Duchovní význam autarkie
Tento text vyšel původně pod názvem Significato spirituale dell’autarchia jako článek v novinách Corriere Paduano ve vydání z 1. března 1938. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015).
***
V dnešním světě se nezřídka stává, že se požadavky vynucené okolnostmi a „danými věcmi“ – které jsou mnohými kruhy tak vysoce oceňovány – zdají podmiňovat situace, jejichž veškerý význam se jeví být odvozený právě z nich. Ovšem bystřejšímu oku se odkrývá možnost, že tyto situace mohou také zosobňovat hodnotu vyšší, čímž se samy povyšují nad úroveň čisté podmíněnosti.
Slovo „mohou“ jsme použili záměrně, jelikož tím chceme poukázat na charakter „možnosti“, ne nutnosti, což k tomuto vyššímu pojetí patří. Existuje mnoho případů, kdy nám osud skýtá něco, čeho si nepovšimneme a co tak nevyužijeme v náš prospěch. V mnoha dalších případech jak individuálního, tak kolektivního života se požadavky vynucené okolnostmi chovají jako krotitel koní, který třebaže koně skutečně miluje, je nucen ho opakovaně práskat bičem, jelikož mu kůň nerozumí. Tento kůň horlivě plní veškeré prvky cvičení, ale vždy se zastavuje před poslední překážkou, kterou by jinak přeskočil s vynaložením pouze malého úsilí, kdyby pochopil. Ve věku, kdy jsou oči hypnotickým způsobem upoutány k materiální úrovni, úrovni „dané skutečnosti“, se bolestné případy tohoto druhu dějí se železnou pravidelností. Lidé schytávají „rány“ ze všech stran, aniž by pochopili a vydali se správným směrem. „Životní zkušenosti“ představují pracně nashromážděná fakta a jejich různé utřídění pro naše praktické cíle, ale nepomáhají nám k uvědomění si jejich významu; neslouží tedy k tomu, aby nás tyto lekce probudily a následně navedly ke správné reakci.
Slavné rčení „ekonomika je náš osud“ je smutným znamením epochy, která žel stále zcela nezašla za obzor. Pro každé období dějin a normální kultury je tento princip zjevnou falší, ale stává se pravdivým poté, co člověk zničil, jednu po druhé, všechny tradiční hodnoty a veškeré vyšší vztažné body, které dříve řídily jeho rozhodování a činy. Všudypřítomnost ekonomiky je znamením abdikace, téměř stejně jako je pro výlučnost psychofyzického automatismu během hypnózy nezbytné, aby byly pozastaveny vědomé schopnosti a – obecně vzato – osobnost.
Přirozeně, coby formule je tento princip dnes již překonaný, přinejmenším mezi frakcemi pravice. „Fašismus,“ jak pravil Mussolini, „ještě a stále věří na svatost a hrdinnost, to jest jednání, v nichž nepůsobí – ani zdaleka ani zblízka – motiv hospodářský.“[1] Odmítá uznat, že by hospodářská činnost samotná, s vyloučením všech ostatních činitelů, dostačovala k vysvětlení celých dějin. Další dobře známá formule je, že uznání moci ekonomiky musí být neodvratně spjato s přiznáním, že člověk není jejím objektem, nýbrž subjektem. Toto vše je zjevné, intuitivní a přirozené. Jedná se o protichůdný názor, který oplývá veškerými rysy opravdové ideologické úchylky.
Tolik k teorii. V praxi se naneštěstí mají věci docela jinak, protože „přivolaných duchů, nezbavím se již“, jak poznamenal Goethe.[2] Zatímco se na jedné straně nemůžeme minout s odmítáním principů idealistické obrody, jsme na straně druhé často i sami nuceni vypořádat se s naprosto konkrétními praktickými potřebami. Mít je na paměti je neméně svatou povinností každému, kdo nechce svůj vlastní národ odříznout od reality a v krátké době ho změnit v trosky. Uvnitř takovéhoto dualismu je nejtragičtější stránkou jeho ponižování na zcela reálný rozpor. Občas jsou lidé nuceni na čas umlčet či odložit ideu ve prospěch vynucených požadavků hospodářských, finančních a obchodních potřeb, které si vyžadují ty nejvýznamnější národní zájmy. V soudobé politice se zkrátka občas ideály a realita nepohybují v jedněch kolejích. Je-li idea čistou imitací, pouhým mýtem, je-li podřízená mamonu, pak je to lhostejné, ale jedná se o velmi závažnou věc, máme-li co do činění s pravou ideou.
Kdokoli, kdo se podívá na vývoj posledních několika let, může nabýt přesvědčení, že autarkie je více než jen princip – je též nevyhnutelným následkem dané všeobecné politické a hospodářské situace. Pro mnoho lidí to v současnosti představuje opravdové pohoršení a vrchol iracionality, jelikož racionalitu spatřují v „dělbě práce“ a v obchodu s rozumnými mantinely svobody a rovnými cly. Je absurdní, říkají, budovat systém na základě principu, dle kterého jsou jedni nuceni zvažovat každý zdroj a utahovat své vlastní opasky, aby žili „soběstačně“, zatímco druzí jsou namísto toho jen ohromeni svým vlastním bohatstvím. Tím pádem spatřujeme v autarkii „plod nutnosti“, který vzešel z násilného a iracionálního politického zásahu do hospodářství.
Lehkost, s jakou lze jinak podobný názor zcela převrátit přidáním neoddiskutovatelně materialistických rysů, je vskutku překvapivá. Můžeme tak uvažovat, jestli je právě takovýto protichůdný systém „racionální“ a „rozumný“ – systém tzv. „volného trhu“, který se rovná surové skutečnosti, že nějaká větší ekonomická moc, založená primárně na kontrole surovin nějakými lidmi, nastoluje železné vztahy pasivní závislosti jiných lidí na první skupině, právě prostřednictvím „nutnosti“ a „racionality“ „normálních“ ekonomických pochodů. Z vyššího hlediska jde o protivící se nelogičnost a strašlivější jho, než jaké kdy na jedince nasadila jakákoliv tyranie.
Lidé, kteří dnes nechtějí být semleti soukolím takovéhoto stroje a kteří si zvolili autarkii za svůj princip, jsou lidmi, kteří probudili cosi duchovního, lidmi, kteří ukázali, že oplývají vnímavostí k hodnotám, které nelze snižovat na hodnoty žaludku a toho, co s ním souvisí – a již tu jde o princip osvobození. Jestliže byli k tomuto přivedeni nutností (do čehož bychom měli počítat vše, co se vztahuje k samotné realistické politice), měli bychom uznat, že v tomto případě nutnost sehrála právě onu šťastnou úlohu, na kterou jsme poukázali na začátku, a že stačí již pouze jediný krůček, se správnou reakcí, abychom se pozvedli k fakticky duchovnímu vědomí.
Etymologicky autarkie znamená, že osoba „má svůj vlastní základní princip v sobě.“ A svobodný člověk je jedině ten – jak říkali staří –, který má svůj základní princip v sobě. Celá otázka se stáčí k významu této svobody. Současné výklady jsou dobře známé: hledají se na poli finančnictví na straně jedné, na poli vojenství na straně druhé. Hospodářská autarkie nám zaručuje dostatečnou svobodu ohledně měnové politiky; umožňuje nám řídit a bránit naše peníze. Jako druhé, hospodářská autarkie je nutným předpokladem moderní války. Bez hospodářské nezávislosti je vedení moderní války vážně ohroženo; je redukováno na cosi jako hru náhody, která buď okamžitě vyjde (tj. velice rychle), nebo vede k záhubě, protože technická a vojenská mašinérie moderní války se neuživí sama, a to ani nezmiňujeme možnost blokády.
Tohle jsou dva dobré důvody, ale třetí, který je pro náš způsob myšlení nejpodstatnější, je opomíjen. Autarkie má hodnotu principu v nejvyšším významu slova, protože je conditio sine qua non pro svobodu aliancí a nepřátelství na základech, které nejsou materialistické (pragmatické), nýbrž etické. Ve skutečnosti je zřejmé, že čím vyšší míry hospodářské autarkie národ úspěšně dosáhne, tím větší bude jeho způsobilost sledovat nějakou ideu – když ne přímo ideál – v celé své zahraniční politice; jinak řečeno, tím větší bude jeho schopnost vybírat si přátele a nepřátele nezávisle na hrubých možnostech a surové nutnosti. Autarkní národy budou jediné, které budou schopny vytvářet aliance podložené pravými principy, ideály a duchovní spřízněností, namísto čistě proměnlivých a okamžitých zájmů. Ale jedna věc tu zajisté nevylučuje druhou a ideální stav nastává nepochybně tehdy, když vychází ze shody obou těchto úrovní. Případ nedokonalé shody ilustruje temná epocha materialismu a ekonomismu, kterou teprve nyní opouštíme a kterou charakterizuje cynická, chladná a pohotová podřízenost ideje vlastním soukromým zájmům. Nová epocha, nemá-li zradit sebe samu a má-li si skutečně název nová zasloužit, bude charakteristická opačným principem, tedy aktivním rozhodováním národů a rozhodováním shora, na základech oněch možností nezávislosti a mobility, které vycházejí z nejvyšší úrovně autarkie rozumně realizované v každém z nich.
V den, kdy dosáhne této úrovně, se pozitivní stránka autarkie ukáže jasně. I když byl tento princip prvně vynucen především zvenčí a vyžadoval si od nás sílu a disciplínu, nový přístup nám umožní posuzovat věci ze zcela jiného hlediska; „historicky“ bude donucení chápáno jako jediný dostupný prostředek, který je schopný dát vyššímu instinktu hlavní význam správného směřování, instinktu, který si ho doposud sám není vědom.
Poznámky přidala redakce anglického vydání.
Poznámky
- ^ Doktrína fašismu. In: Benito Mussolini. Řeči o Itálii a fašismu. Praha 1935, str. 205 (přel. Milan Bartoška.)
- ^ Báseň Čarodějův učeň (Der Zauberlehrling).
Celá debata | RSS tejto debaty