Proti čemu revoltujete?
Možná částečně i proti otci – a v mých knihách je můj vztah k otci také načrtnut. Ale nesmíte to brát zcela autobiograficky. Já jej používám jako model – není to přímo můj otec, ale modelová postava, která zde plní funkci jakéhosi katalyzátoru.
Snažím se ale revoltovat také proti stereotypům ve společnosti zažitým, rebeluji proti všeobecným představám, jak se má psát, přemýšlet a vůbec žít. Myslím, že naše generace, tedy generace lidí, kteří zažili revoluci, když jim bylo kolem dvaceti, má to štěstí – nebo smůlu –, že ve většině svého produktivního života nemusí rebelovat vůči žádnému zrůdnému režimu, jakým byl komunismus. Dnes se pěstuje jiný typ rebelie, než se provozoval v době, kdy lidé jako Václav Havel nebo Ivan Martin Jirous seděli ve vězení. Dnešní formy rebelie jsou sofistikovanější. Tím, že jsme zažili „sametovou revoluci“, jsme byli vlastně zpacifikováni v přirozené potřebě rebelanství, neboť režim padl, a tím jsme ztratili motivaci k autentické politické rebelii. Naše rebelie pak byly jakoby srandičky, což je také jedno z mých témat, prostupujících novelou Na křídlech nebo Agnomií – rebelií najednou bylo i to, že jste se například v Brooklynu ve dvě v noci vymočili na ulici. Takže to byla sice rebelie, ale zároveň už i parodie na ni.