tradicionalizmus kontra kultura

pripojiť k sieti a zvyšok už dokončí mediálna prítomnosť…mediálna ducha prítomnosť kde médium vypustilo ducha ..

Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra)

• „Dvojí jazyk“. Redaktoři GRECE se příliš bavili nejednoznačností svých textů, zvlášť v kontrastu s ilustracemi. Opatrnost nebo i odpovědnost zase přispívaly k hojnému užívání „asi, snad, možná“. „Duch doby“ ostatně přál relativizaci všech dosavadních hodnot moderny a představitelé pravicové „nové kultury“ se na tom velice aktivně podíleli, dokonce se cítili být jedinými autentickými představiteli francouzské postmoderny, která nietzscheovsky upozorňovala na pomíjivost všeho dění a pravd (a tedy nutně i „pravd“ o rovnostářství, ekonomismu, lidských právech apod.), znovu objevovala některé modernitou potlačené duchovní obsahy (důraz na celistvost, organismus, holismus) a podrobovala přísné kritice vládnoucí logocentrismus ve prospěch „návratu mýtu“.
• „
• Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora. Podobnou zkušenost zmínil už dříve Martin Heidegger a nazval ji těžko přeložitelným slovem „Geschick“, jakýsi „pokyn bytí“, který určuje náš pohled na skutečnost.

  V moderní (zejména francouzské) filosofii a ve společenských vědách se dnes pojem diskurz často používá v tomto odlišném smyslu. Podle Foucaulta jde (zjednodušeně řečeno) o jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka a jeho možnosti tak podstatně ovlivňuje. „Diskurz je tedy to, co tvoří pozadí každé promluvy, která jej nutně „opakuje“, pohybuje se v prostoru jím vymezeném; je to zároveň to, co nám umožňuje mluvit, respektive co naše mluvení legitimizuje, a zároveň to, co nám týmž pohybem něco říct znemožňuje.“^[2] I když se Foucaultova úvaha odehrává ve filosofické a nikoli lingvistické rovině, je do jisté míry obdobou jazykového relativismu amerických antropologů Sapira a Whorfa – přesvědčení o nepřeložitelné specifičnosti různých jazyků, které samy do značné míry určují, o čem a jak se v každém z nich dá hovořit.

  Ještě jinak chápou termín diskurz Karl-Otto Apel a Jürgen Habermas v rámci své „diskurzivní etiky“; jde podle nich o „formu komunikace oproštěnou od kontextů zkušenosti a jednání, diskuzi, v níž nejsou omezeni její účastníci tématy ani příspěvky, není v ní nátlak, jsou vyloučeny všechny motivy krom kooperativního hledání pravdy. Na základě těchto pravidel pak může být přijata rozumnou vůlí nějaká norma.“^[3]