Lhát a počínat si netaktně, toť dilema. Domnívám se, že zbavovat někoho jeho iluzí není vůbec netaktní, ale jen prospěšné. Především pro mne: nelžu (a tak je pro mne snesitelné dívat se na sebe do zrcadla); a taky pro postiženého iluzemi (neboť iluze jsou postižením): odkrývá se mu realita. Cítí-li někdo moji pravdomluvnost jako nehoráznou neurvalost, nemůžu s tím nic dělat. Ale člověk, jenž snese pohled na skutečnost, je natolik sebekritický, že jej nelze ničím urazit. – Člověk je příliš psychicky zranitelný. Vezměte např. standardnímu občánkovi jeho ranní noviny, a kvůli takové maličkosti si začne počínat přesně jako narkoman při abstinenčních potížích: stane se rozháraným, upadne do existenciální deprese, do hlubokého splínu, anebo začne vyvádět jako pominutý, zdivočí, stane se agresivním hrubcem apod. – Celý svět je bohatý na takové ubožáky, jejichž celý život, tvořený podobnými událostmi, je pro ně jedním velikým problémem.