Založ si blog

Rozhovor: Robert Spaemann o moderně

Nápor modernity a vývoj posledních let mnohé z nás podnítily uvažovat o samotných základech a směřování naší západní civilizace. Řadu podnětných myšlenek čtenáři určitě najdou i v následujícím rozhovoru s německým filosofem Robertem Spaemannem o přirozeném právu, salámovém efektu a ztroskotání křesťanství.

Tento text byl poskytnut Hrdosti ke zveřejnění ideově spřízněnou osobou. Věříme, že text předkládá řadu inspirativních názorů i myšlenek s kterými v mnoha ohledech souhlasíme. — Redakce

*

Robert SpaemannCelým vaším dílem se jako červená nit táhne snaha obhájit osvícenství před tím, jak ono rozumí samo sobě. Proč?

Osvícenství si přisuzuje odvahu užívat rozum bez návodu zvenčí. Obhájí se tedy samo. První, kdo si toho všiml, byl Nietzsche. Napsal, že osvícenství vede koneckonců k ateismu. Je-li ale toho cíle dosaženo, ztrácí osvícenství smysl. Převzalo totiž z křesťanství předpoklad, že existuje pravda. A ta je, jak říká Nietzsche, božská. A pokračuje: není-li Boha, není ani pravdy, jsou jen individuální perspektivy každého člověka a otázku po nějaké pravdivé perspektivě pak nelze klást. Byla by to totiž perspektiva Boží.

 

Jak to, že se osvícenství obrací proti vlastním premisám? Kdy došlo k tomu zvratu?

V okamžiku, kdy se prosadil ateismus. Radikální osvícenství ve Francii bylo přece ateistické. Zčásti též deistické, zčásti materialistické.

 

Vždyť k tomu nemuselo dojít. Či ano?

Nemuselo. Existoval mocný proud křesťanských osvícenců, kteří akceptovali přírodovědecký pohled na svět a mohli jej sloučit s vírou. Křesťanskou víru osvícenský impulz nutně nerozbíjí, naopak, ten vychází, jak si všiml Nietzsche, právě z křesťanství. Osvícenství nemělo jasno o svých vlastních premisách.

 

Proč?

To souviselo s převahou přírodovědného světonázoru a současnou likvidací teleologického myšlení. Vše pak bylo interpretováno jako mechanismus, jemuž jde o pouhou sebezáchovu. Už Francis Bacon prohlásil, že přírodovědu definuje záměr: už nechceme poznávat podstatu věcí, chceme vědět, jak je ovládat. Tomu je teleologický pohled na překážku. Thomas Hobbes napsal, že poznání věci spočívá v tom, že víme, co s ní udělat, „to know what we can do with it, when we have it“. Toto je novověká představa vědění. Proto se vytrácí zájem o neutilitární vědění, například o Bohu.

 

Ve dvacátém století – například u Spenglera – se objevuje myšlenka, že osvícenství je proces, který odstranil tradované sebepochopení člověka jako bytosti zaměřené k transcedenci, proces nejen destruktivní, ale i neodvratný. Souhlasíte?

Spengler příliš konstruuje. Dokážu si představit, že v nějakém civilizačním rámci procitnou regenerační síly, které budou působit proti mainstreamu. Kdyby Spengler častěji užil slov „možná“, „pravděpodobně“, byl bych spokojenější. V dějinách neexistuje determinismus. Opakovaně vidíme, že vědecké prognózy se s rozhodujícími dějinnými obraty míjejí. Uvažte rozpad Sovětského svazu v roce 1989 nebo čínskou kulturní revoluci, na niž v roce 1968 navázala ta západní. Filozof Schelsky předtím vydal knihu Skeptická generace. Měla to být ta moje, ta, která se stala vůči válce a propagandě ideologicky imunní. Ve stejném roce toto paradigma smetli mladí lidé, kteří vůbec nebyli skeptičtí, nýbrž cosi nepodmíněně chtěli. Nic z toho nebylo předvídáno. Prognostická schopnost filozofie je ve vztahu k dějinnému procesu omezená. Sova Minervina přilétá teprve za šera, když den už končí. Filozofie interpretuje to minulé, nikoli to příští.

 

Nechyběly antimoderní pokusy. Velcí katoličtí reakcionáři jako Bonald nebo de Maistre se obraceli proti francouzské revoluci. Jednou jste řekl, že toto antimodernistické myšlení vede ještě hlouběji do koloběhu moderny. Proč?

Protože oni uvažovali funkcionalisticky. Na to přišel Charles Péguy, který definoval modernismus slovy „nevěřit, na co se věří“. Kontrarevoluční reakcionář tomu dává jen opačné znaménko, protože myslí jen funkcionalisticky. Posuzuje věci podle toho, zda prospívají restaurační snaze, nebo ne. O věc samu mu nejde. Taková hnutí prohlubují zlo, proti němuž se chtějí stavět.

 

Pánové Adorno a Horkheimer se spisem Dialektika osvícenství pokusili o diagnózu své doby a popsali i důsledky: instrumentální rozum je v koncích a mění se v nový mýtus. Napsal jste, že souhlasíte s jejich diagnózou, ale nikoli s premisami a důsledky jejich úvahy. Proč?

Frankfurtská škola a především Adorno mají pojem lidské přirozenosti, který se kryje s neomezenou platností libida, principu slasti. Snažili se skoncovat s principem reality. Vše, co člověka omezuje, je prý potlačení, represe, násilí. I sama civilizace je produktem násilí. Freud mluví o potížích s kulturou a říká, že člověk svou přirozeností není pro kulturu stvořen. To znamená, že v rámci kultury není nikdy opravdu šťasten, protože ta spočívá na pudové represi.

 

Není však kultura vlastně odcizením?

Ano, ale nenazýval bych to odcizením, nýbrž spolu s Hegelem rozdvojením (Entzweiung). Trváme-li na teleologickém pojmu lidské přirozenosti, je toto odcizení svým způsobem nezbytné, aby se člověk stal člověkem. Vždyť to odcizení začíná už osvojováním řeči, nikoli až písma a dalších vymožeností kultury. Učíte-li se mluvit, už tím užíváte jistý pojmový aparát a způsob výkladu světa, začínáte rozlišovat. A necháváte ty druhé činit vám totéž. Jenže bez toho by se člověk nestal člověkem. To rozdvojení nemůže popírat skutečnost člověka, vždyť ho přivádí k plné zralosti. S dokonale nerozdvojenou přirozeností by byl člověk zvířetem. A to vlastně míní Freud. Pokládá realitu, tedy to, co musí člověk akceptovat, za něco jemu nepřátelského. Myslím, že ji musíme vidět přátelsky. Křesťanství představuje jako symbol spásy šibenici. To je však nutno si ujasnit! Jde o nejradikálnější formu rozdvojení, obsaženou v Kristově kříži.

 

Ta ale vede, na rozdíl od Adorna, ke skutečnému naplnění člověka, ovšem až po skonání času.

Ano. Adorno a Frankfurtská škola znají jen jeden sen o štěstí. Každá podoba skutečného života na světě se obrací proti člověku. Adorno a Horkheimer jednou psali o majestátu dne, který osvětluje zemi, aniž ji spálí. Tedy slunce, které hřeje, ale nepálí. Konečné vítězství principu slasti nad principem reality. Ale to je utopie, jak už bylo řečeno. Utopie je ústředním pojmem Frankfurtské školy. Je to bod, v němž se s tímto myšlením rozcházím. Napadá mě Goethův výrok: „Nikdy nelze dojít dál než tam, kde se zapomíná, kam se vlastně jde.“ Neexistuje-li cíl, protože není předznačen v lidské přirozenosti, je to všechno jen bezmocnou kritikou. Ale mladí lidé zkusili vzít Frankfurtskou školu za slovo a udělat revoluci. Řekli si: tvrdíte-li, že je všechno tak špatné, uvidíme, nedá-li se to zlepšit. Adorno a Horkheimer ale na zlepšení nevěřili. Pak se vyděsili toho, co se dělo v roce 1968.

 

Osmašedesátý neproběhl podle těchto vynálezců?

Chcete-li slyšet pravdu, tak tedy ne. Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let mi Horkheimer vyprávěl o Leninovi jako o veliké vůdčí osobnosti. Všichni přitom víme, jaký to byl zločinec. Je to ale logické. Ocitneme-li se jednou na cestě, kde nejsou žádné směrovky jako třeba lidská povaha, skončíme v propasti. Důsledky popsal už Platón, je to tyranie.

 

V té souvislosti se uvádí přirozené právo. Proč je tak těžko poznatelné? Sám jste se o tento pojem velmi zasazoval. Přitom je dnes sporný i v teologii.

Bohužel. Rád bych věděl, co chtějí teologové dosadit na jeho místo. Přitom se stále domnívají, že člověk by něco měl. Ale proč? Jde tu o čirý pozitivismus založený na Zjevení? Anebo jsou pro to i rozumové důvody? Pokud ano, musí tu být něco v lidské přirozenosti. Uvedu příklad: císař Fridrich II., Štaufovec, nechal jisté děti vyrůstat ve věži a zakázal všem s nimi mluvit. Chtěl zjistit, zda existuje přirozená řeč, zda snad začnou mluvit hebrejsky. Proč je to zločin? Protože je v přirozenosti člověka, že je bytostí, která mluví, tj. dorozumívá se prostřednictvím symbolů. Žádná přirozená řeč neexistuje. Řeč je konvence. Nese stopy minulosti, třeba i násilí, zkrátka všeho možného. Jsou jen jednotlivé kulturní řeči, jejich základem je přirozená tendence člověka mluvit. Mluvidla jsou utvářena tak, aby se mohl normální zdravý člověk dorozumívat zvuky. Proto mají rodiče povinnost dítě do řeči uvádět. Ta vyplývá z přirozeného práva člověka na řeč. Přirozené je také morálním měřítkem určování defektů. Uvažte homosexualitu: absence sexuální přitažlivosti opačného pohlaví, na níž spočívá pokračování lidského druhu, je právě takovým defektem. Nebo když se dítě narodí hluché. Aristoteles to nazval chybami přírody.

 

Lze namítnout, že zdraví je jen statistický pojem. Většinou nejsme hluší, kdybychom ale byli, byla by hluchota součástí zdraví.

Tomu nevěřím. Kdyby pětadevadesát procent všech lidí trpělo bolestmi hlavy a jen pět ne, bylo by normálních těch pět procent. Zdraví není statistický pojem. Představme si, že by bylo devadesát procent lidí hluchých. Museli by si vytvářet rafinovaný systém dorozumění, zatímco ti slyšící by byli proti nim enormně zvýhodněni pro vyšší schopnost přežití. O homosexualitě platí analogicky totéž. Člověk, který není přirozeně přitahován opačným pohlavím, může být v mnohém ohledu dobrý, ušlechtilý, ale nic to nemění na tom, že absencí heterosexuální atraktivity mu něco důležitého chybí.

 

Mnozí budou pokládat vaši argumentaci za diskriminující a zakážou si ji. Sám jste si jednou posteskl, že svoboda mínění je dnes menší než za Adenauerovy éry. Čím to, když se přinejmenším de jure smí psát a veřejně prohlašovat cokoli?

Myslím, že to paradoxně souvisí s relativismem. Právě když už neexistuje žádná společná pravda, žádný vhled do přirozenosti člověka, je názorový spor sporem politickým, v němž nejde o to, druhého přesvědčit, ale umlčet. Neboť v možnost druhého přesvědčit nikdo nevěří. To by totiž předpokládalo, že existuje cosi jako pravda.

 

Znamená to, že na místo argumentu nastupuje čirá moc?

Ano. Omezení svobody mínění je v tomto relativistickém názorovém boji pokusem učinit určitá mínění vládnoucími. Anebo je za taková prohlásit. Je to boj o moc. Na místo pravdy i práva nastupují zájmy.

 

Nenastane konec přirozeného práva tam, kde bude možno vyrobit v dohledné době křížence člověka a zvířete? V Anglii je to teoreticky už dovoleno.

To je horší zločin než všechny atentáty, protože sahá na sám kořen našeho lidství. Výroba bytostí, u nichž už není jasné, zda patří do lidské rodiny, nebo ne. Taková smíšená bytost nás uvede do obrovských rozpaků. Jak se vůči ní chovat? Jako k člověku? Nebo jako ke zvířeti? Absolutní hororová vize.

 

Lze to nějak zastavit?

Zastavit to může buď nějaká katastrofa, po níž už na takové věci nebudou peníze, anebo proti tomu vzroste takový odpor, který to znemožní. To ovšem předpokládá, že lidé pochopí, oč tu jde. Pravděpodobnější je, že se nechají přesvědčit o užitečnosti těchto pokusů a nakonec si řeknou: dobrá, zkusme to. A jako jindy se půjde zvolna dál, říká se tomu salámový efekt. I morální teologové se na tom často podílejí. Jsou zkrátka drobné krůčky, které samy o sobě nic neříkají, ale ví se, co asi bude dalším krokem. Když se nakonec zatáhne za brzdu, je pozdě. Zde je třeba vidět vývojové tendence. A to je věc politiky.

 

Ví ona o své odpovědnosti?

Bohužel nikoli. Dnešní politik se pokládá za organizátora tohoto typu pokroku. Nikoli za instanci, která má něčemu bránit, něco zadržovat. Pokládám zadržování za tu nejdůležitější úlohu politiky. Vzpomeňte si na debatu o „tom, kdo zadržuje“, o němž píše Pavel v Druhém listě Tesalonickým, když mluví o Antikristu. Církevní otcové se dohadovali, kdo jím má být. Někteří se domnívali, že je to Římská říše. Ve středověku se myslelo, že zadržovat Antikrista má panovník. Lze nad tím ohrnovat nos: „pouhé zadržování!“ Ale zadržováním přinejmenším získáváme čas, můžeme věci promýšlet. Dokonce můžeme po určitou dobu zachovat dobrou životní formu. Zadržovat je to nejdůležitější!

 

Můžete být konkrétnější?

Vezměme si ideu lidských práv. Ta stojí na ideji lidské důstojnosti. Dnes ji ohrožuje přírodověda, která chce ovládat člověka. Budiž jasno, že nelze zvyšovat ovládání přírody, aniž je současně ovládán člověk. Čím více se technická civilizace rozšiřuje po planetě a instrumentalizuje člověka, tím více je třeba hájit jeho důstojnost, tedy i lidská práva. Idea lidských práv není žádná neslýchaná vymoženost, ale spíše lék na vedlejší účinky moderní snahy ovládnout přírodu. My Evropané a Američané máme povinnost ji šířit po celém světě už proto, že jsme předtím do něj vyvezli technickou civilizaci. Nemyslím, že máme přinášet ideu lidských práv indiánskému kmeni, který dosud žije v pralese. Pokud si žije svým archaickým způsobem, měli bychom ho ušetřit. Teprve až se stane obětí západní civilizace, nastane čas tuto ideu prosazovat.

 

Vaše kritika civilizace asi zní pokrokářsky optimistickému uchu ponuře…

Jako křesťané přece nevěříme, že civilizace přivodí na sklonku času království Boží, nýbrž že niterná dynamika dějin zjednává cestu Antikristu. Království Boží nastane na konci tak, že přijde zvenčí. Takové bylo vždycky křesťanské přesvědčení.

 

To je to, co máte na mysli, když říkáte, že křesťanství nakonec dějinně ztroskotá?

Ano, až tak. Ale jak to vyjádřil Nicolás Gómez Dávila: „Ztroskotání křesťanství není jeho vyvrácením, je to křesťanské učení.“

 

***

Rozhovor s názvem „Aufhalten ist alles“ převzat z Die Tagespost, 30. 12. 2010.

Robert SPAEMANN (nar. 1927), profesor emeritus, přednášel v Heidelbergu a Mnichově, konzervativní filozof a věřící katolík. Věnuje se filozofii člověka, etice, evropským duchovním dějinám. Je stále veřejně angažovaný, vyjadřuje se k aktuálním problémům, blízký Josephu Ratzingerovi. Česky vyšlo: Základní mravní pojmy a postoje (Svoboda 1995), Štěstí a vůle k dobru – pokus o etiku (Oikoymenh 1998), Účelnost jako filozofický problém (Oikoymenh 2004).

Když bohové vyslyší volání: konzervativně revoluční potenciál black metalu

07.05.2018

Black Metal: European roots & musical extremities. — London: Black Front Press, 2012. Autorka: Olena Semenjaka Národní univerzita „Kyjevsko-mohyljanská akademie“ I. Black metal: subkultura nebo kontrakultura? Metodologické základy šetření Black metal sdílí osud všech značně složitých a mnohostranných jevů, překračujících úzkou žánrovou identitu, a podobně jako [...]

Fu. .k the whorld-Operation WWolf

25.03.2018

https://www.youtube.com/watch?v=IdVkxphnZL4

Prekariát – spoločenská trieda v utváraní

20.02.2018

Prinášame rozhovor s britským ekonómom Guyom Standingom, ktorý vyšiel na A2larm. Guy Standing je členom vedenia organizácie BIEN (Basic Income Earth Network), autorom kníh The Precariat (2011) a A Precariat Charter (2014). V rozhovore predstavuje zmeny v sociálno-triednej štruktúre post-klasického kapitalizmu, prehlbovanie rozporov medzi kapitalizmom a občianskou spoločnosťou, čo [...]

SR Strážske Počasie Búrka KEX

Nie všade sa sviatky začnú prívetivým počasím, platí aj druhá najvyššia výstraha

28.03.2024 20:13

Vietor môže dosahovať priemernú rýchlosť do 105 kilometrov za hodinu.

minister jozef bires, Jozef Bíreš

Prekvapujúci krok Takáča. Odvolal šéfa veterinárnej správy Bíreša

28.03.2024 19:50

Verím, že organizáciu nechávam v takej kondícii, že môže ďalej napredovať, uviedol Bíreš.

Ivan Korčok, Peter Pellegrini

Sebavedomý Korčok a rétor Pellegrini. Podpora neúspešných kandidátov sa nesmie preceňovať, hovorí po dueli politológ

28.03.2024 19:30

Kandidáti majú za sebou druhý duel. V čom vynikol Korčok a v čom Pellegrini?

Rím, Taliansko, koloseum, Forum romanum

Desaťmetrová prepadlina pohltila v Ríme dve autá

28.03.2024 19:29

Prepady ciest a následné diery sa vo veľkých talianskych mestách objavujú často.

kristchortura

..radšej zomrieť v tom triednom nerovnom boji divokom ako byť ekonomickým otrokom...

Štatistiky blogu

Počet článkov: 1,663
Celková čítanosť: 1753166x
Priemerná čítanosť článkov: 1054x

Autor blogu