V dřívějších a slavnějších dobách, kdy se žilo víc podle přírody než podle člověka, a když vlk nebo medvěd uloupil člověku ovci, bylo to pokládáno za požehnání, za důkaz přízně Jarovíta, pohanského to boha plodnosti a úrody, slunce a války a ochranitele lesní zvěře, který si takto vybírá svou obětinu. Značilo to dobrý rok. Dnešní tak přemoudřelá a přitom tak pitomá doba, se svými vědami a „převratnými“ objevy, musí než dát těm pohanským časům za pravdu. Tehdejší „primitivní“ lidé, se všemi svými „nevědeckými“ pověrami a mýty, žili nevědomky ekologičtěji, zdravěji a svobodněji, než dnešní zprasená generace pyšných nabobů, i se všemi svými ministerstvy a úřady; zkurvená generace moderních lidí, která nikdy nezažije pořádný les, kde se dá zabloudit, a která se nikdy nesetká s divokým a třebas i nebezpečným zvířetem; zdegenerovaná generace, která se nikdy nezuje z bot a neprojde se bosky volnou krajinou, aby na vlastní kůži pocítila dávné pouto se Zemí, protože co kdyby šlápla na trn nebo na střep pivní flašky, že?; dlouhá řada zmrdaných generací našich otců a dědů, kteří nikdy nepoznali, co je to svoboda, a tak ani svým nezdárným potomkům nemohli předat žádné poselství svobody, ani nic jiného hodnotného, leda tak jen pochybené dědictví ničení a nehynoucí odkaz zkázy. Jejich synové a dcery proto nevědí, co to je žít svobodně; nevědí o co přicházejí, po čem mají bezhlavě toužit a za co všemi prostředky bojovat. Volnost divokého zvířete nikdy nepoznají. Nač tedy vlastně žít?