí ve vrstvě nad skořápkami; tak může být jádro odděleno od skořápek.35 To bylo rozhodně účinnější než rozbíjení ořechů jednotlivě, ale jak vidíte, stále to vyžadovala značnou práci. Indiáni východních USA využívali jiné divoké potraviny, které vyžadovaly více či méně namáhavou přípravu, aby byly jedlé.36 Je sotva pravděpodobné, že by takové potraviny používaly, kdyby byly snáze připravitelné potraviny snadno dostupné v dostatečném množství.

Euell Gibbons, odborník na jedlé divoké rostliny, popsal epizodu of living off the country ve východě Spojených států.37 Je těžké říct, co nám jeho zkušenosti říkají o pracovní době primitivních lidí, protože nepodal kvantitativní popis času, který strávil sběrem. V každém případě sbíral spolu se svými partnery jídlo a zpracovali je; nemuseli vydělávat kůže či vyrábět své vlastní oblečení, nástroje, nádobí ani přístřešek; nemuseli krmit děti; a doplňovali svou stravu vysokokalorickými potravinami zakoupenými v obchodě: stolním olejem, cukrem a moukou. Alespoň v jednou případě použili k transportu automobil.

Ale pro naše účely předpokládejme, že v plodných oblastech světa byly divoké potraviny kdysi tak hojné, že by bylo možné žít z darů země po celý rok s průměrem pouhých, řekněme tří hodin práce denně. S tak hojnými zdroji by nebylo pro lovce-sběrače nutné cestovat za jídlem. Člověk by předpokládal, že se usadí a v takovém případě by byli schopni nahromadit bohatství a vytvořit rozvinuté společenské hierarchie. Tak by přišli o alespoň některé kvality, kterých si anarchoprimitivisté cení u nomádských lovců-sběračů. Dokonce ani anarchoprimitivisté nepopírají, že Indiáni ze severozápadního pobřeží Severní Ameriky byli usedlými lovci-sběrači, kteří nahromadili bohatství a měli rozvinuté společenské hierarchie.38 Důkazy naznačují existenci lovecko-sběračkých společností i jinde, kde je hojnost přírodních zdrojů umožnila, například okolo velkých evropských řek.39 Tak jsou anarchoprimitivisté chyceni do smyčky: Kde byly přírodní zdroje natolik hojné, aby minimalizovaly práci, také maximalizovaly pravděpodobnost společenských hierarchií, které si anarchoprimitivisté oškliví.

Nicméně jsem se nepokoušel prokázat, že primitivní člověk měl ve svém pracovním životě méně štěstí než ten moderní. Podle mého názoru je opak pravdou. Pravděpodobně alespoň někteří nomádští lovci-sběrači měli více volného času než moderní zaměstnaní Američané. Je pravdou, že zhruba čtyřicetihodinový pracovní týden Křováků Richarda Lee se rovnal standardnímu americkému pracovnímu týdnu. Ale moderní Američané jsou zatíženi mnoha požadavky na jejich čas mimo hodin v zaměstnání. Sám jsem se při práci na plný úvazek cítil poměrně zaneprázdněný: Musel jsem nakupovat potraviny, chodit do banky, prát, vyplňovat daňová přiznání, brát auto do servisu, nechat se ostříhat, jít k zubaři … vždy bylo něco, co se muselo udělat. Mnoho z lidí, s kterými si teď píšu, si stejně tak stěžují na zaneprázdněnost. Oproti tomu byl čas křováckého muže mimo jeho pracovní dobu skutečně jen jeho; svůj nepracovní čas mohl strávit, jak chtěl. Křovácké ženy v reproduktivním věku měly méně volného času, protože jako ženy všech společností byly zatíženy péčí o malé děti.

Ale volný čas je moderním konceptem a důraz, jaký na něj anarchoprimitivisté kladou, je důkazem jejich otročení hodnotám civilizace, kterou údajně odmítají. Na množství času vynaloženého na práci nezáleží. Mnoho autorů pojednává o tom, co je špatně na práci v moderní společnosti, a já nevidím žádný důvod, proč to probírat znovu. Záleží na tom, že kromě monotónnosti to, co je špatně na práci v moderní společnosti, není špatně na práci nomádských lovců-sběračů. Práce lovců-sběračů je náročná, jak ve smyslu fyzické námahy i ve smyslu úrovni požadovaných dovedností.40 Práce lovců-sběračů je účelná a její účel není abstraktní, vzdálená či umělý, ale konkrétní, velmi skutečný a přímo důležité pro dělníka: Pracuje, aby uspokojil své fyzické potřeby, potřeby své rodiny a jiných lidí, s kterými si je blízký. A co víc, nomádský lovec-sběrač je svobodným dělníkem: Není vykořisťován, není podřízený žádnému šéfovi, nikdo mu nedává příkazy;41 sám si rozvrhuje svůj pracovní den, pokud ne jako jednotlivec, pak jako člen skupiny, která je dostatečně malá na to, aby se každý jednotlivec mohl smysluplně zapojit do rozhodnutí, která jsou prováděna.42 Moderní zaměstnání bývají psychologicky stresující, ale jsou důvody věřit, že práce primitivních lidí obvykle zahrnovala jen málo psychologického stresu.43 Práce lovců-sběračů byla často monotónní, ale podle mého tato monotónnost primitivním lidem obecně působí jen relativně málo nepohodlí. Myslím, že nuda je z velké části civilizovaným jevem a je produktem psychologických stresů, které jsou charakteristické pro civilizovaný život. To je nepochybně otázkou osobního názoru, to nedokážu potvrdit, a diskuze o tom by nás zavedla za rámec tohoto článku. Zde jen řeknu, že můj názor je založen z velké části na mých vlastních zkušenostech žití mimo technoindustriální systém. Jaké pocity měli lovci-sběrači vůči své vlastní práci, se dá těžko říct, protože antropologové a jiní, kteří primitivní národy navštívili (alespoň ti, jejichž zprávy jsem četl), obvykle takové otázky nepokládali. Ale následují z Holmberga má cenu zmínit: „Jsou relativně apatičtí pracovat (taba taba), což zahrnuje takové odporné úkoly jako stavba domů, sběr dřeva, klestění, sázení a orání polí. V docela jiné třídě jsou však příjemná zaměstnání jako lov (gwata gwata) a sběr (deka deka, ‘hledat’), které jsou považovány spíše za rozptýlení než práci.“44

Navzdory skutečnosti, jak jsme viděli dříve, že lovecké a sběračské činnosti Siriono byly mimořádně časově náročné, únavné, namáhavé a fyzický náročné.

3. Dalším prvkem anarchoprimitivistického mýtu je přesvědčení, že lovci-sběrači, alespoň ti nomádští, vyznávali rovnost pohlaví. Například John Zerzan to tvrdí ve svém Future Primitive45 i jinde.46 Některé lovecko-sběračské společnosti zřejmě rovnost pohlaví uznávaly, i když o žádném nezpochybnitelném příkladu nevím. Vím o lovecko-sběračských kulturách, které měly relativně vysoký stupeň rovnosti pohlaví, ale nedosáhly plné rovnosti. V jiných lovecko-sběračských společnostech byla mužská dominance nepochybná a v některých společnostech to dosáhlo úrovně přímé brutality vůči ženám. Zřejmě nejvychvalovanější příklad pohlavní rovnosti mezi lovci-sběrači patří Křováci Richarda Lee, které jsme zmínili dříve v naší diskuzi o pracovním životě lovců-sběračů. Mělo by být poznamenáno hned na počátku, že by bylo riskantní předpokládat, že by Leeho závěry ohledně Křováků z oblasti Dobe mohly být aplikovány na Křováky kalaharské oblasti obecně. Rozdílné skupiny Bushmen se kulturně lišily;47 dokonce ani všichni nemluvili stejným jazykem.48 Každopádně Nancy Bonvillain se z velké části opírá o Leeho, když tvrdí, že u Křováků z oblasti Dobe (které nazývá „Ju/’hoansi“) „společenské normy jasně podporují myšlenku rovnosti mezi ženami a muži“49 a že jejich „společnost zjevně potvrzuje rovnost mezi ženami a muži“.50 Takže Křováci z oblasti Době vyznávali rovnost pohlaví, ano?

No, možná ne. Podívejte se na některé skutečnosti, které sama Bonvillain uvádí ve stejné knize: „Většina vůdců a mluvčí tábora jsou muži. I když se ženy a muži účastní skupinových diskuzí a rozhodování, … poměr řeči mužů v diskuzích zahrnujících obě pohlaví činí zhruba dvě třetiny celku.“51

Ještě horší jsou vynucené svatby dívek v raném mládí s muži, kteří jsou mnohem starší.52 Je pravdou, že praktiky, které nám přijdou kruté, nemusí být za kruté považovány jinými kulturami, kterých se týkají. Ale Bonvillain cituje slova křovácké ženy, které ukazují, že alespoň některé dívky považují svou vynucenou svatbu za krutou: „Plakala jsem a plakala.“53 „Pořád dokola jsem utíkala. Část mého srdce si stále říkala: ‘jak to, že jsem dítě a mám manžela?’“54 Navíc „protože starší věk uděluje prestiž … starší věk, větší zkušenosti a dospělost manželů mohla činit jejich ženy společensky, ne-li osobně, podřízenými.“55 Tedy i když Křováci oblasti Dobe bez pochyb měli určité prvky pohlavní rovnosti, bylo by přehnané tvrdit, že měli plnou rovnost pohlaví. Na základě své osobní zkušenosti uváděl Colin Turnbull, že mezi pygmeji Mbuti v Africe „není žena žádným způsobem méněcenná muži56 a že „ženy nejsou diskriminovány“.57 To zní jako pohlavní rovnost … dokud se nepodíváte na konkrétní fakta, které sám Turnbull ve stejné knize poskytuje: „Určité množství bití ženy je považováno za dobré a od ženy se očekává, že se bude bránit;“58 „Řekl, že je se svou ženou velmi spokojený a že často nepovažuje za nutné ji vůbec bít;“59 Muž hodí ženu na zem a vlepí jí;60 Manžel bije ženu;61 Muž bije svou sestru,62 Kenge bije svou sestru;63 „Možná jí měl bít tvrději, řekl Tungana [starý muž], protože některým dívkám se to líbí;“64 Amabosu odpověděl tím, že ji tvrdě udeřil do tváře. Normálně by Ekianga takové mužské uplatnění autority nad neoddanou ženou schválil.“65 Turnbull zmiňuje dva případy, kdy muži rozdávali svým ženám příkazy.66 V jeho knihách jsem nenašel případ, kdy by ženy dávaly příkazy svým mužům. Na dýmku získanou ženou se odkazuje jako na manželův majetek.67 „[Chlapec] musí mít svolení [dívky], než může dojít k souloži. Muži však říkají, že jakmile si s dívkou lehnou, pokud ji chtějí, mohou ji překvapit při mazlení a přinutit ji.“68 Dnes bychom to nazvali „znásilnění na schůzce“ a tento mladý muž by čelil dlouhému trestu odnětí svobody.

Kvůli rovnováze poznamenejme, že Turnbull mezi Mbuti nenašel žádný případ toho, co bychom nazvali „znásilnění na ulici“ v protikladu ke „znásilnění na schůzce“;69 manželi neměli své ženy bát do hlavy nebo obličeji;70 a alespoň v jednom případě, kdy muž svou ženu byl příliš často a vážně, přišli jeho táboroví druhové na způsob, jak týrání ukončit bez použití síly a bez přílišného zásahu.71 Také bychom měli mít na paměti, že význam bití závisí na kulturním kontextu. V naší společnosti je udeření od jiného považováno za velké ponížení, zvláště pokud jde o někoho většího a silnějšího, než jsme my. Ale protože mezi Mbuti byly údery běžnou věcí,72 dá se pravděpodobně bezpečně předpokládat, že je nepociťovali jako zvláště ponižující. Nicméně je poměrně zřejmé, že u Mbuti se objevovala určitá úroveň mužské dominance. U Siriono: „Žena je podřízena svému manželovi“;73 „Širší rodina je také obvykle ovládána nejstarším aktivním mužem“;74 „[Ženy] jsou ovládány muži“;75 „Pokud je muž v lese o samotě se ženou … může ji hrubě povalit na zem a vzít si svou cenu [sex], aniž by musel říct jediné slovo“;76 Rodiče rozhodně dávali přednost mužským potomkům;77 „Přesto, že titul ererekwa je muži vyhrazen pro jejich náčelníka, pokud se zeptáte ženy: ‘kdo je tvůj ererekwa?’ vždy odpoví: ‘můj manžel’.“78 Na druhé straně Siriono nikdy své ženy nebili79 a „Ženy požívají stejných privilegií jako muži. Dostávají stejně nebo více jídla a mají stejnou sexuální svobodu.“80 Podle Bonvillain eskymáčtí muži „ovládají své ženy a dcery. Mužská dominance však není úplná …“81 Do určitých podrobností popisuje vztahy mezi pohlavími u Eskymáků82, což může a nemusí předpojato, aby odráželo její feministickou ideologii.

U Eskymáků, s kterými žil Gontran de Poncins, měli manželé přehnanou autoritu nad svými ženami83 a někdy je byli.84 Přesto měly ženy díky svému nadání pro přesvědčování nad svými manželi velkou moc: „Mohlo by se zdát … že domorodé ženy žily ve stavu ponižující podřízenosti mužům, ale není tomu tak. O co přichází v autoritě, ve srovnání s bílou ženou, si mnoha způsoby vynahrazuje nadřazenou prohnaností. Domorodé ženy jsou velmi mazané a téměř vždy dostanou, co chtějí“; Pozorovat tuto komedii, tuto snahu téměř beze slov, ve které ženy … nad manželem nevyhnutelně vyhrály, bylo neustálým zdrojem zábavy. Neexistuje eskymácká žena, která by nebyla vycvičená v umění přemlouvání, ani jedna, která by nebyla schopna opakovat s neúnavným naléháním, co chce, dokud manžel, udolaný její vytrvalostí, nepodlehne“; V tomto eskymáckém světě jsou za vším ženy“;85 „Není nutné, aby se feministé ptali: ‘ale co status eskymáckých žen?’ Jejich status jim dostatečně vyhovuje; a občas jsem na těchto stránkách naznačil, že jsou nejen vládkyněmi svých domácností, ale ve většině eskymáckých rodin i prohnanými podněcovači rozhodnutí jejich manželů.“86 Nicméně Poncins zřejmě s rozsahem moci eskymáckých žen přeháněl, protože nestačila na to, aby se dokázaly vyhnout nechtěnému sexu: Půjčování žen mezi těmito Eskymáky bylo rozhodováno muži a ženy musely přijmout to, že jsou půjčeny, ať se jim to líbilo nebo ne.87 Alespoň v některých případech to ženy poměrně silně odmítaly.88 Zacházení australských Aboriginců s jejich ženami nebylo o nic méně zavrženíhodné.89 Jsou popisovány jako „vlastněné“ muži, kteří jim vybírají jejich manžele.90 Mladé ženy jsou často nuceny ke svatbě se starými muži a musí pracovat, aby svým starým manželům poskytly životní potřeby.91 Není překvapením, že mladé ženy vynucené svatbě často unikly útěkem. V takovém případě byla hrubě zbita holí a navrácena svému manželovi. Pokud i dál utíkala, mohli jí dokonce probodnout stehno kopím.92 Žena uvězněná v odporném svazku si mohla užít útěchy milence, ale i když to bylo „zpola tolerováno“, mohlo to vést k násilí.93 Žena mohla dokonce zajít tak daleko, že se svým milencem uprchla. Nicméně: „Byli pronásledováni a pokud je chytili, dívka se za trest prozatím stala společným majetkem svých pronásledovatelů. Dvojice pak byla přivedena zpět do tábora, kde pokud patřili ke správnému totemu, aby se mohli vzít, muž musel podstoupit zkoušku tím, že na něj manžel a jeho příbuzní házeli kopí … a dívka byla zbita svými příbuznými. Pokud [dvojice] nepatřila ke správnému totemu, aby se vzali, pak byli oba probodnuti, jakmile je našli, protože jejich hřích byl neodpustitelný.“94

Přestože „ve většině aboringinských rodinách panovala skutečná harmonie a vzájemné porozumění“, k bití žen docházelo.95 Podle A. P. Elkina za určitých okolností – například při určitých ceremoniálních událostech – se ženy musely podrobit vynucenému sexu, který „naznačoval, že žena je jen předmětem, který je používán určitými společensky ustanovenými způsoby“.96 Elkin říká, že ženy „často nemohly protestovat“,97 ale: „Někdy žijí v hrůze využití, které je čeká během určitých ceremoniálních období.“98 Samozřejmě nikdo netvrdí, že výše uvedené podmínky panovaly ve všech částech aboriginské Austrálie. Kultura kontinentu nebyla uniformní. Coon uvádí, že Australané byli nomádi, ale také udává, že v částech jihovýchodní Austrálie, jmenovitě „v dobře zavodněných částech, zvláště v kraji Victoria a Murray River“ byli Aboriginci „relativně usazení“.99 Podle Massoly museli Aboriginci v období sucha v sušších částech jihovýchodní Austrálie ujít obrovské vzdálenosti mezi rychle vysychajícími studnami.100 To koresponduje s vysokou úrovní nomádismu popsaného v jiných vyprahlých částech Austrálie, kde „se Aboriginci přesouvali mezi vodními zdroji podél dobře definovaných cest v malých rodinných skupinách. Přesouval se celý tábor a málokdy vystavěl základny.“101 Tvrzením, že v „dobře zavodněných částech“ byli Aboriginci „relativně usazení“ Coon bez pochyby myslí to, že „v úrodných oblastech existovaly zavedené táborové oblasti, blízko vody, kde lidé vždy tábořili po určitou část roku. Tábory byly základnami, z nichž lidé vyráželi do okolních křovin pro jídlo a kam se vraceli pozdě odpoledne nebo po několika dnech.“102 Coon říká, že v části dobře zavodněného kraje Murray River měl každý teritoriální klan vůdce a radu sestávající převážně z mužů, i když v několika málo případech byly do rady zvoleny i ženy; kdežto dále na sever a západ se neobjevovalo formální vůdcovství a „vláda nad ženami a mladšími muži byla sdílena mezi“ muži ve věku od třiceti do padesáti let.103 Proto měly australské ženy jen málo zjevné politické moci. Přesto, tak jako u Poncinových Eskymáků, rozhodně v naší společnosti a pravděpodobně v každé společnosti, ženy často uplatňovaly velký vliv nad muži.104

Tasmánci byli také nomádskými lovci-sběrači (přestože někteří bylo „relativně usazení“)105 a není zřejmé, zda se ženami zacházeli lépe než Australané. „Z jednoho vyprávění se dozvídáme, že skupina žijící nedaleko Hobart Town před příjezdem kolonistů byla přepadena sousedy, kteří zabili muže, kteří se jim pokusili zabránit v odvedení jejich žen. A existují i jiné příběhy o jednotlivých případech svatby zajetím. Někdy, pokud měl muž právo oženit se s dívkou, ale ani jí ani jejím rodičům se nelíbil, říká se, že dívku raději zabili, než aby se jí vzdali.“106 „Jiné kmeny považovaly [určitý kmen] za zbabělce a napadly je, aby jim ukradly ženy.“107 „Woorrady znásilnil a zabil švagrovou.“108

Zde bych měl ujasnit, že není mým úmyslem vystupovat proti pohlavní rovnosti. Sám jsem produktem moderní průmyslové společnosti natolik, abych cítil, že ženy i muži by měli mít stejný status. V tomto bodě je mým cílem jednoduše vystavit skutečnosti týkající se vztahů mezi pohlavími v lovecko-sběračských společnostech.

4. Ve snaze vyvodit závěry o původních, „ryzích“ lovecko-sběračských kulturách z udavaných sledování žijících lovecko-sběračských společností je problém. Pokud máme popis primitivní kultury, zpravidla je napsán nějakou civilizovanou osobou. Pokud je popis podrobný, pak v čase, kdy byl napsán, mají popisovaní primitivní lidé velice pravděpodobně značný kontakt, přímý či nepřímý, s civilizací a takový kontakt může do primitivní kultury vnést dramatické změny. Elizabeth Marshall Thomas v epilogu své knihy The Harmless People (Neškodní lidé) (ve vydání z roku 1989)109 popisuje katastroficky ničivý dopad civilizace na Křováky, které znala. Harold B. Barclay poukázal, že (například) moderní Eskymáci „jsou poměrně spokojeni se svými silnými puškami, motorovými čluny a tak dál.“110 „A tak dál“ zahrnuje sněžné skútry. Proto, uvádí Barclay, „nejsou dnešní lovci-sběrači v žádném smyslu identičtí s lovci-sběrači před tisícemi či deseti tisíce lety“.111 Podle Cashdan, z roku 1989, „jsou všichni dnešní lovci-sběrači v kontaktu, přímém či nepřímém, se světovou ekonomikou. Tato skutečnost by nás měla varovat před tím, abychom se na dnešní lovce-sběrače dívali jako na ‘snímky’ minulosti.“112 Samozřejmě, že při hledání důkazů o způsobu života, kterým lidé žili před úsvitem civilizace, by se nikdo se zdravým rozumem neobracel na národy, které používají motorové čluny, skútry a pušky,113 ani k národům, jejichž kultury byly očividně hrubě rozvráceny zásahem civilizovaných společností. Pátráme po záznamech o lovcích-sběračích napsaných (alespoň) před několika desetiletími a v době, kdy – pokud můžeme říct – nebyly jejich kultury vážněji pozměněny kontaktem s civilizací. Ale ne vždy je snadné určit, zda kontakt s civilizací primitivní kulturu pozměnil. Coon si je tohoto problému zcela jasně vědom a ve svém výtečném průzkumu lovecko-sběračských kultur uvádí následující příklad toho, jak zdánlivě nepatrný zásah civilizace může mít dramatický dopad na primitivní kulturu: Když „dobromyslní misionáři rozdávali ocelové sekery“ australským aborigincům Yir Yoront, „svět Yir Yoront téměř zanikl“. Muži přišli o svou autoritu nad svými ženami, objevila se generační mezera“ a obchodní systém rozprostírající se stovky mil byl narušen.114 Křováci Richarda Lee byli možná oblíbeným příkladem anarchoprimitivistů a levicových antropologů, kteří chtějí předkládat politicky korektní obraz lovců-sběračů, a Leeho Bushmen patřili mezi nejméně „ryzí“ lovce-sběrače, které jsem zde zmínil. Možná vůbec lovci-sběrači ani nebyli.115 V každém případě pravděpodobně obchodovali se zemědělskými a pasteveckými národy po několik tisíc let.116 Křováci Kun, které znala Thomas, obchodem získali kov117 a to samé očividně platilo i pro Leeho Busmen.118 Thomas píše: „Po deseti až dvaceti letech, co jsme práci začali, projevili mnozí akademici [to zřejmě zahrnuje i Richarda Lee] obrovský zájem o Křováky. Mnozí z nich se vydali do Botswany, aby zde navštívili skupiny Křováků Kung, a po nějakou dobu se poměr antropologové/Křováci v Botswaně zdál být jedna k jedné.“119 Přítomnost tolika antropologů mohla samozřejmě sama o sobě chování Křováků ovlivnit. V 50. letech 20. století120, kdy je studoval Turnbull, stále více než ve 20. a 30 . letech 20. století121, kdy je studoval Schebesta, Mbuti očividně neměli příliš mnoho přímého kontaktu s civilizací, takže Schebesta zašel až k tvrzení, že „Mbuti jsou nejen rasově, ale i psychologicky a v rámci kulturní historii, pravěkým jevem (Urphänomen) mezi rasami a národy Země.“122 Přesto Mbuti začali být do určité míry ovlivňováni civilizací již několik let před Schebestovou první návštěvou.123 A po staletí předtím žili Mbuti v blízkém kontaktu (který zahrnoval i rozsáhlé obchodní vztahy) s necivilizovanými, vesnickými pěstiteli plodin.124 Jak Schebesta napsal: „Přesvědčení, že Mbuti byli hermeticky uzavřeni před vnějším světem, bylo jednou provždy uloženo k ledu.“125 Turnbull jde ještě dál: „V žádném případě se nedá říci, že by [společenská] struktura nalezená mezi Mbuti byla reprezentativní pro původní pygmejskou lovecko-sběračskou strukturu; ve skutečnosti s ní nemá již mnoho společného, protože reakce na invazi lesa vesnickými pěstiteli byla ohromná.“126

I když někteří z Poncinsových Eskymáků byli „ryzejší“ než jiní,127 ukazuje se, že všichni prováděli alespoň nějaký obchod s bělochy. Pokud by se některý čtenář obtěžoval vyhledáním nejranějších primárních zdrojů – možná některé z prací Vilhjalmura Stefanssona – aby se co nejvíce přiblížil původní a „ryzí“ eskymácké kultuře, rád bych se dozvěděl, co zjistil. Ale je možné, že ještě před evropským kontaktem mohla být eskymácká kultura ovlivněna něčím, co získali od nelovecké společnosti; protože jejich tažní psi nemusí pocházet od lovců-sběračů.128

Se Siriono jsme se ryzosti přiblížili více než s Křováky, Mbuti, nebo Poncinsovými Eskymáky. Siriono ani neměli psy129 a i když v omezené míře pěstovali plodiny, antropologové považují jejich kulturu za paleolitickou (stará doba kamenná).130 Někteří ze Siriono, které studoval Holmberg, měli před jeho příjezdem jen malý nebo žádný kontakt s bělochy131 a mezi těmito Siriono se na evropské nástroje narazilo jen vzácně,132 dokud jim je nepředstavil sám Holmberg.133 Siriono si vytvářeli vlastní nástroje z přirozeně se vyskytujících se místních materiálu.134 Siriono byli navíc tak primitivní, že nedokázali počítat do více než tří.135 Přesto mohla být kultura Siriono ovlivněna kontaktem s „pokročilejšími“ společnostmi, protože Holmberg uvažoval, že Siriono byli „možným pozůstatkem starobylé populace, která byla zničena, absorbována nebo pohlcena civilizovanějšími uchvatiteli“.136 Lauriston Sharp dokonce naznačil, že Siriono mohli „upadnout z pokročilejších technických podmínek,“ i když Holmberg tento pohled zavrhl a samotný Sharp ho považoval za „nerelevantní“.137 Vedle toho mohli být Siriono ovlivněni nepřímo evropskou civilizací, protože pravděpodobně alespoň některé z nemocí, kterými trpěli, např. malárie, byly do Amerik zavlečeny Evropany.138 Není překvapením, že většina z lovců-sběračů, které jsem zde zmínil – stejně jako ti, které citují anarchoprimitivisté a politicky korektní antropologové – byla ovlivněna přímým či nepřímým kontaktem se zemědělskými či pasteveckými národy dávno před tím, než došlo k prvnímu kontaktu s Evropany, protože mimo Austrálii, Tasmánii a daleký západ a sever Severní Ameriky „byly populace, které zůstaly věrné starému lovecko-sběračskému způsobu života malé a roztříštěné“.139 S možnou výjimkou těch, kdo žili na malých ostrovech, museli proto mít nutně nějaký kontakt s obklopujícími ne-lovecko-sběračskými populacemi.

Snad byli australští Aboriginci a Tasmánci lovci-sběrači, kteří byli nejryzejší, když je Evropané poprvé objevili. Austrálie byla jediným kontinentem, který byl obýván výhradně lovci-sběrači, dokud nepřišel bílý člověk, a Tasmánie, ostrov na jih od Austrálie, byla ještě izolovanější. Ale Tasmánii navštěvovali Polynésané a na severu Austrálie docházelo k omezenému kontaktu s lidmi z Indonésie a Nové Guiney ještě před příchodem Evropanů.140 Je možný i starší kontakt s ne-lovci-sběrači.141 Nemáme tedy žádný nezvratný důkaz, že by kultury lovců-sběračů, které přežily do dnešní doby, nebyly vážně ovlivněny kontakt s ne-lovci-sběrači v čase, kdy došlo k prvním zaznamenaným popisům. Proto je s použitím těchto zpráv o nedávných lovecko-sběračských společnostech spojena větší či menší nejistota při vyvozování závěrů o vztazích mezi pohlavími u prehistorických lovců-sběračů. A každý závěr vyvozený z archeologických pozůstatků o společenských vztazích mezi muži a ženami může být jen vysoce spekulativní. Takže pokud chcete, můžete zavrhnout všechny důkazy z popisu nedávných lovecko-sběračských kultur a v takovém případě nevíme téměř nic o vztazích mezi pohlavími u prehistorických lovců-sběračů. Nebo (s nutnými výhradami) můžete přijmout důkazy z nedávných lovecko-sběračských společností a v takovém případě důkazy jasně ukazují na značnou míru mužské dominance. V každém případě neexistují důkazy, které by podpořily anarchoprimitivistické přesvědčení, že všechny či většina lidských společností měly před úsvitem zemědělství a chovu zvířat před nějakými deseti tisíci lety plnou pohlavní rovnost.

5. Náš přehled faktů týkajících se vztahů mezi pohlavími u nedávných lovecko-sběračských společností nám umožňuje odhalit trochu z psychologie anarchoprimitivistů a jejich bratranců, politicky korektních antropologů.

Anarchoprimitivisté a mnozí politicky korektní antropologové citují každý důkaz, který najdou o tom, že lovci-sběrači měli pohlavní rovnost, zatímco systematicky ignorují hojné důkazy o nerovnosti pohlaví nalezené v očitých svědectvích o lovecko-sběračských kulturách. Například antropolog Haviland ve své učebnici Kulturní antropologie uvádí, že „důležitou charakteristikou společnosti sbírající potravu [lovecko-sběračské] je její rovnostářství“.142 Uznává, že obě pohlaví mohla být v takových společnostech rozdílný status, ale tvrdí, že „rozdíly statutu samy o sobě neznačí nerovnost“, a že v „tradičních sběračských společnostech nic nevyžadovalo zvláštní podřízenost žen mužům“.143 Pokud se podíváte na strany, které Havilandův index uvádí pro „Bushmen“, „Ju/’hoansi“ (jiné jméno pro Dobe Bushmen), „Eskymáci“, „Inuité“ (jiné jméno pro Eskymáky), „Mbuti“, „Tasmánec“, „Austrálec“ a „Aboriginec (Siriono v indexu nejsou uvedeni), nenajdete ani jednu zmínku o bití žen, vynucených manželstvích, vynucených pohlavních stycích ani o jiných známkách mužské dominance, které jsem výše citoval. Haviland nepopírá, že k těmto věcem docházelo. Netvrdí například, že si Turnbull své příběhy o bití žen mezi Mbuti vymyslel, nebo že takové a takové důkazy ukazují, že australské aboringinské ženy nebyly podrobovány nedobrovolnému sexu před příchodem Evropanů. Jednoduše tyto otázky ignoruje, jako kdyby neexistovaly. A nejde o to, že by si Haviland nebyl těchto problémů vědom. Cituje například z kniha A. P. Elkina Australští Aboriginci,144 což ukazuje, že je s knihou nejen obeznámen, ale že ji považuje za spolehlivý zdroj informací. Elkinova kniha, kterou jsem citoval dříve, přesto poskytuje dostatek důkazů o tyranii australských aboringinských mužů nad jejich ženami145 – důkazy, které Haviland nezmiňuje. Je poměrně jasné, co se děje: Rovnost pohlaví je základní zásadou mainstramové ideologie moderní společnosti. Jako vysoce socializovaní členové této společnosti věří politicky korektní antropologové v princip pohlavní rovnosti s jakýmsi náboženským přesvědčením a mají pocit, že nám musí podat morální lekce tím, že nám předloží k obdivu příklady pohlavní rovnosti, která údajně panovala, když byla lidská rasa v panenském a nezkaženém stavu. Toto vyobrazení primitivních kultur je hnáno vlastní potřebou antropologů ujistit se ve své víře a nemá nic společného s upřímnou honbou za pravdou.

Abych uvedl další příklad, čtyřikrát jsem napsal Johnovi Zerzanovi a vyzval ho, aby doložil svá tvrzení o pohlavní rovnosti mezi lovci-sběrači.146 Odpovědi, kterých se mi dostalo, byly vágní a vyhýbavé.147 Rád bych zde zveřejnil Zerzanovy dopisy týkající se tohoto předmětu, aby je čtenář mohl posoudit sám. Ale když jsem Zerzanovi napsal o povolení dopisy zveřejnit, odmítl mě.148 S dopisy mi zaslal i kopie stránek z několika knih, které obsahovaly vágní, obecné výroky, jež zdánlivě podporovaly jeho tvrzení o pohlavní rovnosti; například tento výrok Johna E. Pfeiffera, který není ani specialistou ani očitým svědkem primitivního chování, ale populizátor: „Z neznámých důvodů přišel sexismus s usazením a zemědělstvím, se vznikem komplexní společnosti.“149

Zerzan mi také poslal kopii stránky z knihy od Bonvillain, která obsahovala následující výrok: „Ve sběračských [lovecko-sběračských] společnostech je potenciál pro pohlavní rovnost možná nejvyšší…“150 Ale Zerzan nezahrnul kopie stránek, na kterých Bonvillain říká, že mužská dominance byla v některých lovecko-sběračských společnostech, třeba u Eskymáků, očividná, ani stránky, kde podává informace, které vrhají pochyby i na její vlastní tvrzení o pohlavní rovnosti mezi Křováky z oblasti Dobe, jak jsem probral výše.

Zerzan sám uznal, že materiály, které mi poslal, „nejsou samozřejmě definitivní“, přestože prohlásil, že jde „obecně o úplný vzorek“.151 Když jsem ho tlačil, aby svá tvrzení doložil dál,152 poslal mi kopii své eseje Budoucí primitiv, z knihy stejného jména.153 V této eseji cituje většinu svých zdrojů uvedením jen příjmení autorů a data vydání; čtenář si má zřejmě dodatečné informace v tabulce odkazů dohledat sám někde jinde v knize. Jelikož mi Zerzan kopii tabulky odkazů neposlal, nebyl jsem schopen si jeho zdroje ověřit. Poukázal jsem na to,154 ale ani tak mi kopii své tabulky odkazů neposlal. V každém případě mám dobrý důvod domnívat se, že Zerzan byl při výběru svých zdrojů nekritický. Cituje například zesnulého Laurense van der Posta;155 ale ve své knize Vypravěč mnoha příběhu ho J. D. F. Jones, bývalý van der Postův obdivovatel, odhalil jako lháře a podvodníka.

I pokud bychom brali informace Budoucím primitivovi takové, jaké jsou, neposkytují nám nic spolehlivého ohledně předmětu vztahu mezi pohlavími. Vágní, obecné výroky jsou k ničemu. Jak jsem poukázal již dříve, Bonvillain a Turnbull uváděli obecná tvrzení o pohlavní rovnosti mezi Křováky a Mbuti respektive a tato tvrzení byla v rozporu s konkrétními fakty, které Bonvillain a Turnbull sami uváděli v těch samých knihách. U dalších témat kromě pohlavní rovnosti jsou některé z výroků v Budoucím primitivovi prokazatelně nepravdivé. Jen pár příkladů:

Zerzan, odkazujíc na jakéhosi „De Vries“, tvrdí, že se porod u lovců-sběračů „obešel bez bolesti“.156 Jo, vážně? Tady je paní Thomas, která píše z vlastní zkušenosti mezi Bushmen: „Bushmen ženy rodí o samotě … pokud nejde o dívku, která nosí své první dítě, v takovém případě jí může pomoci její matka, nebo pokud nejde o extrémně složitý porod, v kterémžto případě žena může požádat o pomoc svou matku nebo jinou ženu. Rodící žena může zatínat zuby, plakat, nebo se kousat do ruky až do krve, ale nikdy nesmí vykřiknout, aby ukázala svou bolest.“157

Jelikož přírodní výběr eliminuje slabé a narušené mezi lovci-sběrači a jelikož práce primitivních žen je udržuje v dobrém fyzickém stavu, je pravděpodobně možné, že v průměru pro ně porod není tak těžký jako pro moderní ženy. U žen Mbuti byl porod podle Schebesty obvykle snadný (to však neznamená, že byl bezbolestný). Na druhé straně existovala větší obava z porodu koncem pánevním, který obvykle skončil smrtí matky i dítěte.158

Spoléhajíc na jednoho „Duffyho“ Zerzna tvrdí, že Mbuti se „dívají na jakoukoliv formu násilí mezi dvěma lidmi s hrůzou a odporem a nikdy ho nezobrazují ve svých tancích či hrách“.159 Ale Hutereau a Turnbull nezávisle na sobě poskytli očitá svědectví, podle kterých Mbuti vskutku předstírali násilí mezi lidskými bytostmi.160 A co je důležitější, mezi Mbuti existovala spousta skutečného násilí. Příběhy o fyzických bojích a bití se trousí napříč Turnbullovými knihami, Lesní lidé a Svéhlaví sluhové. Abych citoval alespoň jeden z početných příkladů, Turnbull zmiňuje ženu, která přišla o tři zuby při bitce s jinou ženou kvůli muži.161 Turnbullova tvrzení o bití žen mezi Mbuti jsem již zmiňoval.

Mějme na paměti, že zřejmě věří, že naši předci byli schopni mentální telepatie.162 Ale zvláště odhalující je Zerzanova citace „Shanks and Tilley“: „Cílem archeologie není jen vykládat minulost, ale měnit způsob, jakým je vykládána, ve službě společenské rekonstrukci současnosti.163 To je doslova otevřená obhajoba návrhu, aby archeologové zkreslovali své objevy z politických důvodů. Co může být lepším důkazem masivní politizace, ke které došlo v posledních 35 či 40 letech v americké antropologii? Ve světle této politizace musí být na vše, co v nedávné antropologické literatuře zobrazuje chování primitivních lidí jako politicky korektní, nahlíženo s nejvyšším skepticismem.

Poté, co jsem Zerzanovi ocitoval některé z příkladů pohlavní nerovnosti, které jsem zmiňoval výše, jsem zpochybnil jeho čestnost na základě toho, že „systematicky vynechal téměř všechny důkazy , které podkopávají idealizovaný obraz lovecko-sběračských společností“, který chce předkládat.164 Zerzan odpověděl, že „nenašel mnoho věrohodných zdrojů, který by jeho názoru odporovaly“.165 Toto tvrzení působí lehkověrně. Některé z příkladů, které jsem mu ocitoval (a probral výše), pocházely z knih, z kterých sám čerpal – Bonvillain a Turnbulla.166 Přesto se mu nějak podařilo přehlédnout veškeré důkazy v těchto knihách, které odporovaly jeho tvrzením. Vzhledem k tomu, že Zerzan toho přečetl mnoho o lovecko-sběračských společnostech a australští Aboriginci patří mezi neznámější lovce-sběrače, je pro mi velmi zatěžko uvěřit tomu, že nikdy nenarazil na popisy jejich špatného zacházení se ženami. Přesto se o takových popisech nikdy nezmiňuje – i kdyby jen z toho důvodu, aby je vyvrátil.

Člověk nemusí nutně předpokládat vědomou nečestnost ze Zerzanovy strany. Jak řekl Nietzsche: „Nejčastější lží je lež, kterou si člověk říká sám; lhaní druhým je relativně výjimkou.“167 Jinými slovy, sebeklam často předchází klamání druhých. Důležitým faktorem zde může být to, co je dobře známo profesionálním propagandistům: lidé mají sklony vytěsnit – či nevnímat nebo nepamatovat si – informace, které shledávají nepříjemnými.168 Protože informace, které zdiskredituje něčí ideologii, je vysoce nepříjemná, lidé budou mít sklony takovou informaci vytěsnit. Mladý anarchoprimitivista, s kterým jsem si dopisoval, mi poskytl úžasný příklad tohoto jevu. Napsal mi: „o vytrvalosti patriarchismu ve všech ostatních oceánských společenstvech není pochyb, ale nezdá se být očividným u [australských] Aboriginců — Podle Australských Aboriginců A. P. Elkina nebyly manželky vůbec drženy v omezujících manželstvích.“169 Bylo zřejmé, že můj anarchoprimitivistický přítel si přečetl Elkinovo pojednání o postavení žen v australských aboriginských společnostech. Některé relevantní stránky z jeho knihy jsem citoval, třeba ty, na kterých uvádí, že australské aboriginské ženy občas žily ve strachu z nuceného sexu, kterému byly podrobovány během některých obřadů. Kterýkoliv rozumný člověk, který by se obtěžoval přečíst tyto stránky170, by měl potíže vysvětlit, jak si mohl můj anarchoprimitivistický přítel tento materiál přečíst a pak se vší vážností tvrdit, že v australské aboriginské společnosti nepanoval očividný patriarchismus — pokud můj přítel jednoduše nevytlačil tuto informaci, kterou považoval za ideologicky nepřijatelnou, ze své mysli. Můj přítel nezpochybňoval přesnost Elkinových informací; popravdě na něj spoléhal jako na autoritu. Jednoduše nedbal na informace, které ukazovaly na patriarchismus mezi naznačovaly, že australskými Aboriginci. Ale tentokrát by mělo být čtenáři dostatečně jasné, že to, co mají anarchoprimitivisté (a mnozí antropologové) za lubem, nemá nic společného s racionálním hledáním pravdy o primitivních kulturách. Místo toho rozvíjeli mýtus.

6. Už několikrát jsem poukázal na násilí mezi nomádskými lovci-sběrači. Příklady násilí, včetně smrtelného násilí, mezi lovci-sběrači jsou hojné. Abych zmínil alespoň pár takových příkladů: „Byl zveřejněn jeden příběh o bitvě na smrt mezi vnitrozemskou skupinou Tasmánců s přístupem k okru a pobřežní skupinou, která souhlasila, že vymění mořské mušle za jiné výrobky. Vnitrozemští lidé přinesli svůj okr, ale pobřežní lidé dorazili s prázdnýma rukama. Muži byli zabiti kvůli věrolomnosti ohledně dvou materiálů, z nichž ani jeden nebyl jedlý a neměl žádné praktické využití. Jinými slovy byli Tasmánci stejně ‘lidmi’ jako zbytek USA.“171 Tasmánci vyráběli svá kopí „ve dvou délkách … kratší byly na lov, delší na boj.“172 Mezi lovci-sběrači z Andaman Islands „se rozhořčení pamatovalo a později mohlo dojít k odplatě. Nájezdníci se buď plížili džunglí nebo se přiblížili v kánoích. Vrhli se na své překvapené oběti, [šípy] zastřelili všechny muže a ženy, kterým se nepodařilo uniknout, a všechny nezraněné děti odvedli s sebou, aby je adoptovali…“; „Pokud přežil dostatek členů skupiny, aby ji dali znovu dohromady, mohli nakonec získat takové počty, aby došlo k odplatě, a mohl vzniknout dlouhý svár. [Mírové snahy byly] iniciovány ženami, protože to byly ony, kdo udržoval nepřátelství naživu, pobízejíc své muže.“173

Alespoň u některých skupin australských Aboriginců ženy místy provokovaly své muže k smrtícímu násilí vůči jiným mužům.174 U Eskymáků, s nimiž žil Gontran de Poncins, probíhalo „velké množství zabíjení“ a občas to byla žena, kdo přesvědčil muže, aby zabil jiného.175 Malby prehistorických lovců-sběračů ve skalních úkrytech na východě Španělska ukazují skupiny mužů bojující navzájem s luky a šípy.176

A člověk by mohl pokračovat dál a dál. Ale nechci vzbudit dojem, že všichni lovci-sběrači byli násilní. Turnbull odkazuje na bezpočet nesmrtelných bitek a výprasků u Mbuti, ale v knihách, které jsem četl, se ani jednou nezmiňuje o vraždě.177 To naznačuje, že smrtící násilí bylo u Mbuti vzácností v čase, kdy je Turnbull znal. Ženy Siriono občas bojovaly fyzicky, bily se navzájem tyčemi a docházelo k velkému množství agrese mezi dětmi, dokonce i s tyčemi či hořícími větvemi používanými jako zbraně.178 Ale muži spolu málokdy bojovali se zbraněmi179 a Siriono nebyli bojovní.180 Při extrémní provokaci zabili určité bělochy a misionizované Indiány,181 ale mezi samotnými Siriono byla úmyslné zabití téměř neznámé.182 U Křováků, které znala Thomas, byla agrese jakéhokoliv druhu minimální, přestože ujasňuje, že to nemusí být nutně pravdivé pro všechny křovácké skupiny.183

Je také důležité uvědomit si, že smrtící násilí u primitivů není ani zdaleka srovnatelné s moderními válkami. Když bojují primitivové, dvě malé skupiny mužů na sebe střílí šípy nebo mávají holemi, protože chtějí bojovat; nebo proto, že brání sebe, své rodiny nebo své teritorium. V moderním světě vojáci bojují, protože jsou k tomu přinuceni, nebo přinejlepším proto, že jim vymyli mozky, aby věřili jakési pošahané ideologii, jako je nacismus, socialismus nebo to, čemu američtí politici říkají „svoboda“. V každém případě je moderní voják pouhým pěšákem, bulíkem, který nezemře pro svou rodinu nebo kmen, ale pro politiky, kteří ho využívají. Pokud nemá štěstí, možná nezemře, ale vrátí se domů otřesně zmrzačen způsobem, který by nikdy nevzešel z rány po šípu či kopí. Mezitím jsou zabíjeny či mrzačeny tisíce nebojovníků. Životní prostředí je pustošeno, nejen ve válečné zóně, ale i doma kvůli zrychlující spotřebě přírodních zdrojů potřebných k nakrmení válečného stroje. Ve srovnání s tím je násilí primitivního člověka relativně neškodné. To však není pro anarchoprimitivisty či dnešní politicky korektní antropology dostatečně dobré. Nemohou zcela zapřít existenci násilí mezi lovci-sběrači, protože důkazy jsou nevyvratitelné. Ale pravdu natáhnou, co nejdál se jim povede, protože si myslí, že jim to projde, aby minimalizovali množství násilí v lidské minulosti. Je přínosné uvést příklad, který ilustruje hloupost některých argumentů, které používají. Při zmínce o Homo habilis, fyzicky primitivním předkovi moderního člověka, antropolog Haviland píše: „Své maso nezískávali zabíjením živých zvířat, ale mrchožroutsvím. Homo habilis získával maso sběrem těl mrtvých zvířat, a ne lovem živým. Víme to, protože stopy kamenných nástrojů na kostech zabitých zvířat běžně překrývají stopy zubů masožravců. Je jasné, že Homo habilis se ke kořisti nedostal jako první.“184

Ale jak by Haviland měl určitě vědět, mnozí či většina predátorů se účastní jak lovu, tak mrchožroutství. Například medvědi, afričtí lvi, kuny, rosomáci, vlci, kojoti, šakali, lišky, hyeny, asijští psíci mývalovití, komodský drak a někteří supi loví i pojídají mršiny.185 Proto skutečnost, že se Homo habilis účastnil mrchožroutství, neposkytuje žádný důkaz o tom, že zároveň i nelovil. Zdůrazňuji, že nevím, zda Homo habilis lovil, a ani mě to nezajímá. Nevidím žádný důvod, proč by mělo pro nás být důležité vědět, zda byli naši napůl lidští předci před dvěma miliony lety krvežíznivými zabijáky, mírumilovnými vegetariány nebo něčím uprostřed. Cílem je zde jen ukázat, k jaké argumentaci se někteří antropologové uchylují ve své snaze učinit lidskou minulost co nejvíce politicky korektní. Protože politická korektnost pokřivila naše zobrazení nejen lidské minulosti, ale i divoké přírody obecně, mělo by být poukázáno na to, že smrtící násilí mezi divokými zvířaty není omezeno jen na predaci jednoho druhu na druhém. K zabití jednoho člena druhu jiným členem stejného druhu dochází. Například je velice dobře známo, že divocí šimpanzi často zabíjí jiné šimpanze.186 Sloni občas zabijí jeden druhého v boji a to samé platí i o divokých prasatech.187 Mořští ptáci zvaní terejové žlutonozí kladou do každého hnízda po dvou vejcích. Jakmile se vejce vylíhnou, jedno z ptáčat napadne druhé a vytlačí ho z hnízda, aby zemřelo.188 Komodští draci se občas navzájem požírají189 a existují důkazy o tom, že se kanibalismus objevil i u dinosaurů.190 (Důkazy o kanibalismu u prehistorických lidí jsou kontroverzní.)191

Chci ujasnit, že v žádném případě není mým úmyslem velebit násilí. Dávám přednost tomu, když spolu lidé (a zvířata) vycházejí hladce. Mým cílem je jen odhalit nerozumnost politicky korektního obrazu primitivních lidí a divoké přírody.

7. Důležitým prvkem anarchoprimitivistického mýtu je přesvědčení, že lovecko-sběračské společnosti byly prosty soutěživosti a místo ní je charakterizovalo sdílení a spolupráce. Rané práce Collina Turnbula o pygmejích Mbuti jsou poměrně upřímné, ale jeho práce se s postupem času stále více klonila k politické korektnosti.192 V roce 1983 (18 a 21 let respektive po vydání Svévolných sluhů a Lesních lidí) Turnbull poznamenal, že děti Mbuti nemají žádné soutěživé hry193 a po narážce na vysokou hodnotu, kterou moderní společnost klade na „soutěživost“ a „ekonomickou soběstačnost“,194 je porovnal s těmito „ozkoušenými primitivními hodnotami rodiny ve velkém: vzájemnou závislost, spolupráci a spolehnutí na komunitu … spíše než na sebe…“195

Ale podle Turnbullovy dřívější práce byl fyzický boj mezi Mbuti běžnou záležitostí.196 Pokud fyzický boj není formou soutěživosti, co je? Ve skutečnosti je zřejmé, že Mbuti byli velmi popudliví a vedle fyzických bojů mezi nimi docházelo k mnoha slovním potyčkám.197 Obecně řečeno je každý druh potyčky, ať je řešena fyzicky nebo slovně, formou soutěživosti: zájmy jednoho člověka se dostanou do rozporu se zájmy druhého a jejich hádka je snahou každého z nich dosáhnout vlastních zájmů na úkor toho druhého. Řevnivost mezi Mbuti je také důkazem soutěživých impulzů.198

Mbuti spolu soupeřili o dvě věci, partnery a jídlo. Už jsem zmínil případ, kdy spolu dvě ženy bojovaly o muže199 a hádky o jídlo byly evidentně běžné.200 Je třeba podotknout, že Turnbull ve své rané práci Mbuti popsal jako „individualisty“.201 Existují hojné důkazy o soutěživosti a/nebo individualismu u dalších primitivních lidí. Nuer (afričtí pastoralisté), pohanské germánské kmeny, karibští Indiáni, Siriono (kteří žili z velké části lovem a sběrem), Navajo, Apači, Indiáni z Planiny a severoameričtí Indiáni byli všichni obecně výslovně popisováni jako „individualističtí“.202 Ale „individualismus“ je vágní slovo, které může znamenat rozdílné věci pro rozdílné lidi, takže je mnohem užitečnější podívat se na určité skutečnosti, které byly popsány. Některé z prací, které cituji v poznámce 202 dokládají své použití termínu „individualistický“ na zmíněné národy pomocí faktů. Holmberg píše:

„Jakmile Indián [Siriono] dosáhl dospělosti, vykazuje vůči svým bližním pozoruhodný individualismus a lhostejnost. Zjevný nezájem jednoho jedince o dalšího – i v rámci vlastí rodiny – mě během mého soužití se Siriono nikdy nepřestal udivovat. Muži často odcházeli na lov – bez jediného slůvka rozloučení – a zůstali mimo skupiny po týdny bez obav o osud ostatních členů kmene či dokonce vlastních žen…“.“Nezájem o bližní je viditelný všude. V jednom případě šel Ekwataia na lov. Během návratu ho zhruba pět set stop od tábora udolala tma. Noc byla černá jako inkoust a Ekwataia se ztratil. Začal volat o pomoc – aby mu někdo přinesl oheň nebo ho navedl do tábora voláním. Nikdo na jeho žádost neodpověděl. Po zhruba půl hodině jeho volání ustalo a jeho sestra Seaci řekla: „Zřejmě ho dostal jaguár.“ Když se Ekwataia následujícího rána vrátil, řekl mi, noc strávil na větvi ve stromu, aby ho jaguáři nesnědli.“203 Holmberg opakovaně připomíná nespolupracující charakter Siriono a říká, že ti, kdo byli hendikepováni kvůli věku nebo nemoci byli ostatními jednoduše opuštěni.204 Mezi dalšími primitivními národy získává individualismu jiné formy. Například u většiny severoamerických Indiánů bylo válečnictví rozhodně individualistickým podnikem. „Protože Indiáni byli vysoce individualističtí a často bojovali spíše pro osobní slávu než skupinovou výhodu, nikdy nerozvinuli válečnou vědu.“205 Podle cheyennského Indiána Dřevěné nohy: „Když nakonec začala jakákoliv válka, každý muž v tom byl sám. Neexistovalá žádná uspořádaná seskupení, žádné systematické posuny ve shodě, žádné povinné příchody a odchody. Válečníci se nevybíravě mísili, všichni dávali pozor jen na sebe nebo pomohli příteli, pokud taková pomoc byla potřeba a pokud osobní náklonnost v tu chvíli směřovala k přátelské úslužnosti. Kmeny Siouxů bojovaly své bitvy jako skupina jednotlivců, stejně jako jsme my bojovaly v těch svých a stejně jako bojovali všichni indiáni, které jsem znal.“206

Během první poloviny 20. století zpovídal Stanley Vestal mnohé Indiáni z Planiny, kteří si stále pamatovali staré časy. Podle něj:

„Není nikdy dost opakování, že – kromě obrany vlastního tábora – byl Indián naprosto lhostejný vůči obecnému výsledku bitvy: jediné, co ho zajímalo, byly jeho vlastní úspěchy. Znovu a znovu mi staří muži říkali, při probírání dané bitvy: ‘Ten den se nic nestalo’, což jednoduše znamenalo, že mluvčí nebyl schopný spočítat úspěchy.“207 „Planinoví Indiáni nemohli vést plánovanou válku. Neměli disciplínu. Při vzácných příležitostech, kdy plán měli, bylo jisté, že nějaký mladý muž spustí předčasný útok.“208

Srovnejte to se způsobem vedení války moderního člověka: Vojáci se poslušně pohybují podle pečlivě vypracovaných plánů; každý muž má specifický úkol, který provádí ve spolupráci s dalšími, a neprovádí ho pro svou osobní slávu, ale pro prospěch armády jako celku. Ve válčení je to tedy moderní člověk tím, kdo spolupracuje, a primitivní člověk tím, kdo je obecně řečeno individualistou.

Primitivní individualismus se neomezuje jen na válčení. U Indiánů subarktické Severní Ameriky, kteří byli lovci-sběrači, se objevil „individualistický vztah k nadpřirozenu“, „spoléhání se na sebe“ a „vysoká hodnota osobní autonomie“.209 Děti australských Aboriginců byly „učeny spoléhat se na sebe“.210 U woodlandských Indiánů z východu USA „byl kladen velký důraz na spoléhání se na sebe a individuální způsobilost“,211 a Navajo „trvali na spoléhání se na sebe“.212 Afričtí Nuer vychvalovali ctnosti „tvrdohlavosti“ a „nezávislosti“. „Jejich jedinou zkouškou charakteru bylo, zda se člověk dokáže sám bránit.“213 Důkazy soutěživosti u primitivů jsou hojné. Kromě Mbuti i někteří další lovci-sběrači soutěžili o partnery a jídlo. „Člověk nemůže zůstat delší dobu se Siriono, aniž by si nepovšiml, že hašteření a tahanice jsou všudypřítomné.214 K většině hádek „došlo přímo kvůli otázkám jídla“, ale sexuální žárlivost také vedla k bojům a hašteření mezi Siriono.215 Australští Aboriginci bojovali kvůli vlastnictví žen.216 Poncins uvádí případ jednoho Eskymáka, který zabil druhého, aby si vzal jeho ženu, a konstatuje, že každý Eskymák by zabil, aby zabránil odvedení své ženy.217

Bez ohledu na Turnbullovu poznámku o tom, že děti Mbuti neměly žádné soutěživé hry, někteří dospělí Mbuti se přetahovali o provaz, což očividně je soutěživou hrou;218 a určité další primitivní národy měly také soutěživé hry. Massola zmiňuje válečný hry u australských Aboriginců a míčovou hru, ve které „chlapec, jež chytil míč nejčastěji, byl považován za vítěze.“219 Lakros pochází od algokinských Indiánů.220 Děti Navaho obou pohlaví soutěžila v běhu221 a u Indiánů z Planiny byly téměř všechny chlapecké hry soutěživé.222 Cheyenský Indián Dřevěná noha popsal některé ze soutěživých sportů, kterých se jeho lidé účastnili: „Závody na koních, závody v běhu, zápasy, střílení na cíl pistolemi či šípy, házení šípů rukou, plavání, skákání a další podobné soutěže.“223 Cheyenové také soutěžili ve válce, lovu a „ve všech úctyhodných činnostech.“224

Richard E. Leakey cituje Richarda Leeho takto: „Sdílení hluboce prostupuje chování a hodnotami sběračů [Křováků] !Kung. Sdílení je ústřední způsobu vedení života ve sběračských společnostech.“ Leakey dodává: „Toto etnikum se neomezuje jen na !Kung: je obecným rysem lovců-sběračů.“225 Samozřejmě, že i my se dělíme. Platíme daně. Naše daně jsou používány na pomoc chudým nebo postiženým lidem skrz sociální služby a k provádění dalších veřejných činností, které mají podporovat obecný blahobyt. Zaměstnavatelé se dělí se svými zaměstnanci tím, že jim platí mzdy. Ale aha! Odpovíte, sdílíme jen proto, že jsme k tomu nuceni. Pokud bychom se pokusili vyhnout placení daní, skončili bychom ve vězení; pokud by zaměstnavatel nabídl nedostatečnou mzdu a benefity, nikdo by pro něj nepracoval, nebo možná by měl problémy s odbory nebo zákony o minimální mzdě. Rozdílem je, že lovci-sběrači se dělili dobrovolně, z láskyplné štědrosti…že?

No, ne tak úplně. Tak jako je naše sdílení regulováno daňovými zákony, kolektivními smlouvami a podobně, sdílení v lovecko-sběračských společnostech bylo běžně regulováno „rigidními procedurálními pravidly“, která „musí být dodržována, aby byl udržen mír“.226 Mnozí lovci-sběrači se o své jídlo dělili stejně tak neradi, jako my nechceme platit daně, a stejně tak úzkostlivě dbali o to, aby nedostali ani o kousíček méně, než kolik jim náleží. U Křováků Richarda Lee: „Distribuce masa byla prováděna s velkou péčí, podle řady pravidel. Nepatřičná distribuce masa mohla být příčinou ostrých tahanic mezi blízkými příbuznými.“227 U Eskymáků Tikerarmiut i když byla pravidla pro distribuci velrybího masa úzkostlivě dodržována, mohlo docházet k halasným hádkám.“228 Siriono měli jídelní tabu, která mohla sloužit jako pravidlo pro distribuci masa, ale tato tabu byla často porušována.229 I když se Siriono dělili o jídlo, činili tak s extrémní nechutí:230 „Lidé si neustále stěžují a hádají se kvůli distribuci jídla. Enia mi jedné noci řekla: ‘Když někdo přijde blízko k domu, ženy skrývají maso. Ženy si dokonce strkají maso do vagíny, aby ho skryly.“231 „Například pokud se člověk podělí o jídlo s příbuzným, má právo čekat něco na oplátku. Reciprocita je však téměř vždy vynucená a někdy dokonce i nepřátelská. Dělení se vskutku málokdy obejde bez určitého množství vzájemné nedůvěry a nepochopení.“232 Mbuti měli pravidla pro dělení masa,233 ale „častěji spíše docházelo k velkému množství hašteření kvůli rozdělení úlovku.“234 „Jakmile je zvíře zabito, odnáší se zpět do tábora, aby bylo rozděleno. Nedá se říct, že by to probíhalo bez sporů a zatrpklosti. Naopak, hádky, které následují, když se lovci vrátí do tábora, jsou často dlouhé a hlasité.“235 „Když se lovci vrátí do tábora, muže i ženy, ale zvláště ženy, uvidíte, jak se nenápadně snaží ukrýt část svého úlovku pod listy na jejich střeše nebo do prázdných hrnců.“236 Byla by vzácnost, kdyby se žena Mbuti nesnažila ukrýt část úlovku pro případ, že by byla nucena se o ni podělit s ostatními.“237 Skutečnost, že někteří lovci-sběrači se často hašteřili kvůli dělení je v rozporu s anarchoprimitivistickými tvrzeními o „primitivním blahobytu“. Pokud by jídlo bylo tak snadno k dostání, proč by se o něj lidé hádali? Také by mělo být poznamenáno, že obecné pravidlo dělení mezi lovci-sběrači se týkalo především masa. U rostlinných potravin docházelo jen k relativně malému dělení,238 přestože rostlinné potraviny tvořily větší část stravy.239

Ale nechci vyvolat dojem, že všechny primitivní národy nebo všichni lovci-sběrači byli radikálními individualisty, kteří nikdy nespolupracovali a kteří se dělili jen pod nátlakem. Siriono byli v rámci své sobeckosti, bezohlednosti a nespolupráce extrémním případem, U většiny primitivních národů, o kterých jsem četl, se objevoval rozumný balanc mezi spoluprací a soutěživostí, sdílením a sobeckostí, individualismem a komunitním duchem. V tvrzení, že lovci-sběrači se obvykle nedělili o rostlinné potraviny, korýše apod. Mimo domácnost, Coon také naznačuje, že taková jídla mohla být vskutku sdílena s jinými rodinami, pokud byly hladové.240 Nehledě na jejich individualistické rysy, si Cheyenové (a pravděpodobně i další Indiáni z Planiny) vysoce cenily štědrosti (tedy dobrovolného dělení)241 a to samé platí i o Nuer.242 Eskymáci, s kterými žil Gontran de Poncins, byli při sdílení svého majetku tak štědří, že Poncins popsal jejich komunitu jako „kvasi-komunistickou“ a uvedl, že „všichni pracovali společně bez známky sobeckosti“.243 (Poncins však poznamenal, že Eskymáci očekávali, že každý dar bude nakonec oplacen dalším darem.)244 Význam spolupráce při lovu a dalších činností pro Mbuti je popsán Turnbullem,245 který také uvádí, že neschopnost podělit se v čase nouze byla „zločinem“246 a že Mbuti se do určité míry dělili, i pokud nebyla potřeba dělit se.247

V kontrastu k bezohlednosti prokázané Siriono byli o staré či zmrzačené Mbuti pečováno s úctou, která vycházela z velké části z náklonnosti a smyslu pro odpovědnost.248 Poncinsovy Eskymáci zanechávali bezmocné staré lidi smrti, pokud již byla péče o ně příliš složitá, ale museli tak činit neochotně, protože dokud byli staříci s nimi, „pečovali o staré na cestě, často zabíhali dozadu, aby se ujistili, že jsou dost v teple, že mají pohodlí, zda nemají snad hlad a nechtějí kousek ryby.“249

Tak, jako by člověk mohl dál a dál citovat příklady sobeckosti, soutěživosti a agrese mezi lovci-sběrači, tak by mohl dál a dál citovat příklady štědrosti, spolupráce a lásky mezi nimi. Zdůraznil jsem především příklady ukazující sobeckost, soutěživost a agresi jen kvůli nutnosti odhalit anarchoprimitivistický mýtus, který zobrazuje lovce-sběrače jako jakousi politicky korektní zahradu Eden.

V každém případě, když Colin Turnbull porovnává moderní „soutěživost“, „nezávislost“ a spoléhání se na „sebe“ s „ozkoušenými primitivními hodnotami vzájemné závislosti, spolupráce a spoléhání se na komunity,“ jednoduše ze sebe dělá hlupáka. Jak jsme již viděli, druhá sada hodnot není nijak zvlášť charakteristická pro primitivní společnosti. A chvilkové zamyšlení ukazuje, že v moderní společnosti se spoléhání na sebe stalo prakticky nemožným, kdežto spolupráce a vzájemná závislost se rozvinuly na nekonečně větší úroveň, než mohlo kdy být případem primitivní společnosti.

Moderní národ je rozsáhlým, vysoce organizovaným systémem, ve kterém každá část závisí na jiné. Továrny a ropné rafinérie by nemohly fungovat bez elektřiny poskytované elektrárnami, elektrárny potřebují náhradní díly vyráběné v továrnách, továrny vyžadují materiály, které by nemohly být přepraveny bez paliva poskytnutého ropnými rafinériemi. Továrny, rafinérie a elektrárny nemohou fungovat bez dělníků. Dělníci potřebují jídlo produkované na farmách, farmy vyžadují palivo a náhradní součástky pro traktory a stroje, proto se neobejdou bez rafinérií a továren a tak dál. A dokonce ani moderní národ už není soběstačnou jednotkou. Každá země je stále více závislá na globální ekonomice. Jelikož by moderní jednotlivec nepřežil bez zboží a služeb poskytovaných celosvětovým technoindustriálním strojem, je absurdní mluvit dnes o soběstačnosti. Aby se celá mašinérie udržela v chodu, je zapotřebí rozsáhlého, propracovaně navrženého systému spolupráce. Lidé musí dorazit do svých zaměstnání v přesně stanovené časy, odvést svou práci v souladu s podrobnými pravidly a procedurami, aby bylo zajištěno, že je výkon každého jednotlivce koordinován s výkony ostatních. Aby doprava plynule hladce a bez nehod či zácpy, musí lidé spolupracovat podřízením se bezpočtu dopravních pravidel. Termíny musí být dodržovány, daně placeny, licence opatřovány, zákony poslouchány atd atd atd. Nikdy neexistovala primitivní společnost, která by měla tak dalekosáhlý a propracovaný systém spolupráce, ani taková, která by regulovala chování jednotlivce do takových podrobností. Za těchto okolností jsou tvrzení, že moderní společnost je charakterizována svou „nezávislostí“ a „soběstačností“, oproti primitivní „vzájemné závislosti“ a „spolupráci“, bizarní.

Můžete namítnout, že moderní lidé se systémem spoluprací jen proto, že jsou k tomu nuceni, kdežto alespoň část spolupráce primitivního člověka je více či méně dobrovolná. To je samozřejmě pravda a její příčina je zřejmá. Právě proto, že je náš systém spolupráce tak vysoce rozvinutý, je mimořádně náročné, a proto tíživé, pro jednotlivce, že by se mu podřídilo jen pár lidí, pokud by jim nehrozila ztráta práce, placení pokuty nebo vězení. Spolupráce primitivního člověka může být z části dobrovolná ze stejného důvodu, proč je po primitivním člověku vyžadováno mnohem méně spolupráce než po tom moderním. Co dává moderní společnosti povrchní vzhled individualismu, nezávislosti a soběstačnosti je vytrácení pout, které jednotlivce dříve vázaly do menších komunit. Dnes mají nukleární rodiny běžně jen malé vazby na sousedy od vedle či dokonce své bratrance. Většina lidí má přátele, ale přátelé se v dnešní době využívají jen k pobavení. Obvykle spolu nespolupracují v ekonomických či jiných vážných, praktických činnostech, ani si navzájem neposkytují přílišnou fyzickou či ekonomickou bezpečnost. Pokud se stanete invalidními, nečekáte, že vás přátelé budou podporovat. Spoléháte na pojištění nebo na odbor sociální správy. Ale pouta spolupráce a vzájemné pomoci, která kdysi vázala lovce-sběrače k jeho skupině, se jednoduše nevypařila do vzduchu. Byla nahrazena pouty, která nás vážou k technoindustriálnímu systému jako celku, a vážou nás mnohem pevněji, než byl lovec-sběrač svázán se svou skupinou. Je absurdní tvrdit, že člověk je nezávislý, soběstačný nebo individualistický, protože patří ke kolektivnosti stovek milionů lidí, než aby patřil ke třiceti či padesáti lidem. Co se soutěživosti týká, je mnohem pevněji svázána s naší společností, než byla ve většině primitivních společností. Jak jsme viděli, dvě ženy Mbuti mohou soutěžit o muže pomocí svých pěstí; mohou soutěžit o jídlo za pomoci krádeže nebo souboje v křičení kvůli dělení masa. Australští aboringinští muži bojovali o ženy smrtícími zbraněmi:250 Ale taková přímá a nespoutaná soutěživost nemůže být v moderní společnosti tolerována, protože by narušila propracovaný a seřízený systém spolupráce. Proto si naše společnost vyvinula pro tyto impulzy soutěživosti výpusti, které jsou pro systém neškodné, a dokonce i užitečné. Muži dnes soutěží o ženy pomocí výdělku a řízení prestižních aut; ženy soutěží o muže pomocí pěstování šarmu a vzhledu. Představitelé korporací soutěží pomocí honby za povýšením. V tomto kontextu je soutěž mezi nimi nástrojem, který je podněcuje ke spolupráci s korporací, protože člověk, který povýšení získá je tím, kdo korporací slouží nejlépe. Dalo by se pravděpodobně tvrdit, že soutěžní sporty fungují v moderní společnosti jako výstup agresivních a soutěživých výstupů, které by mohly společnost vážně narušit, pokud by byly vyjádřeny způsobem, jakým takové impulzy vyjadřují mnozí primitivní lidé. Je jasné, že systém potřebuje lidi, kteří spolupracují, jsou poslušní a ochotní přijmout závislost. Jak říká historik Von Laue: „Průmyslová společnost koneckonců vyžaduje neuvěřitelnou poddajnost jako základ svých svobod.“251 Z toho důvodu se komunita, spolupráce a pomoc druhým staly hluboce zakořeněnými, základními hodnotami moderní společnosti. Ale co hodnota, která je údajně kladena na nezávislost, individualismus a soutěživost? Zatímco slova „komunita“, „spolupráce“ a „pomoc“ jsou v naší společnosti jednohlasně přijímána jako „dobrá“, slova „individualismus“ a „soutěživost“ jsou napjatá, dvousečná slova, která musí být používána opatrně, pokud se chcete vyhnout negativní reakci. Mohu to ilustrovat anekdotou, kdy jsem byl v sedmé či osmé třídě a náš učitel, který s dětmi býval trochu hrubší, se zeptal jedné dívky na jméno země, v které žije. Tato dívka nebyla příliš bystrá a očividně neznala celé jméno Spojených států amerických, proto jednoduše odpověděla: „Státy“. „Spojené státy čeho?“ zeptal se učitel. Dívka tam jen seděla s prázdným výrazem. Učitel na ni dál dotíral, dokud se nepokusila odhadnout: „Státy komunity?“

Proč „komunity“? Protože „komunita“ byla samozřejmě svatouškovským slovem, takovým, jakými získáte u učitele body. Mohlo by jiné dítě v podobné situaci odpovědět „Spojené státy soutěživosti“ nebo „Spojené státy individualismu“? Asi ne!

Běžně bereme za samozřejmé, že slova jako „komunita“, „spolupráce“, „pomoc“ a „sdílení“ představují cosi pozitivního, ale „individualismus“ je v médiích či vzdělávacím systému zřídka kdy používáno v jednoznačně pozitivním smyslu. „Soutěživost“ je mnohem častěji používána v pozitiv ním smyslu, ale obvykle jen ve specifických kontextech, v kterých je soutěživost užitečná (nebo alespoň neškodná) pro systém. Například soutěživost je považována za žádoucí ve světě obchodu, protože vytřídí nevýkonné společnosti, pobízí další k většímu výkonu a propaguje ekonomický a technický pokrok. Ale jen o svázané soutěživosti – tedy soutěživosti, která dodržuje pravidla navržená k její neškodnosti či užitečnosti – se běžně mluví příznivě. A pokud je s ní zacházeno v pozitivním smyslu, je soutěživost vždy ospravedlněna v rámci komunitárních hodnot. Proto je obchodní soutěživost považována za dobrou, protože podporuje výkonnost a pokrok, což je údajně dobré pro komunitu jako celek. I „nezávislost“ je „dobrým“ slovem jen, pokud se používá určitým způsobem. Pokud například mluvíme o „nezávislosti“ hendikepovaných lidí, nikdy nemáme na mysli jejich nezávislost na systému. Jen tím myslíme, že jim má být poskytnuto výdělečné zaměstnání, aby společnost nebyla zatížena náklady na jejich podporu. Jakmile si najdou práci, jsou úplně stejně závislí na systému, jako když žili z podpory, a jsou mnohem méně svobodní ve výběru trávení svého volného času. Takže proč politicky korektní antropologové a další jim podobní porovnávají údajně primitivní hodnoty „komunity“, „sdílení“ a „vzájemné závislosti“ s tím, co považují za moderní hodnoty „soutěživosti“, „individualismu“ a „závislosti“? Důležitou částí odpovědi rozhodně je to, že politicky korektní lidé si příliš dobře osvojili hodnoty, které je naučila systémová propaganda, včetně hodnot „spolupráce“, „komunity“, „pomoci“ a tak dále. Další hodnotou, kterou si osvojili z propagandy, je ta o „toleranci“, která má v mezikulturních kontextech sklony převádět se na blahosklonné schvalování nezápadních kultur. Dobře socializovaný moderní antropolog tak čelí konfliktu: Protože má být tolerantní, je pro něj těžké říct o primitivních kulturách cokoliv špatného. Ale primitivní kultury poskytují hojnost příkladů chování, které je z pohledu moderních západních hodnot rozhodně špatné. Proto antropolog musí ve svých popisech cenzurovat velkou část „špatného“ chování, aby se vyhnul tomu, že by je ukázal ve špatném světle. Kromě toho má politicky korektní antropolog kvůli své vlastní přehnaně důkladné socializaci potřebu bouřit se.252 Je příliš dobře socializovaný, aby zavrhl fundamentální hodnoty moderní společnosti, a tak své nepřátelství vůči této společnosti vyjadřuje překrucováním faktů, aby to vypadalo, že se moderní společnost od svých vlastních hodnot odchyluje mnohem více, než tomu tak je ve skutečnosti. Proto antropolog skončí u zveličování soutěživých a individualistických aspektů moderní společnosti, zatímco u primitivních společností tyto aspekty ohromně zmírňuje.

Je v tom samozřejmě víc a nedovolím si tvrdit, že plně rozumím psychologii těchto lidí. Například se zdá zřejmým, že politicky korektní zobrazení lovců-sběračů je z části motivováno impulsem vystavět obraz čistého a nevinného světa, který existoval na úsvitu věků, podobně jako zahrada Eden, ale základ tohoto impulzu mi není jasný.

8. Co vztah lovců-sběračů ke zvířatům? Někteří anarchoprimitivisté si zřejmě myslí, že zvířata a lidé kdysi „koexistovali“ a že i když v dnešní době zvířata občas jedí lidi, „takové útoky zvířat jsou poměrně vzácné“ a „tato zvířata mají nedostatek jídla kvůli pronikání civilizace a jednají spíše z extrémního hladu a zoufalství. Je to také kvůli naší nevědomosti o gestech a pachu zvířat, vypleněném listoví či jiných signálech, které naši předci znali, ale které jsou nám kvůli naší domestikaci zapovězeny.“253 Rozhodně je pravdou, že díky znalosti lovců-sběračů o zvycích zvířat byli v divočině ve větším bezpečí, než by byl moderní člověk. Je také pravdou, že útoky divokých zvířat na lidi jsou a byly relativně nemnohé, pravděpodobně kvůli tomu, že se zvířata poučila naučila po zlém, že lovit lidi je příliš riskantní. Ale pro lovce-sběrače v mnoha prostředích divoká zvířata představovala značné nebezpečí. Lovec Siriono „byl čas od času vystaven útokům jaguárů, krokodýlů a jedovatých hadů“.254 Levharti, bůvolovéo a krokodýli představovali pro Mbuti skutečnou hrozbu.255 Na druhé straně je pozoruhodné, že Kadar (indičtí lovci-sběrači) údajně „uzavřeli mír s tygry, kteří je ve starých dobách nechávali zásadně na pokoji“.256 To je jediný podobný případ, o kterém vím. Lovci-sběrači představovali pro zvířata mnohem větší nebezpečí než naopak, protože zvířata samozřejmě lovili na jídlo. Dokonce i Kadar, kteří neměli žádné lovecké zbraně a živili se převážně divokými hlízami, čas od času použili své tyče na kopání k zabití malých zvířat na jídlo.257 Lovecké metody mohly být kruté. Pygmejové Mbuti bodali slona do břicha otráveným kopím; zvíře pak během následujících 24 hodin zemřelo na peritonitidu (zánět pobřišnice).258 Křováci na zvěř stříleli otrávenými šípy a zvířata pomalu umírala v období, které mohlo trvat i tři dny.259 Prehistoričtí lovci-sběrači poráželi zvířata masově tím, že stádo nahnali na útes či sráz.260 Tento proce byl docela otřesný a pro zvířata pravděpodobně bolestivý, protože některá z nich nezemřela okamžitě pádem, ale byla jen zraněna. Indián Dřevěná noha řekl: „Pomáhal jsem nahánět skupiny antilop na útes. Mnohé z nich byly zabity nebo si zlomily nohu. Ty zraněné jsme ubili k smrti.“261 To není úplně něco, co by se líbilo zvířeckoprávním aktivistům. Anarchoprimitivisté možná chtějí tvrdit, že lovci-sběrači působili zvířatům utrpení jen do té míry, do jaké museli, aby získali maso. Ale to není pravda. Velká část krutosti lovců-sběračů byla bezdůvodná. V Lesní lidech Turnbull vylíčil:

„Mladík probodl [sindulu] svým prvním výpadem a připíchl zvíře k zemi skrz masitou část břicha. Ale zvíře bylo stále naživu, bojovalo o svobodu. Maipu vrazil další kopí do jeho krku, ale stále se svíjelo a bojovalo. Až když třetí kopí probodlo jeho srdce, vzdalo svůj boj…

„Pygmejové stáli kolem ve vzrušeném kruhu, ukazovali na umírající zvíře a smáli se. Jeden chlapec, zhruba devítiletý, se vrhnul na zem, groteskně se zkroutil a napodoboval poslední křeče sinduly…

„Jindy jsem pygmeje viděl, jak opalují peří ještě živým ptákům. Vysvětlovali, že maso je jemnější, pokud je smrt pomalá. A do loveckých psů, jakkoliv jsou pro ně cenní, bezcitně kopou ode dne, kdy se narodí, až do dne své smrti.“262

O několik let později Turnbull napsal ve Svévolných sluzích: „Okamžik zabití se dá nejlépe popsat jako okamžik silného soucitu a posvátné úcty. Legrace, kterou někdy mrtvé zvíře následně vyvolá, zvláště u mladých, se zdá být téměř nervózní reakcí a v jejich chování najdeme prvky strachu. Na druhé straně si mohou úmyslně zahrávat s chyceným ptákem, opalovat jeho peří nad plamenem, zatímco se stále třepetá a kráká, než je konečně upálen či se udusí. Toto je opět obvykle konání mladých, kteří v něm nachází stejné nervózní potěšení; velice vzácně může mladý lovec udělat to samé mechanicky [!?]. Staří lovci a starší obecně nesouhlasí, ale nezasahují.“; „Zdá se, že nepociťují úctu pro zvířecí život, ale pro zvěř jakožto dar lesa…“263 To není úplně konzistentní s tím, co Turnbull vylíčil dříve v Lesních lidech. Možná se Turnbull již začal obracet směrem k politické korektnosti, když psal Svévolné sluhy. Ale i pokud bychom brali tvrzení ze Svévolných sluhů doslova, faktem zůstává, že Mbuti se zvířaty zacházeli se zbytečnou krutostí, ať už k nim cítili „soucit a zbožnou úctu“ nebo ne. Pokud Mbuti cítili ke zvířatům soucit, byli v tomto ohledu pravděpodobně výjimkou. Lovci-sběrači jsou obvykle ke zvířatům bezohlední. Eskymáci, s kterými žil Gontran de Poncins, kopali a brutálně bili své psy.264 Siriono občas zajali živá mláďata a donesli je do tábora, ale nedávali jim nic k jídlu. Děti s nimi zacházely tak krutě, že brzy zemřela.265 Mělo by být poznamenáno, že mnohé lovecko-sběračské národy cítili zbožnou úctu či blízkost k divokým zvířatům. Již jsem citoval tvrzení Colina Turnbulla v tomto ohledu v případě Mbuti. Coon uvádí, že „je doslova standardním pravidlem mezi lovci, že by se nikdy neměli vysmívat ani jinak urážet divokou bytost, jejíž život ukončili“.266 Jak ukazují pasáže, které jsem citoval z Turnbulla, mělo toto „standardní pravidlo“ výjimky.) Coon zachází do spekulací a dodává, že „lovci pociťují jednotu přírody a směs pokory a odpovědnosti za jejich roli v ní“.267 Wissler popisuje blízkost a zbožnou úctu k přírodě (včetně divokých zvířat) severoamerických Indiánů.268 Holmberg zmiňuje „pouta“ a „spříznění“ se zvířecím světem u Siriono.269 Ale jak jsme již viděli, tato „pouta“ a toto „spříznění“ nebránilo fyzické krutosti ke zvířatům. Je očividné, že zvířeckoprávní aktivisté by byli způsobem, jakým lovci-sběrači často se zvířaty zacházeli, zděšeni. Nedává proto smysl, aby lidé, kteří spatřují společenský ideál v loveckých a sběračských kulturách, tvořili aliance se zvířeckoprávním hnutím.

9. Abych to uzavřel, zmíním krátce pár dalších prvků anarchoprimitivistického mýtu. Podle něj je rasismus výtvorem civilizace. Ale není jisté, zda je to skutečně pravda. Samozřejmě, že většina primitivních lidí nemohla být rasisty, protože nikdy nepřišli do kontaktu s členem jiné rasy, která by se lišila od té jejich. Ale tam, kde ke kontaktům rozdílných ras došlo, si nejsem vědom žádného důvodu, proč věřit, že by lovci-sběrači měli menší sklony k rasismu než moderní člověk. Pygmejové Mbuti se od svých vesnických sousedů nelišili jen nižší výškou těla, ale i obličejovými rysy a světlejším odstínem kůže.270 Mbuti se o vesničanech zmiňovali jako „černých divoších“ a „zvířatech“ a nepovažovali je za skutečné lidi.271 Podobně se i vesničané zmiňovali o Mbuti jako o „divoších“ a „zvířatech“ a ani oni nepovažovali Mbuti za skutečné lidi.272 Je pravda, že vesničasné si často brali ženy Mbuti, ale zdá se, že jen z toho důvodu, že jejich vlastní ženy byly v lesním prostředí málo plodné, kdežto ženy Mbuti rodily hromadu dětí.273 Potomci první generace smíšených manželství byli považováni za méněcenné.274 (Je hodno poznamenat, že zatímco ženy Mbuti si často braly vesničany a žily ve vesnicích, vesničanky si jen zřídka braly muže Mbuti, protože ženy „se vyhýbaly tvrdému cikánskému životu lesních nomádů a dávaly přednost usazenému životu vesnice“.275 Co víc, potomci smíšené krve vzešlí ze svazku Mbuti-vesničan obvykle zůstávali ve vesnicích a „jen vzácné si našli cestu zpět do lesa, protože dávali přednost pohodlnějšímu vesnickému života před tvrdým životem lesa“.276 To je sotva konzistentní s anarchoprimitivistickou představou života lovce-sběrače jako snadného a plného hojnosti.) Ve výše uvedeném příkladu vzájemného rasistického antagonismu sestávala jen jedna strana – Mbuti – z lovců-sběračů, vesničané byli pěstiteli plodin. Možným příkladem rasismu, ve kterém byly obě strany lovci-sběrači jsou Indiáni severoamerické subarktidy a Eskymáci. Obě skupiny se nenáviděly a obávaly sebe navzájem; kromě boje se scházely málokdy.277 Co homofóbie? Mezi lovci-sběrači také nebyla neznámou. Podle paní Thomas nebyla homosexualita mezi Křováky, které znala, povolena278 (to však neznamená, že by to platilo pro všechny křovácké skupiny). Podle Turnbulla se Mbuti „o homosexualitě nikdy nezmiňovali, jen pokud šlo o velkou urážku v rámci naléhavé provokace“.279

Vydavatel anarchoprimitivistického „zine“ Species Traitor mi v dopise napsal, že v lovecko-sběračských kulturách „lidé neměli vlastnictví“.280 To není pravda. Rozličné formy vlastnictví mezi lovci-sběrači existovaly — a ne jen mezi těmi usedlými, jako byli Indiáni ze severozápadního pobřeží. Je dobře známo, že většina lovecko-sběračských národů měla v kolektivním vlastnictví půdu. Tedy, že každá skupina 30 až 130 lidí vlastnila teritorium, na kterém žila. Coon k tomu poskytuje rozsáhlou diskuzi.281 Méně známo je, že lovci-sběrači, i ti nomádští, mohli také mít práva na přírodní zdroje jako individuální vlastnictví a v některých případech taková práva mohla být děděna.282 Například mezi Křováky paní Thomas: „Každá skupina má velice specifické teritorium, které může využívat jen tato skupina, a své hranice přísně dodržují. Pokud se člověk narodí v určité oblasti, má právo jíst melouny, které tam rostou a všechno stepní jídlo. Muž může jíst melouny všude, kde jeho žena a kde mohli jeho otec a matka, takže každý Křovák má takto jakási práva na mnoho míst. Gai například jedl melouny v Ai a ha’o, protože se tam narodila matka jeho ženy, i v místě jeho narození, Okwa Omaramba.“283

U Veddas (cejlonských lovců-sběračů) „bylo teritorium skupiny rozděleno na individuální členy, kteří mohli svůj majetek předat svým dětem“.284 U určitých australských Aboriginců existoval systém děděných práv na zboží získané výměnou za kameny, které se získávaly z lomu.285 U jiných australských Aboriginců byly určité ovocné stromy v soukromém vlastnictví.286 Mbuti používali termity jako jídlo a termitiště mohla být vlastněna jednotlivci.287 Přenosné věci jako nástroje, oblečení a ozdoby byly obvykle vlastněny jednotlivými lovci-sběrači.288

Turnbull k tomu zmiňuje argument W. Nippolda, že lovci-sběrači, včetně Mbuti, měli vysoce rozvinutý smysl pro vlastnictví. Turnbull namítá, že jde o „diskutabilní bod a z velké části sémantický problém“.289 Není zde nutné, abychom si split hairs kvůli tomu, co představuje soukromé vlastnictví a co ne, nebo tomu, co je „vysoce rozvinutý smysl“. Stačí říct, že bezvýhradné přesvědčení, že lovci-sběrači neměli soukromé vlastnictví, je jen dalším prvkem anarchoprimitivistického mýtu. Je však třeba poznamenat, že nomádští lovci-sběrači nehromadili majetek do té míry, kdy by byli schopno použít své bohatství k ovládání druhých.290 Kdykoliv přesunoval tábor musel lovec-sběrač běžně nést veškerý svůj majetek na svých zádech, nebo přinejlepším v kánoi, na psích spřežení či vlecích.291 Těmito prostředky bylo možné přestěhovat jen omezené množství majetku, a vytvářely tak horní hranici množství majetku, které mohl nomád užitečně nahromadit.

Majetek uložený v právech na přírodní zdroje nemusel být přenášen, proto mohl nomádský lovec-sběrač teoreticky nashromáždit neomezené množství tohoto druhu majetku. Ale v praxi si nejsem vědom žádného případu, kdy by člen nomádské lovecko-sběračské skupiny nahromadil dostatek majetku v právech na přírodní zdroje, že by byl jeho prostřednictvím schopen ovládat druhé. V podmínkách nomádského lovecko-sběračského života by bylo evidentně velice složité, aby jednotlivec vynucoval výhradní právo na více přírodních zdrojů, než kolik by zvládl sám využít. Vzhledem k nedostatku nahromaděného bohatství mezi nomádskými lovci-sběrači by se dalo předpokládat, že se u nich nevyskytly společenské hierarchie, ale není to tak docela pravda. Je jasné, že u nomádské skupiny sestávající z maximálně 130 lidí (včetně dětí), a typicky méně než poloviny tohoto počtu, není příliš prostoru pro společenskou hierarchii. Co víc, některé lovecko-sběračské národy vynaložily vědomou, konzistentní a zřejmě dost úspěšnou snahu, aby zabránily tomu, aby se někdo stavěl nad úroveň druhých. Například u Mbuti „neexistovali náčelníci ani rady starších“.292 „Jednotlivá autorita je nemyslitelná,“293 a „každý pokus o převzetí jednotlivé autority, či dokonce přílišného vlivu, se setká s ostrým výsměchem či ostrakizací“.294 Turnbull ve skutečnosti napříč svými knihami zdůrazňuje horlivost Mbuti při vzpírání se převzetí moci jednotlivcem vyššího statutu.295

Indiáni subarktické Severní Ameriky neměli žádné náčelníky.296 Siriono náčelníky měli, ale: „Náčelnictví má jen pár výhod. Náčelník činí návrhy ohledně migrace, lovu atd., ale členové kmenu se jimi ne vždy řídí. Na znamení stavu však náčelník má vždy více než jednu ženu“; „I když si náčelníci velice stěžují, že ostatní členové skupiny nesplnili své závazky vůči nim, na jejich žádost je brán jen malý ohled“; „Obecně se však náčelníkům vedlo lépe než ostatním členům skupiny. Jejich žádosti pravidelně nesly ovoce častěji než u jiných.“297

Křováci, které znala paní Thomas „neměli žádné náčelníky ani krále, jen vůdce, kteří jsou v podstatě doslova nerozlišitelní od lidí, které vedou, a někdy skupina ani vůdce nemá.“298 Křováci Kung Richarda Leeho neměli náčelníky,299 a stejně jako Mbuti se vědomě snažili bránit jiným stavět se nad ostatní.300 Nicméně někteří jiní Křováci Kung náčelníky či vůdce měli, vůdcovství byli dědičné a vůdce měl skutečnou autoritu, protože „vůdce či náčelník rozhoduje, kdo kdy kam půjde během expedicí, protože načasování ročního kola je stěžejní k zajištění zásoby jídla.“301 To o Křovácích z oblasti napajedla Gautscha říká Coon a protože paní Thomas tyto Křováky znala, 302 není jasné, jak si má člověk srovnat Coonovo tvrzení s její poznámkou, že „vůdci jsou doslova nerozlišitelní od lidí, které vedou“. Nemám přístup k řádné knihovně; nemám ani úplný výtisk Thomasové knihy, jen kopie některých stránek, takže musím tento problém nechat čtenáři, kterého to dostatečně zaujme.

Ať je to jakkoliv, v některý částech Austrálie byli „mocní náčelníci, které osadníci nazývali králi. Král nosil velmi propracovanou turbanovou korunu a byl vždy nošen na ramenou mužů.“303 I v Tasmánii byli „náčelníci teritoria se značnou mocí a alespoň v některých případech byl jejich úřad dědičný“.304

Tedy i když v mnoha či většině nomádských lovecko-sběračských společností nebyla společenská stratifikace přítomna nebo byla jen mírná, rozsáhlý předpoklad, že ve všech takových společnostech nebyla hierarchie přítomna, není pravdivý.

Běžně se předpokládá, a to nejen anarchoprimitivisty, že lovci-sběrači byli dobrými ochránci přírody. O tomto tématu nemám mnohem informací, ale z toho, co vím, se zdá, že o lovcích-sběračích-ochráncích přírody existují smíšené záznamy. Mbuti vypadají velmi dobře. Schebesta byl přesvědčen, že dobrovolně omezovali svou populaci, aby se vyhnuli přetížení svých přírodních zdrojů305 (i když alespoň v části své práce, kterou jsem četl, nevysvětluje, na čem toto přesvědčení zakládá). Podle Turnbulla „mají velmi silný pocit a udávanou potřebu využít každou část zvířete a nikdy nezabít víc, než je nutné k pokrytí denních potřeb skupiny. To je zřejmě jeden z důvodů, proč se Mbuti tolik zdráhají zabíjet příliš zvířat a uchovat je k výměně s vesničany.“306

Turnbull také tvrdí, že „pohledem mammalogů jako Van Gelder jsou lovci [Mbuti] vskutku jedinečnými ochránci přírody, jaké by si mohla přát každá ochranářsky založená vláda“.307 Na druhé straně když Turnbull vzal Mbuti jménem Kenge na návštěvu chráněné oblasti na planině, řekl mu, „že uvidí více zvěře, než kdy viděl v lese, ale nesmí žádnou lovit. Kenge tomu nedokázal porozumět, protože v jeho mysli se má zvěř lovit“.308 Podle Coona zakazovala etika Eskymáků Tikerarmiut lovit víc než čtyři vlky, rosomáky, lišky či sviště v jeden den. Nicméně tato etika byla rychle zlomena, když dorazili bílí obchodníci a svedli Tikerarmiut svým zbožím, které mohli získat výměnou za kožešiny jmenovaných zvířat.309

Jakmile získali ocelové sekery, začali Siriono ničit divoké ovocné stromy ve své oblasti, protože bylo snazší sklízet ovoce pokácením stromu než vylezením na něj.310

Je dobře známo, že někteří lovci-sběrači úmyslně zakládali ohně, protože věděli, že vypálená země produkuje více jedlých rostlin, které měli rádi.311 Tuto praktiku považuji za lehkomyslně ničivou. Panuje přesvědčení, že prehistoričtí lovci-sběrači skrz nadměrný lov způsobili či alespoň přispěli k vyhynutí některých druhů velkých savců,312 i když pokud vím, nebylo to nikdy definitivně dokázáno. Výše uvedené není ani začátkem otázky o ochraně versus environmentální bezhlavosti, co se lovců-sběračů týká. Jde o otázku, která zaslouží hluboké prozkoumání.

10. Nemohu široce zevšeobecňovat, protože jsem osobně komunikoval jen s několika málo anarchoprimitivisty, ale je jasné, že přesvědčení alespoň některých anarchoprimitivistů odolává skutečnostem, které jsou s ním v rozporu. Člověk by mohl těmto lidem poukázat na jakékoliv množství faktů stejného druhu, jako jsem zde představil, a citovat slova spisovatelů, kteří skutečně navštívili lovce-sběrače v době, kdy byli ještě stále relativně nezkažení, a přesto si oddaný anarchoprimitivista vždy najde vysvětlení, nehledě na to, jak přehnané, které zamítne všechny nehodící se skutečnosti a udrží jeho víru v mýtus.

Člověku to připomíná reakci fundamentálních křesťanů jakýkoliv racionální útok na jejich přesvědčení. Ať poukážete na jakoukoliv skutečnost, fundamentalista si vždy najde nějaký argument, jakkoliv scestný, který jeho přesvědčení odůvodní a ospravedlní v doslovné pravdě Bible. Anarchoprimitivismus se popravdě podobá ranému křesťanství. Anarchoprimitivistická utopie o lovectví-sběračství odpovídá Zahradě Eden, kde Adam a Eva žili v klidu a bez hříchu (Genesis 2). Vynález zemědělství a civilizace odpovídá Pádu: Adam a Eva pojedli ovoce ze stromu poznání (Genesis 3:6), byli vyhnáni ze Zahrady (Genesis 3:24) a od té doby museli svůj chléb získat v potu pomocí orání půdy (Genesis 3: 19,23). Navíc přišli o pohlavní rovnost, protože Eva se stala podřízenou svému manželovi (Genesis 3:16). Revoluce, která by podle anarchoprimitivistů měla svrhnout civilizaci, odpovídá Soudnému dni, dni zničení, kdy Babylon padne (Zjevení 18:2). Návrat k primitivní utopii odpovídá příchodu Božského království, kde „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude“ (Zjevení 21:4).

Dnešní aktivisté, kteří riskují svá těla zapojováním se do masochistických taktik odporu, jako je připoutávání se přes cesty, aby zabránili projetí těžařských náklaďáků, odpovídá křesťanským mučedníkům – skutečným věřícím, kteří „sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží“ (Zjevení 20:4). Veganství odpovídá stravovacím omezením mnoha náboženství, třeba jako se křesťan postí během půstu. Tak jako anarchoprimitivisté i raní křesťané zdůrazňovali rovnostářství („Kdo se povyšuje, bude ponížen“, Matouš 23:12) a dělení („Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval “, Skutky 4:35). Psychologická spřízněnost mezi anarchoprimitivismem a raným křesťanstvím nevěští nic dobrého. Jakmile císař Konstantin umožnil, aby se křesťané stali mocnými, zaprodali se a od té doby sloužilo křesťanství spíše jako podpora zavedené moci.

11. V tomto článku jsem se zaobíral především odhalením anarchoprimitivistického mýtu a z toho důvodu jsem zvýraznil určité aspekty primitivních společností, které jsou z pohledu moderních hodnot považovány za negativní. Ale tato mince má i druhou stranu: Nomádské lovecko-sběračské společnosti ukazovaly mnoha rysů, které byly vysoce přitažlivé. Mezi jiným existuje důvod věřit, že takové společnosti neznaly psychologické problémy, které sužují moderního člověka, jako je chronický stres, úzkost či frustrace, poruchy stravování a spánku a tak dál; že lidé v takových společnostech, v určitých stěžejních ohledech (ne však ve všech), měli mnohem větší osobní autonomii než moderní člověk; a že lovci-sběrači byli více spokojeni se svým způsobem života než moderní člověk.

Proč na tom záleží? Protože to ukazuje, že chronický stres, úzkost a frustrace, deprese atd. Nejsou nevyhnutelnou součástí lidského stavu, ale jsou poruchami, které přinesla moderní civilizace. Součástí lidské stavu není ani otročení: Příklad alespoň některých nomádských lovců-sběračů ukazuje, že skutečná svoboda je možná. A co je důležitější: Bez ohledu na to, zda byli dobrými či špatnými ochránci přírody, nebyli primitivní lidé ani vzdálené schopni zničit své prostředí do takové míry, do jaké moderní člověk ničí to své. Primitivové jednoduše nedokázali udělat tolik škod. Možná bezhlavě používali oheň a možná vyhubili některé druhy kvůli nadměrnému lovu, ale neměli jak přehradit velké řeky, jak pokrýt tisíce čtverečních kilometrů povrchu Země městy a chodníky, nebo jak vytvořit ohromná množství toxických chemikálií a radioaktivního odpadu, kterými moderní civilizace hrozí zničit svět jednou pro vždy. Primitivové neměli ani prostředky, jak vypustit smrtící síly představované genetickým inženýrstvím a super-inteligentními počítači, které mohou být brzy vyvinuty. Tato nebezpečí děsí i samotné technofily.313 Takže souhlasím s anarchoprimitivisty, že příchod civilizace byl velkou katastrofou a že průmyslová revoluce byla katastrofou ještě větší. Také souhlasím s tím, že revoluce proti modernosti a proti civilizaci obecně je nutná. Ale nemůžete postavit účinné revoluční hnutí na bláznivých snílcích, lenoších a šarlatánech. Musíte mít houževnaté, praktické lidi a lidi tohoto druhu nepotřebují rozbředlý utopistický mýtus anarchoprimitivistů.

ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA
Když jsem psal tento článek, akorát jsem začínal číst II. Band, I. Teil [svazek 2, část 1] Schebestovy Die Bambuti-Pygmiien vom Ituri. Poté, co jsem si to přečetl a vzhledem k povaze nesrovnalostí, které jsem našel mezi Turnbullovým a Schebestovým popisem, jsem byl donucen vážně se zamyslet nad věrohodností Turnbullovy práce o pygmejích Mbuti. Mám nyní podezření, že Trunbull záměrně či nevědomky pokřivil svůj popis Mbuti tak, aby moderním levicovým intelektuálům, jako je on sám, přišli přitažlivější. Nicméně nepovažuji za nutné teď přepsat tento článek tak, abych eliminovat spoléhání se na Turnbulla, protože jsem ho citoval především kvůli informacím, které činí Mbuti nepřitažlivými, např. bití žen, bitky a hašteření o jídlo. Vzhledem k povaze Turnbullova zkreslení se zdá v pořádku předpokládat, že pokud vůbec, tak by zmírnil množství bití žen, bitek a hašteření, kterých byl svědkem. Ale myslím, že je jedině fér upozornit čtenáře, že tam, kde Turnbull připisuje Mbuti přitažlivé či politicky korektní rysy, je zapotřebí vnímat to trochu skepticky. Rád bych poděkoval množství lidí, kteří mi poslali novinové články nebo jiné informace vztahující se k primitivním společnostem a bez jejichž pomoci by tento článek nemohl být napsán: Facundo Bermudez, Chris J., Maijorie Kennedy, Alex Obledo, Patrick Scardo, Kevin Tucker, John Zerzan, a šest dalších lidí, kteří by zřejmě nechtěli, abych jejich jména zmiňoval veřejně. Ale ze všeho nejvíc chci poděkovat ženě, kterou miluji a která mi poskytla více užitečných informací než ostatní, včetně dvou svazků úžasné práce Paula Schebesty o pygmejích Mbuti.

SEZNAM CITOVANÝCH PRACÍ
Vzhledem k tomu, že jsem vězněm a nemám přímý přístup ke knihovnám, jsou bibliografické informace v tomto seznamu v některých případech neúplné. Ve většině případů by však neměl být problém citované práce najít.

Práce řazené abecedně podle příjmení autora
Barclay, Harold B., letter to editor, in Anarchy: A Journal of Desire Armed, spring/summer 2002, pages 70–71.

Black, Bob, “Primitive Aff1uence”, in The Abolition of Work / Primitive Affluence: Essays against work by Bob Black, Green Anarchist Books, BCM 1715, London WC1N3XX. Date: 1998.

Bonvillain, Nancy, Women and Men: Cultural Constructs of Gender, second edition, Prentice Hall, Upper saddle River, New Jersey, 1998.

Cashdan, Elizabeth, “Hunters and Gatherers: Economic Behavior in Bands”, in Stuart Plattner (editor), Economic Anthropology, Stanford University Press, 1989, pages 21–48.

Coon, Carleton S., The Hunting Peoples, Little, Brown and Company, Boston, Toronto, 1971.

Davidson, H. R. Ellis, Gods and Myths of Northern Europe, Penguin Books, 1990.

Debo, Angie, Geronimo: The Man, His Time, His Place, University of Oklahoma Press, 1976.

Elkin, A. P., The Australian Aborigines, fourth edition, Anchor Books, Doubleday, Garden City, New York, 1964.

Evans-Pritchard, E. E., The Nuer, Oxford University Press, 1972.

Fernald, Merritt Lyndon, and Alfred Charles Kinsey, Edible Wild Plants of Eastern North America, Revised Edition, Dover, New York, 1996.

Gibbons, Euell, Stalking the Wild Asparagus, Field Guide Edition, David McKay Company, New York, 1972.

Haviland, William A., Cultural Anthropology, ninth edition, Harcourt Brace College Publishers, 1999.

Holmberg, Allan R., Nomads of the Long Bow: The Siriono of Eastern Bolivia, The Natural History Press, Garden City, New York, 1969.

Joy, Bill, “Why the Future Doesn’t Need Us”, Wired magazine, April 2000, pages 238–262.

Leach, Douglas Edward, History of Indian-White Relations, Wilcomb E. Washburn, volume editor. Leakey, Richard E., The Making of Mankind, E. P. Dutton, New York, 1981.

Marquis, Thomas B. (interpreter), Wooden Leg: A Warrior Who Fought Custer, Bison Books, University of Nebraska Press, 1967.

Massola, Aldo, The Aborigines of South-Eastern Australia: As They Were, Heinemann, Melbourne, 1971.

Mercader, Julio (editor), Under the Canopy: The Archaeology of Tropical Rain Forests, Rutgers University Press, 2003.

Nietzsche, Friedrich, “The Antichrist”, §55; in Twilight of the Idols / The Antichrist, translated by R. J. Hollingdale, Penguin Classics, 1990.

Nitzberg, Julien, “Back to the Future Primitive” (interview with John Zerzan), Mean magazine, April 2001, pages 68, 69, 78.

Pfeiffer, John E., The Emergence of Man, Harper & Row, New York, Evanston, and London, 1969.

Pfeiffer, John E., The Emergence of Society, New York, 1977.

Poncins, Gontran de, Kabloona, Time-Life Books Inc., Alexandria, Virginia, 1980.

Rees, Martin, Our Final Century, Heinemann, 2003.

Richard, Gladys A., Navaho Religion: A Study of Symbolism, Princeton University Press, 1990.

Sahlins, Marshall, Stone Age Economics, Aldine Atherton, 1972.

Schbesta, Paul, Die Bambuti-Pygmaen vom Ituri, Institut Royal Colonial Belge, Brussels; I. Band, 1938; II. Band, I. Teil, 1941.

Thomas, Elizabeth Marshall, The Harmless People, Second Vintage Books Edition Random House, New York, 1989.

Turnbull, Colin M., The Forest People, Simon and Schuster, text copyright 161, Foreword copyright, 1962.

Turnbull, Colin M., Wayward Servants: The Two Worlds of the African Pygmies, The Natural History Press, Garden City, New York, 1965.

Turnbull, Colin M., The Mbuti Pygmies: Change and Adaptation, Harcourt Brace College Publishers, 1983.

Vestal, Stanley, Sitting Bull, Champion of the Sioux: A Biography, University of Oklahoma Press, 1989.

Von Laue, Theodore H., Why Lenin? Why Stalin?, J. B. Lippencott, Co., New York, 1971.

Wissler, Clark, Indians of the United States, Revised Edition, Anchor Books, Random House, New York, 1989.

Zerzan, John, “Future Primitive”, in Future Primitive and Other Essays, by the same author, 1994 edition.

Zerzan, John, “Whose Future?” in Species Traitor No.1.

Práce bez autora
Encyclopedia Americana. International Edition, 1998.

The New Encyclopaedia Britannica. Patnácté vydání, 2003 (zkráceně jako Encycl. Brit.). Poznámka: Výtisky Encyclopaedia Britannica označené jako „patnácté vydání“, avšak nesoucí jiné datum vydání než 2003, nemusí být nutně shodné s vydáním z roku 2003.

The Unabomber Manifesto, Industrial Society and Its Future.

Časopisy
Anarchy: A Journal of Desire Armed. P. O. Box 3448. Berkeley CA 94703, U.S.A.

Green Anarchy. P. 0. Box 11331. Eugene. OR 97440.

Mean.

Science News.

Species Traitor. P. 0. Box 835. Greensburg. PA 15601.

Time.

Wired.

Protože většina citovaných prací je citována opakovaně, jsou citace uváděny ve zkrácené formě. Pro bibliografické informace viz Seznam citovaných prací.

[1] Příklad: “What is ‘Green Anarchy’?”, od Black and Green Network, Green Anarchy #9, Září 2002, strana 13 („pracovní den lovce-sběrače obvykle nepřesáhl tři hodiny“).

[2] Sahlins, strany 1–39.

[3] Bob Black, Primitive Affluence; viz Seznam citovaných prací.

[4] Sahlins, strana 21.

[5] Cashdan, Hunters and Gatherers: Economic Behavior in Bands.

[6] Tamtéž, strana 23.

[7] Bob Black, strany 12–13. Cashdan, strana 23.

[8] Cashdan, strany 23–24.

[9] Tamtéž, strana 24.

[10] Tamtéž, strany 24–25.

[11] Tamtéž, strana 26.

[12] Poncins, strany 11- 126.

[13] Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 9, 17–20,89, 93–96, 119, 159–160 (muži vyrábí nářadí ve svém „volném“ čase), 170, Bildtafel X (fotografie žen s obrovskými náložemi dříví na zádech).

[14] Turnbull, Change and Adaptation, strana 18; Forest People, strana 131.

[15] Holmberg, strany 48–51, 63, 67, 76–77, 82–83, 223,265.

[16] Tamtéž, strany 75–76.

[17] Tamtéž, strany 100–101.

[18] Tamtéž, strany 63,76,100.

[19] Tamtéž, strana 223.

[20] Tamtéž, strana 222.

[21] Tamtéž, strana 224.

[22] Tamtéž, strany 87, 107, 157, 213, 220, 246, 248–49, 254, 268.

[23] Cashdan, strana 23.

[24] Sahlins, strany 15–17, 38–39.

[25] Holmberg, strany 107, 222.

[26] Příroda Siriona nebyla přísně bez cest, protože si cesty utvořili tím, že opakovaně používali stezky. Holmberg, strana 105. Jak málo se tyto stezky podobaly upraveným cestám v našich národních lesích, se dá posoudit ze skutečnosti, že byly „sotva viditelné“ (strana 51), „nebyly vymýceny“ (strana 105) a „pro nezasvěceného bylo nemožné se jich držet“ (strana 106).

[27] Holmberg, strana 249.

[28] Tamtéž, strana 157.

[29] Tamtéž, strany 65,249.

[30] Tamtéž, strana 65.

[31] Na namáhavosti loveckých a sběračských činnosti Siriono nebylo nic výjimečného. Např.: „Bushmen sledovali stopy wildebeest skrz trní a přes vyprahlou poušť…“ Thomas, strana 198. „Muži sledovali stopy bůvola po tři dny…“ Tamtéž, strana 190. Usilovnost Eskymáků se dá posoudit při čtení Poncinsova Kabloona. Viz popisy loveckých expedicí Dřevěnou nohou, severním čejenským Indiánem (únava, snow-blindness, omrzlé nohy). Marquis, strany 8–9.

[32] Holmberg, strana 65.

[33] Tento argument navrhuje například Haviland, strana 167.

[34] Fernald a Kinsey, strana 149.

[35] Tamtéž, strana 148. Gibbons, strana 217.

[36] Příklady lze najít v Fernald aa Kinsey, passim.

[37] Gibbons, kapitola nazvaná „The Proof of the Pudding“.

[38] Coon, strany 36. 179–180. 226, 228. 230, 262.

[39] Cashdan, strana 22. Coon. strany 268–69, 390; viz také strana 253.

[40] For skill viz např. Poncins, stranys 14–15, 38–39, 160. 209–210; Schebesta, II. Band, I. Teil, strana 7; Holmberg. strany 120–21, 275; Coon. strany 14. 49, 75, 82–83.

[41] Jde o jakési přehnané zjednodušení, protože nucená autorita a rozdávání rozkazů nebyly mezi nomádskými lovci-sběrači neznámými, ale obecně vzato je vysoká úroveň osobní autonomie v takových společnostech udávána pracemi citovanými v tomto článku. Viz např. Turnbull, Forest People. strana 83; Poncins, strana 174.

[42] Nomádští lovci-sběrači obvykle žili ve skupinách, které sestávaly z 30 až 130 jedinců, včetně dětí a mimin, a v mnoha případech se tyto skupiny rozdělovaly ještě na menší. Coon, strana 191. Cashdan, strana 21. Siriono často lovili o samotě nebo v párech; maximální velikost lovecké skupiny byla šest či sedm mužů. Holmberg. strana 51. Pygmejové Efe běžně lovili ve skupinách od dvou do čtyř. Coon, strana 88.

[43] Diskuzi o stresu si schovám na jindy, ale viz např. Poncins. strany 212–13, 273. 292. Schebesta. II. Band. I. Teil. strana 18, píše: „Ekonomická činnost lovce-sběrače nezná ani spěch ani kvap ani svíravou obavu o denní chléb.“

[44] Holmberg. strana 101.

[45] „[Ž]ivot před domestikací/zemědělstvím byl z velké části životem odpočinku. … sexuální rovnosti“ Zerzan, Future Primitive, strana 16.

[46] „[J]eště před 10 tisíci lety … žili lidé podle rovnostářské ethos s dostatkem volného času. Pohlavní rovnosti…“ Zerzan, „Whose Future?“, Species Traitor N° 1. Strany v této publikaci nejsou očíslované.

[47] Thomas, strany 11.284–87.

[48] Encycl. Brit., Sv. 22, článek „Languages of the World“, oddíl „African Languages“, pododdíl „Khoisan Languages“, strany 757–760.

[49] Bonvillain, strana 21.

[50] Tamtéž, strana 24.

[51] Tamtéž, strana 21.

[52] Tamtéž, strany 21–22.

[53] Tamtéž, strana 22.

[54] Tamtéž, strana 23.

[55] Tamtéž, strany 21–22.

[56] Turnbull, Wayward Servants, strana 270.

[57] Turnbull, Forest People, strana 154.

[58] Turnbull, Wayward Servants, strana 287.

[59] Turnbull, Forest People, strana 205.

[60] Turnbull, Wayward Servants, strana 211.

[61] Tamtéž, strana 192.

[62] Turnbull, Forest People, strana 204.

[63] Tamtéž, strany 207–08.

[64] Tamtéž, strana 208.

[65] Tamtéž, strana 122.

[66] Turnbull, Wayward Servants, strany 288–89. Forest People, strana 265.

[67] Turnbull, Forest People, strany 115–16.

[68] Turnbull, Wayward Servants, strana 137.

[69] „Nevím o žádném případu znásilnění…“ Turnbull, Wayward Servants, strana 121. Zde se objevuje očividný rozpor mezi tímto tvrzením a pasáží citovanou jen chvíli předtím. Dal by se vysvětli tím, že Turnbull psal předtím, než se objevil koncept „znásilnění na schůzce“ a nepovažoval vynucenou soulož v elima hut, za podmínek, které popsal, za znásilnění. Proto když řekl, že neveděl o žádném znásilnění mezi Mbuti, pravděpodobně odkazoval na ekvivalent toho, co bychom nazvali „znásilnění na ulici“, oproti „znásilnění na schůzce“.

[70] Turnbull, Wayward Servants, strana 189. Avšak Turnbull je v tomto bodě zřejmě nekonzistentní. Všimněte si pasáže, kterou jsem citoval před chvílí o tom, že Amabosu uhodil svou ženu přes tvář, a o reakci Ekianga.

[71] Tamtéž, 287–89.

[72] Bezpočet příkladů je rozptýleno napříč Wayward Servants aa Forest People.

[73] Holmberg, strana 125.

[74] Tamtéž, strana 129.

[75] Tamtéž, strana 147.

[76] Tamtéž, strana 163.

[77] Tamtéž, strana 202.

[78] Tamtéž, strana 148.

[79] Tamtéž, strana 128.

[80] Tamtéž, strana 147.

[81] Bonvillain, strana 295.

[82] Tamtéž, strany 38–45.

[83] Poncins, strany 113–14, 126.

[84] Tamtéž, strany 198. Také viz strana 117.

[85] Tamtéž, strany 114–15.

[86] Tamtéž, strana 126.

[87] Tamtéž, strana 113.

[88] Tamtéž, strany 112–13. Také viz Coon, strana 223 („půjčené ženy často říkají, že se jim to nelíbí“).

[89] Elkin, strany 132–33. Massola, strana 73.

[90] Massola, strany 74, 76.

[91] Tamtéž, strana 75. Elkin, strany 133–34.

[92] Massola, strana 76.

[93] Elkin, strana 136. Massola, strany 73, 75. Coon, strany 260–61.

[94] Massola, strany 75–76.

[95] Tamtéž, strany 76–77.

[96] Elkin, strany 135, 137–38.

[97] Tamtéž, strana 138.

[98] Tamtéž, strana 138 (poznámka 12).

[99] Coon, strany 105, 217, 253.

[100] Massola, strana 78.

[101] Encycl. Brit., sv. 14, článek „Australia“, strana 437.

[102] Tamtéž.

[103] Coon, strany 253, 255.

[104] Massola, strana 77.

[105] Coon, strany 105,217.

[106] Tamtéž, strana 215.

[107] Tamtéž, strana 336.

[108] Tamtéž, strana 252.

[109] Thomas, strany 262–303.

[110] Harold B. Barclay, dopis editorovi, Anarchy: A Journal of Desire Armed, Jaro/Léto 2002, strany 70–71.

[111] Tamtéž

[112] Cashdan, strana 21.

[113] Eskymáci popsaní Poncinsem do určitém míry používali pušky, ale zřejmě nebyly hlavním způsobem, jak získat jídlo; a neměli žádné motorové čluny ani snowmobiles.

[114] Coon, strana 276.

[115] Haviland, strana 168 („někteří Bushmen jižní Afriky byli občas farmáři a jindy pasteveckými nomády“).

[116] Tamtéž, strana 167. Cashdan, strany 43–44.

[117] Thomas, strana 94.

[118] Pfeiffer. Emergence of Man. strany 345–46. Pfeiffer není důvěryhodným zdrojem informací, ale kdokoliv s dobrým přístupem ke knihovně bude moci posoudit vlastní spisy Richarda Leeho.

[119] Thomas, strana 284.

[120] Turnbull. Forest People. strany 20, 21, 27 & neočíslovaná strana s informacemi na konci knihy.

[121] Schebesta, I. Band. Strany 37, 46, 48.

[122] Tamtéž, strana 404.

[123] Tamtéž, strany 141–42.

[124] Tamtéž, passim. např., I. Band. strana 87; II. Band, I. Teil. strana 11.

[125] Tamtéž, I. Band, strana 92.

[126] Turnbull. Wayward Servants, strana 16. Také viz strany 88–89.

[127] Poncins, strany 161–62.

[128] Coon, strany 58–59.

[129] Holmberg, strana 69. Bushmen Richarda Lee měli psy. Sahlins „The Original Affluent Society“. Měli je i Mbuti. Turnbull. Forest People, strana 101. Schebesta, II. Band. I. Teil. strany 89–93.

[130] Lauriston Sharp, v Holmberg. strana xii.

[131] Holmberg, strany xx-xxii, 1–3.

[132] Tamtéž, strana 26.

[133] Tamtéž, strana xxiii.

[134] Tamtéž, strany 25–26.

[135] Tamtéž, strana 121.

[136] Tamtéž, strana 10.

[137] Ibid., page xii.

[138] Viz Tamtéž, strany 207, 225–26, „Stěžejními neduhy Siriono jsou malárie, úplavice, hookworm a onemocnění kůže“, strana 226. Minimálně malárii zavlekly do Amerik Evropané. Encycl. Brit., sv. 7, článek „malaria“, strana 725.

[139] Leakey, strana 201 (popisek mapy).

[140] Coon, strany 25 (poznámka), 67.

[141] Encycl. Brit., sv. 14, článek „Australia“, strana 434.

[142] Haviland, strana 173.

[143] Tamtéž

[144] Tamtéž, strana 395.

[145] Elkin, strany 130–38.

[146] Dopisy od autora Johnu Zerzanovi: 2/13/03., strana 2; 3/16/03; 5/2/3, strany 5–6; 4/18/04, strana 1.

[147] Dopisy od Johna Zerzana autorovi: 3/2/03; 3/18/03; 3/26/03; 5/1203; 4/28/04; 5/22/04. Jediné, co Zerzan ve svých dopisech napsal, co mi v tuto chvíli stojí za odpověď, je jeho tvrzení, že zdroje, které jsem mu ocitoval, „byly zastaralé“ (Dopis autorovi, 5/22/04, strana 2). Toto tvrzení nijak nevysvětlil. Jako bývalý student historie by si měl být Zerzan vědom důležitosti návratu k primárním zdrojů, kdykoliv je to možné. V současném kontextu to znamená návrat k očividným svědectvím založeným na sledování lovecko-sběračských společností v čase, kdy byly stále relativně nedotčené. Ale minimálně posledních třicet let už žádní nedotčení primitivní lidé neexistují. Proto musí být každý primární zdroj, který je pro současné účely užitečný, datován alespoň třicet let zpět (tedy před rok 1975) a obvykle mnohem déle než to. Je pravdou, že zde a v mým dopisech Zerzanovi jsem se spoléhal nejen na primární, ale i na sekundární zdroje, vzhledem ke skutečnosti, že mi uvěznění omezuje přístup k primárním zdrojům. Ale Zerzna neposkytl vůbec žádný důkaz, který by diskreditoval informace, které jsem mu citoval ze sekundárních zdrojů (či těch primárních). Ani žádné z „aktualizovaných“ zdrojů, které jsem viděl, neposkytly nic, co by danou informaci vyvrátilo. Z větší čáati tuto informaci ignorují, jako by neexistovala. Celý problém je zametán pod koberec.

[148] Dopis od autora Johnu Zerzanovi, 5/11/04. Dopis od Johna Zerzana autorovi, 5/20/04.

[149] Pfeiffer, Emergence of Society, strana 464? Číslem strany si nejsem jist, protože na kopii, kterou mi Zerzna poslal je „odstřiženo“.

[150] Bonvillain. strana 294. Kopie, kterou mi Zerzan poslal, pochází ve skutečnosti z vydání z roku 1995 stejné knihy, ve které se identická věta objevuje na straně 271.

[151] Dopis od Johna Zerzana autorovi, 3/2/03 (poznámka).

[152] Dopis od autora Johnu Zerzanovi, 5/2/03, strany 5–6.

[153] Zerzan, Future Primitive and Others Essays.

[154] Dopis od autora Johnu Zerzanovi. 4/18/04, strana 1.

[155] Zerzan, „Future primitive“, strana 32.

[156] Tamtéž, strana 33.

[157] Thomas, strany 156–57.

[158] Schebesta. I. Band, strana 203.

[159] Zerzan. „Future Primitive“, strana 36.

[160] Turnbull. Wayward Servants. strana 138 & poznámka 2.

[161] Turnbull. Wayward Servants, strana 206.

[162] Zerzan. „Future Primitive“, strana 26. V rozhovoru s Julienem Nitzbergem, časopis Mean. Duben 2001, strana 69, Zerzan řekl: „Freud… věřil, že před jazykem byli lidé zřejmě poměrně telepatičtí“. V mém dopise z 5/2/03, strana 6 jsem Zerzana žádal, aby mě odkázal na místo ve Freudových pracích, kde takové tvrzení Freud uvedl, ale Zerzan na otázku neodpověděl.

[163] Zerzan. „Future Primitive“, strana 15.

[164] Dopis od autora Johnu Zerzanovi, 4/18/04, strana 6.

[165] Dopis od Johna Zerzana autorovi, 4/28/04.

[166] Zerzan mi poslal kopii strany Bonvillainovy knihy se svým dopisem z 3/2/03. Ve „Future Primitive“, strany 34-36 Zerzan cituje „Turnbull (1962)“ a „Turnbull (1965)“. To zřejmě odkazuje na Forest People a Wayward Servants. Ve „Future Primitive“, strana 33 také cituje knihu paní a přesto příhodně opomíná její tvrzení o porodu, když tvrdí (na stejné straně „Future Primitive“), že mezi lovci-sběrači porod probíhá „bez složitostí a bolesti“.

[167] Nietzsche, strana 186.

[168] Encycl. Brit., sv. 26, článek „Propaganda“, strana 176.

[169] Dopis od vydavatele Species Traitor autorovi, 417 /03, strana 6.

[170] Elkin, strany 130–38.

[171] Coon, strany 172.

[172] Tamtéž, strana 75.

[173] Tamtéž, strany 243–44.

[174] Massola, strana 77.

[175] Poncins, strany 115–120, 125.162–65.237–38.244.

[176] Encycl. Brit., sv. 28, článek „Spain“, strana 18.

[177] Kromě infanticidy se Schebesta a Turnbullk shodují, že pokud se narodila dvojčata, bylo umožněno žít jen jednomu z nich. I. Band. strana 138. Turnbull, Wayward Servants. strana 130. Schebesta dále uvádí (na stejné straně), že děti narozené s postižením byly zabíjeny. Turnbull však zmiňuje dívku, která se narodila s „nemocným“ bokem, ale bylo jí umožněno žít. Turnbull, Forest People, strana 265. Schebesta, II. Band I. Teil, strany 274, 277, naznačuje, že vstup na cizí pozemek a krádež mohly vést k smrtícímu násilí, ale Turnbull se o ničem takovém nezmiňuje.

[178] Holmberg, strany 126–27, 157, 209–210.

[179] Tamtéž, strana 157.

[180] Tamtéž, strany 11, 158–59.

[181] Tamtéž, strany 114, 159.

[182] Tamtéž, strana 152.

[183] Thomas, strany 284–87.

[184] Haviland, strany 77, 78.

[185] Je běžně známo, že kojoti a některé druhy medvědů loví i scavenge. Pro lvy, martens, lišky, jackals, hyeny, raccoon dogs, komodské draky a supy viz Encycl. Brit., sv. 4, strana 910; sv. 6, strany 196, 454, 945; sv. 7, strany 383, 884; sv. 9, strana 876; sv. 12, strana 439; sv. 17, strana 449; sv. 23, strana 421. Pro vlky a rosomáky viz Encycopedia Americana, mezinárodní vydání, 1998, sv. 29, strany 94–95, 102.

[186] Viz např. časopis Time, 8/19/02, strana 56.

[187] Encycl. Brit., sv. 23, článek „Mammals“, strany 436, 449–450.

[188] „Sibling Desperado“, Science News, sv. 163, 15. února 2003.

[189] Encycl. Brit., sv. 6, článek „Komodo dragon“, strana 945.

[190] Tamtéž, sv. 17, článek „Dinosaurs“, strana 319.

[191] Tamtéž, sv. 6, článek „Krapina remains“, strany 981–82; sv. 26, článek „Prehistoric Peoples and Cultures“, strana 66.

[192] Zde je několik příkladů, které ilustrují politicky korektní sklony Turnbullovy pozdější práce: V roce 1983 Turnbull napsal, že byl proti používání slova „pygmej“, protože „vybízí k předpokladu, že výška je významným faktorem, kdežto v Ituri je pozoruhodně nevýznamná jak pro Mbuti, tak pro jejich sousedy, vyšší Adričany, kteří žijí kolem nich“. Change and Adaptation, první strana úvodu. Ale o 21 let dříve Turnbull napsal: „Na skutečnost, že jsou [Mbuti] v průměru méně než four and a half feet vysocí, jim nezíleží; jejich vyšší sousedé, kteří se jim vysmívají za to, že jsou tak drobní, jsou nemotorní jako sloni…“, Forest People, strana 14. „Litovali mě kvůli mé výšce, která mě činila tak nemotorným,“ Tamtéž, strana 239. Turnbull také v roce 1983 tvrdil, že Mbuti nikdy nebojovali proti invazi vyšších Afričanů do jejich lesa, Change and Adaptation, strana 20. Ale Schebesta, I. Band, strany 81–84, uváděl ústní tradice, podle kterých mnozí Mbuti skutečně s vesničany bojovali, a tak je někdy během první poloviny 19. století (načas) účinně zahnali docela z východní části lesa. Ústní tradice nejsou důvěryhodné, ale tyto příběhy byly tak rozšířené, že existuje určitá pravděpodobnost, že k některým z těchto bojů došlo. Turnbull nevysvětlil, jak věděl, že se tyto tradice mýlí a že Mbuti nebojovali. Turnbull byl se Schebestovou prací obeznámen, Viz např. Forest People, strana 20.

[193] Turnbull, Change and Adaptation, strana 44.

[194] Tamtéž, strana 154.

[195] Tamtéž, strana 158.

[196] Turnbull zmiňuje fyzické boje ve Forest People, strany 110, 122–23, a v Wayward Servants, strany 188, 191, 201, 205, 206, 212.

[197] Turnbull, Forest People, strany 33, 107, 110; Wayward Servants, strany 105,106,113, 157,212,216.

[198] Turnbull zmiňuje řevnivosti ve Wayward Servants, strany 103, 118,157.

[199] Turnbull, Wayward Servants, strany 206.

[200] Turnbull, Forest People, strana 107; Wayward Servants, strany 157, 191,198, 201.

[201] Turnbull, Wayward Servants, strana 183.

[202] Evans-Pritchard, strana 90. Davidson, strany 10, 205. Reichard, strany xviii, xxi, xxxvii. Debo, strana 71. Wissler, strana 287. Holmberg, strany 151, 259, 270 (poznámka 5)). Encycl. Brit., sv. 2, článek „Carib”, strana 866; sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strana 380.

[203] Holmberg, strana 259–260.

[204] Tamtéž, strany 93, 102, 224–26, 228, .256–57, 259, 270 (poznáma 5)).

[205] Leach, strana 130.

[206] Marquis, strany 119–122.

[207] Vestal, strana 60.

[208] Tamtéž, strana 179.

[209] Encycl. Brit., sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strany 351–52,360.

[210] Massola, strana 72.

[211] Encycl. Brit., sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strany 384,386.

[212] Reichard. strana xxxix.

[213] Evans-Pritchard. strany 90, 181–83.

[214] Holmberg, strana 153.

[215] Tamtéž, strany 126–27, 141. 154.

[216] Coon, strany 260–61.

[217] Poncins, strany 125, 244.

[218] Schebesta, II. Band, I. Teil, strana 241.

[219] Massola, strany 78–80.

[220] Wissler, strany 223, 304.

[221] Reichard, page 265.

[222] Encycl. Brit., sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strana 381.

[223] Marquis, strana 39.

[224] Tamtéž, strany 64,66.120,277.

[225] Leakey, strana 107.

[226] Coon, strany 176- 77. Cashdan, strany 37–38, odkazuje na „přesná“ či „formální“ pravidla pro dělení masi u australských Aboriginců, pygmejů Mbuti a Kung Bushmen.

[227] Richard B. Lee, citovaný Bonvillainem, strana 20.

[228] Coon, strana 125.

[229] Holmberg, strany 79–81.

[230] Tamtéž, strany 87–89, 154–56.

[231] Tamtéž, strany 154–55.

[232] Tamtéž, strana 151.

[233] Cashdan, strana 37. Turnbull, Forest People, strany 96–97. Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 96, 97.

[234] Turnbull, Forest People, strana 107.

[235] Turnbull, Wayward Servants, strany 157–58. Schebesta, II. Band, I. Teil, strana 97, zmiňuje prudkou hádku kvůli dělení masa, která „téměř vedla ke krveprolití“.

[236] Turnbull, Wayward Servants, strana 120.

[237] Tamtéž, strana 198.

[238] Coon, strana 176. Cashdan, strana 38. Bonvillain, strana 20. Turnbull, Wayward Servants, strana 167. Encycl. Brit., sv. 14, článel „Australia“, strana 438.

[239] Cashdan, strana 28. Coon, strany 72–73. Bonvillain, strana 20. Encycl. Brit., sv. 14, článek „Australia“, strana 438. Turnbull, Wayward Servants, strana 178, možná podcenil význam rostlinných potravin ve stravě Mbuti („lov a sběr byly pro ekonomiku stejně důležité“). Podle Schebesta, I. Band, strany 70–71, 198; II. Band, I. Teil, strany 11, 13–14, se Mbuti živili především rostlinnými potravinami. Maximálně 30 % jejich stravy sestávalo ze živočišných produktů a z těchto 30 % netvořilo významnou část maso, ale šneci a housenky, které byly sbírány jako zelenina, ne loveny.

[240] Coon, strana 176.

[241] Marquis, strana 159.

[242] Evans-Pritchard, strana 90.

[243] Poncins, strany 78–79.

[244] Tamtéž, strana 121.

[245] Turnbull, Wayward and Servants, např. strana 105.

[246] Tamtéž, strany 199–200 (poznámka 5).

[247] Tamtéž, strana 113.

[248] Tamtéž, strana 153.

[249] Poncins, strana 237.

[250] Coon, strana 260.

[251] Van Laue, strana 202.

[252] Pro diskuzi o tomto a dalších psychologických bodech z tohoto odstavce viz Unabomber Manifesto, „Industrial Society and Its Future“, odstavce 6–32, 213–230.

[253] „The Forgotten Language Among Humans and Nature“, Species Traitor, Vydání 2, Zima 2002. Stránky v této publikace nejsou číslované.

[254] Holmberg. strana 249. Také viz strany 61, 117, 260.

[255] Turnbull, Forest People, strany 35, 58, 79, 179; Wayward Servants. strany 165, 168. Schebesta. I. Band, strana 68. Coon, strana 71.

[256] Coon, strana 156.

[257] Tamtéž, strany 156, 158, 196.

[258] Turnbull, Change and Adaptation, strana 20; Wayward Servants, strana 164. Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 107–111, popisuje další kruté metody zabíjení slonů.

[259] Thomas, strany 94, 190.

[260] Wissler, strany 14, 270. Coon, strana 88.

[261] Marquis, strana 88.

[262] Turnbull, Forest People, strana 101. Schebesta. II. Band, I. Teil, strana 90, také uvádí, že Mbuti kopali své lovecké psy.

[263] Turnbull. Wayward Servants, strana 161.

[264] Poncins, strany 29, 30,49, 189, 196, 198–99, 212, 216.

[265] Holmberg, strany 69–70,208.

[266] Coon, strany 119.

[267] Tamtéž

[268] Wissler, strany 124. 304–06.

[269] Holmberg, strany 111, 195.

[270] Turnbull, Forest People, strany 14, 33. Schebesta. I. Band, passim, např. strany 107, 181–84, 355.

[271] Turnbull, Forest People, strany 47. 120, 167; Wayward Servants. strany 61, 82; Change and Adaptation, strana 92.

[272] Turnbull, Forest People, strany 47, 234.

[273] Schebesta, I. Band, strany 106–107, 137.

[274] Tamtéž, strana 107.

[275] Tamtéž, strana 108.

[276] Tamtéž, strana 110.

[277] Wissler, strana 221. Také viz Poncins, strana 165 (Eskymák zabijí dva Indiány), a Encycl. Brit., sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strana 360 (subarktičtí Indiány bojují s Eskymáky).

[278] Thomas, strana 87.

[279] Turnbull, Wayward Servants, strana 122.

[280] Dopis autorovi od vydavatele Species Traitor, 4/7/03, strana 7.

[281] Coon, strany 191–95.

[282] Tamtéž, strana 194.

[283] Thomas, strany 10, 82–83. Také viz Cashdan, strana 41.

[284] Cashdan, strana 41. Také viz Coon, strana 198.

[285] Coon, strana 275.

[286] Tamtéž, strana 168.

[287] Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 14, 21–22, 275–276.

[288] Cashdan, strana 40. Také viz tamtéž, strana 37, a Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 276–78.

[289] Turnbull, Wayward Servants, strana 199 (poznámka 5).

[290] Viz Coon, strana 268. Schebesta, II. Band, I. Teil, strany 8, 18, komentuje nedostatek zájmu Mbuti vůči hromadění majetku.

[291] Viz Coon, strany 57–67.

[292] Turnbull, Wayward Servants, strana 14.

[293] Tamtéž, strana 181.

[294] Tamtéž, strana 228.

[295] Turnbull, Forest People, strany 110, 125; Wayward Servants, strany 27, 28, 42, 178–181, 183, 187, 256, 274, 294, 300. Schebesta, II. Band, I. Teil, strana 8, říká, že Mbuti postrádali jakékoliv sklony k dominanci (Herrschsucht).

[296] Encycl. Brit., sv. 13, článek „American Peoples, Native“, strana 360.

[297] Holmberg, strany 148–49.

[298] Thomas, strana 10.

[299] Coon, strana 238.

[300] Bonvillain, strany 20–21.

[301] Coon, strana 210.

[302] Thomas, např. strany 146–47,199.

[303] Coon, strana 253.

[304] Tamtéž, strana 251.

[305] Schebesta. I. Band, strana 106.

[306] Turnbull, Wayward Servants, strana 161.

[307] Turnbull. Change and Adaptation, strana 18.

[308] Turnbull, Forest People, strana 250.

[309] Coon, strana 104.

[310] Hotmberg, strany 63–64. 268.

[311] Např. Encycl. Brit., sv. 14, článek „Biosphere, strany 1191-1197; Mercader, strany 2, 235, 238, 241. 282. 306. 309. O dalších lehkomyslných využití ohně viz Coon, strana 6.

[312] Mercader, strana 233. Encycl. Brit., sv. 14, článek „Biosphere“, strany 1159, 1196; sv. 23, článek „Mammals“, strany 435, 448.

[313] Viz Bill Joy, „Why the Future Doesn’t Need Us“, časopis Wired, Duben 2000; a Our Final Century, od Bristkého královského astronoma, Sira Martina Reese.

This entry was posted in K dalšímu čtení. Bookmark the permalink. Both comments and trackbacks are currently closed.

Rodičia

17.11.2017

Rodičom sa zavďačíme keď sa nimi staneme sami, alebo keď sa zabijeme.

Mŕtvi

17.11.2017

Mŕtvi mi idú príkladom.

jed

16.11.2017

Sypú ti na hlavu jed do krvi prejde hneď ťažké kovy ťažké stavy postupná likvidácia ľudstva zabíjanie pozemského života za lacný peniaz pre ultra-miliardárov pochovaní v plytkých masových viac »

plot, ostnatý drôt

Na hraniciach Krymu s Ukrajinou postaví Rusko plot

18.11.2017 10:21

Náklady by sa mali vyšplhať v prepočte na viac než 2,8 milióna eur.

merkel

Nemecké koaličné rozhovory sa zasekli

18.11.2017 10:00

K Jamajke je ešte stále ďaleko. Podľa plánu nemeckých politických strán sa mala už vo štvrtok skončiť prípravná fáza rokovaní o budúcej koalícii.

Zimbabwe, harare

Obyvatelia Zimbabwe oslavujú očakávané zvrhnutie Mugabeho

18.11.2017 09:49

Do krajiny sa medzitým vrátil Mugabeho rival Emmerson Mnangagwa, ktorého si armáda zrejme želá ako nového prezidenta.

Nebenzia, osn, br, bezpecnostna rada

Rusko vetovalo rezolúciu o vyšetrovaní chemických útokov v Sýrii

18.11.2017 09:07

Je to už jedenástykrát, čo Moskva vetovala text o Sýrii od začiatku sýrskeho konfliktu v roku 2011.

kristchortura

„Chvála tomu, to činí tvrdým!“

Štatistiky blogu

Počet článkov: 1,631
Celková čítanosť: 328753x
Priemerná čítanosť článkov: 202x

Autor blogu