Rosenberg také ovšem nezapírá skutečnost, že mýtus je odkázán na společenství – ba naopak. Avšak toto společenství nedosahuje už mýtického konsensu (pod čímž rozumíme srozumění, souhlas všech o tom, co se týče účelu jejich společného bytí) univerzální komunikací, která vytváří normu, jak tomu bylo v raně romantických utopiích, nýbrž ona měla onen konsens vždycky, a to sice rovnou účastí všech na formách (Gestalt) rasy. Kdo je v otázce krve se všemi ostatními jednou provždy zajedno, ten už se s nimi nepotřebuje vybavovat o účelech společnosti. Společenské procesy ztrácejí charakter svobodných, nenásilných událostí a získávají charakter „osudu“, „nutnosti“, kterou Rosenbergova kniha také neustále zaklíná.