Kultura je především souhrnem pravidel; bez pravidel nemůţe ţádná společnost existovat dlouho. Tato pravidla jsou ve vzestupné fázi kultury vnímána jako absolutní. Tradice, historický čin, souhra událostí, proces přejímání obsahu z jedné generace na druhou atd., v určitém okamţiku krystalizují ve společenské zákony s dostatečnou silou, aby se jevily jako přirozené, tzn. jako kdyby existovaly odjakţiva; v úpadkové fázi jsou však odhalovány jako to, čím ve skutečnosti jsou – jako konvence. Jejich kritika postupně sílí, pochyby pronikají všude, nic uţ se nerozumí samo sebou. Vynořují se postoje, které pravidla bez absolutní hodnoty odmítají, jinými slovy popírají všechna pravidla (anebo se vracejí, jako v případě komunismu, k formě zjeveného náboţenství); relativismus, všechno má prý tutéţ hodnotu a tudíţ uţ nic hodnotu nemá; různé eskapismy či naopak zlhostejnění. To je civilizační znekulturnění, stav, který lze dobře kritizovat, nikoli účinně změnit, neboť podmínky, které nastartu-jí proces vzniku pravidel vnímaných znovu jako přirozená, tj. takových, která budou v sociální struk-tuře po několik staletí fungovat jako „absolutum“ nastanou, aţ se historie dá opět výrazně do pohybu. Dnes se morálce zaloţené na absolutních hodnotách říká archaická.