národný satanista

Nebe a Nietzsche

V nebi je šmíra, tak pravil Nietzsche
A já dodám, že je plné kýče.
Přesto, doufám, se naše duše prolnou
a proniknem tam nenásilnou formou.

Žádnej z nás nejevil sklony k násilí,
i my chtěli něco, v co bychom věřili,
tak jsme uvěřili ve střelné zbraně,
tím byl moment překvapení na naší straně.
Zbyli jsme venku sami a jediní,
museli se prostřílet jako bratři Mašíni,
sorry, ale nechtěli nás pustit mezi sebe
a to je důvod, proč muselo chcípnout nebe!

Chcíplo nebe, už je to jasný všem,
na počátku bylo slovo, na konci je spam,
co je o ničem – a my v něj tajně věřili,
tím jsme ho zničili, tím jsme nebe zabili.
Chcíplo nebe, došly mu síly,
ironií osudu, že v tuhle svatou chvíli,
jsme v cíli, zlato, jak jsme si to slíbili,
my jsme nebe zabili tím, že jsme v něj věřili.

Otče, odpusť, je mi trapně vůči tobě,
ale nebe už má po záruční době.
Kéž bych býval dušičkou vzornou,
co všechno řeší nenásilnou formou.

Sotva se andělé vyvinuli v děloze
a sepjali ruce ve fetální poloze,
začali bohulibě koketovat se smrtí,
kdo hledí dlouho do propasti, toho propast pohltí.
Hrubým násilím pronikneš do nebe,
poslední kulku si schovej pro sebe,
jeden anděl padl, měl zlomené křídlo,
bratříčku, to nic, to jenom nebe chcíplo.