Nevěřím v takovou anarchii, jakou si často mnozí představují – v globálním měřítku. Společenství lidí, které hodlá společně vyrábět a společně si rozdělovat výsledky své práce, musí mít nutně nějakou organizaci práce a musí se držet nějakých pravidel. Těžko si lze představit, že by se našlo takové pravidlo, které by vyhovovalo všem a které by nikoho neomezovalo. To je utopie. Že je však anarchie uskutečnitelná individuálně, toho důkazem jsem Já sám. Kdybych měl čekat na ostatní… – to bych se načekal!
Jednak lituji toho, že nemám to nadání a tak systematický mozek, abych mohl obsáhnout celou moji filosofii v celistvé šíři a najednou v jediném spisu, a za druhé lituji toho, že by to ani nebylo proveditelné, poněvadž co mi napadne dnes, to zítra doplním; čas čekat není pro člověka bez budoucnosti, poučivšího se sice minulostí, ale nebabrajícího se v ní; tyhle zápisky jsou autentické, vždy přítomné a současné.
Čas běží a jedinec nemá otálet a odsunovat svůj svobodný život na kolej čekatelů o povolení. Spřízněné duše mají otevřít svoje ztěžklé oči infikované jedem slabosti, po staletí se lepící k člověku jako smůla. Mají snad snášet životní útrapy, jež jsou tím větší, čím větší je duch? – Vycházím z neoddiskutovatelné zásady, že absolutní samota = absolutní svoboda. Každá sebelíp organizovaná utopická společnost přináší více či méně útlak jedince. – Každý se hrozí té představy, že by tu neexistovalo ono semknuté společenství lidí, tak jak je známe dnes. Hrozí se proto, poněvadž si tuhle situaci doplňuje do naší doby a hned bez jakéhokoli přechodu. – Rovněž nehodlám a ani nemůžu dávat rady všem. Vůbec se nezabývám takovou myšlenkou. Vyplývá to z různorodosti lidských charakterů. Mluvím jen k těm vyvoleným, kteří mě jsou schopni nebo ochotni slyšet. – Je nesmysl věřit tomu, že naráz po přečtení téhle knížečky se začnou rozpadat manželství, rodiny, milenecké páry, kolektivy a státy. Ani v budoucnu tomu tak nemusí být. Co je mi po nich? Moje pero se nadnáší lhostejnou bezstarostností. – Když jedinec objeví příčiny své závislosti na společnosti, je pro něj uskutečnění anarchie možné. Může to být závislost z výhody pomoci při nemoci, ale nemoc je jen důsledek nesprávné životosprávy, pravá nemoc ducha, který se přestal řídit instinktem. Dělej, co chceš a budeš zdravý! Jestliže cítíš potřebu si lehnout, pak nemůžeš pro svoje zdraví udělat nic lepšího, než že si lehneš. Cítíš, že by ses docela rád proběhnul? Udělej to! Do toho! Řiď se svým citem (instinktem), rozum je na přemýšlení, a ne na potlačování instinktu! – Ať je závislost na společnosti jakákoli, vždy je třeba rozvážit, co je lepší: společnost, která vždy omezuje, nebo hrdinné vakuum? – Aby byl celý svět obydlen jen samými osamělými individui, zdá se mi, že by náš starý svět musel splňovat několik podmínek:
1) Zlikvidovat příšernou přelidněnost,
2) zamezit agresivnímu chování,
3) potlačit slabost a pěstovat sebezdokonalování,
4) odstranit přístupy k odstraňovaným zlům z prvních tří bodů.
K bodu 1): Lidé se množí úplně nesmyslně a doplácejí na to. Z původních úrodných a bohatých oblastí se vinou zčásti přemnožení a zčásti vinou agresivity, podmíněné přemnožením, která z lidí udělala turisty, museli rozptýlit po všech možných končinách, od nehostinného severu a jihu, až po pouště a vysoké hory, kde museli vynaložit daleko více námahy k získání obživy než v tropech, kde výživu stačí sbírat a trhat po stromech. – A proč se lidé množí jako mouchy? Musí to tak být? Rozum jim sice dovoluje, aby nacházeli stále víc a víc možností přežít, ale zase jim neporadí, že kdyby se neustále chaoticky nerodili jako mouchy, tak by jich bylo míň a měli by snadnější život. Ale to ne: nemít děti je ostuda, znamená to „nemít rád děti“, být směšně impotentní apod. Každý touží po dětech, automaticky, protože „se to dělá“, nebo protože rodiče chtějí mít někoho, komu by mohli poroučet a ovládat ho.
K bodu 2): Z přemnožení vzniká taky agresivita, i když ne pouze z přemnožení. Jsou rození sadisti, jimž cizí bolest působí potěšení. Jak tomu zabránit? Odvahou čelit jim! Sadistovy choutky pominou, když se mu postavíte na odpor; a strach, jejž používá na svou oběť, je řeč, které on sám nejlíp rozumí. Může se stát, že vás překoná a bude si vás chtít nějakým způsobem porobit. Pak ho to brzy přestane bavit, když uvidí, že jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. Koneckonců, svoboda se musí vždy bránit před jejím ohrožením, což je pořád lepší než bezpečí klece.
K bodu 3): K uhájení svobody je tedy potřebná odvaha, jejímž protipólem je slabost. Té se musí jedinec, který nechce být závislý na společnosti, zbavit. Teprve potom se může zbavit i společnosti. V zásadě je slabost všechno, co jej proti jeho svobodymilovné vůli poutá k nenáviděné společnosti. Jsou-li to např. ekonomické vztahy, tj. nenávidí otrockou práci pro stát, ale neví, jak jinak se uživit, může obsadit někde nějaké volné místo, kde by mohl bydlet a pěstovat potraviny, nebo vykrádat banky, kostely, utéct do lesa, do jiné země, kamkoli, toulat se, žebrat, když chce; neplatit daně, aby bylo víc peněz na jídlo, cokoli, jen ne se smířit se svým postavením biologického stroje u běžícího pásu státní mašinérie! – Člověk ví o svých slabostech a jejich překonáváním se zdokonaluje, přičemž se zdokonaluje sám pro sebe, a ne proto, aby byl dokonale poslušným kolečkem v mechanismu kolektivní společnosti. Jeho dokonalost mu umožní, aby mu sloužily dobře k svobodnému životu tělo i duch, a ani pro ostatní nebude představovat žádné nebezpečí, pokud ho nechají žít tak, jak chce. Když ne, pak běda jim! – Tyhle tři body úzce souvisí s bodem čtvrtým a všechny body se navzájem prolínají a měly by tvořit celek. – Ani si nemyslím, že by se neprovozoval žádný styk mezi jednotlivci. Ostatně, můj názor je ten, že lidstvo nikdy neposedne stejná idea. Lidé jsou příliš různí na to, aby chtěli být všichni sami, ale to taky znamená, že ne všichni chtějí žít ve státě! – Divoká zvířata, vyrostlá v zajetí, musí být náležitě připravena pro návrat do volné přírody. Kdo však připraví tebe? Jen ty sám! Ty máš silnou vůli, hlavně neříkej „nejde to“, dokud jsi se o to nepokusil! – Svobodu si musíš vydobýt sám, ostatní lidé ti můžou poskytnout pouze svoji společnost. Ke svobodě (k samotě) tě může přivést jedině pružný duch a tělo.
Celá debata | RSS tejto debaty