národný satanista

Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme „pádem člověka.“ Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Věci, jejichž hodnota spočívá výhradně v jejich ceně, lze tedy porovnat, vyměnit a prodat za jiné věci téhož druhu. Využity, spotřebovány a odhozeny člověkem, který jim přiznává už jen jedinou hodnotu – cenu jejich nahrazení. A právě to dnes činíme sobě navzájem i světu jako takovému. Svět je však nenahraditelný, stejně jako my sami. Vědomí posvátna tento instrumentální přístup přibrzďuje. Ke svatému místu či artefaktu přistupuji s výrazem úcty. Věřím v nedotknutelnost tohoto kousku světa. Mohl bych jej sice zničit – a možná bych i dokonce unikl trestu – on ke mně však promlouvá a zadržuje mou ruku. Stejně jako se předmět zjevuje v lidské podobě a klade před vraha a trýznitele absolutní „ne,“ tak se na posvátném místě zjevuje pozorující, tázající a vyslýchající „já“ a velí nám respektovat jej. Vyjadřuji subjektivní emoce bez objektivní souvztažnosti k věcem, na něž je promítám. Právě naše chování k místům a předmětům je činí posvátnými – a toto naše rozhodnutí čas bez výjimky anuluje.