Ideologie lidských práv v sobě tyto dva omyly spojuje: je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních znaků abstraktního jednotlivce.
„Intronizaci lidských práv musíme bezpochyby označit za nejzásadnější ideologickou a politickou skutečnost posledních dvaceti let,“ píše Marcel Gauchet. A dodává, že lidská práva se stala „ideologickým těžištěm“ všeho, čeho se v současnosti účastníme. Mají našlápnuto v nejbližší budoucnosti nahradit na pozici naprostého hegemona různé politické a společenské diskurzy, v minulosti formulované z dnes už vyvrácených nebo vyčerpaných perspektiv (tradice, národ, pokrok, revoluce) a stát se jediným zbývajícím kompasem v éře dezorientace či morálním minimem chaotického světa. Tvoří „morální obzor naší doby,“ říká Robert Badinter. Měla by se stát „základním kamenem každé společnosti,“ tvrdí Koffi Annan. Nesou v sobě „zárodek skutečné světové vlády,“ prohlašuje Jean Daniel.
Jsou však mnohem víc: na základě názorů vyhlášených za „zřejmé“ (formulaci „Pokládáme za samozřejmé pravdy“ nacházíme už v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z července 1776) lidská práva sama sebe pasují do pozice nového Desatera. Coby nový základní kámen řádu lidstva jako by nabývala posvátného charakteru. Lidská práva se tedy etablovala coby „vyznání celého lidstva“ (Nadine Gordimerová) a „celosvětové sekulární náboženství“ (Elie Wiesel). Régis Debray o nich mluví jako o „zatím posledním z našich občanských náboženství, duši světa postrádajícího duši.“
Jedním z důkazů na podporu tohoto výkladu budiž jejich dogmatický charakter: ideologii lidských práv je nepřípustná. Proto se dnes jeví podobně nemístná, svatokrádežná a pohoršující jako kdysi pochybnosti o Boží existenci. Stejně jako kterékoliv jiné náboženství se lidskoprávní ideologie pokouší vydávat svá dogmata za natolik absolutní, že pochybovat o nich by mohl chtít snad jen někdo nesmírně hloupý, nečestný nebo zlomyslný. Vylíčením lidských práv jako „lidských“ práv, jako práv „všeobecných“ je mluvčí automaticky vyjímá coby předmět možné kritiky – tedy z práva na jejich zpochybnění – a zároveň své odpůrce nepřímo vykazuje mimo kategorii lidství: nelze totiž odporovat někomu, kdo mluví za celé lidstvo a zároveň sám zůstat člověkem. A konečně, stejně jako kdysi věřící pokládali za svou povinnost všemi prostředky obracet „nevěřící“ a bezbožníky na víru, i vyznavači lidskoprávního vyznání sami sebe vnímají jako vykonavatele vyššího poslání zakotvit tyto své principy na celé planetě. Ideologie lidských práv, teoreticky vycházející ze zásady tolerance, se tak odhaluje coby nositel té nejkrajnější možné nesnášenlivosti, nejabsolutnějšího vyloučení. Deklarace lidských práv nejsou ani tak vyhlášeními lásky jako vyhlášením války!