národný satanista

A tak odvozujeme všechny další adekvátní ideje z našich dřívějších adekvátních idejí a pojímáme celou přírodu z našeho vlastního intelektuálního hlediska, které přijímáme zcela  a ochotně  a s největším uspokojením. Žádný konflikt mezi našimi emocemi, nebo mezi nimi a naším rozumem nebo vůlí, a žádný čin, který by bylo možno chápat jako akratický…. Nyní se stáváme ‚odpovědnými‘ za svoje činy. “

„Jelikož všechno, co se nám děje, je nutné a objevuje se podle zákonů přírody, můžeme porozumět těmto zákonům a porozumět původu, příčinám a důvodům našich afektů v jejich nejširším kontextu, tj. v přírodě jako systematickém a koherentním celku čili v Bohu, můžeme porozumět našim afektům a touhám a odvodit nebo dedukovat je z adekvátních čili jasných a přesných idejí. Dosažením toho jsme aktivní a přijímáme své emoce, motivy a činy. Taková transformace je výsledkem Spinozovy filosofické psychoterapie.“

. Dokonalé poznání je to, které člověku přináší věčnost, a tím zcela naplňuje svůj základní smysl, tedy přispět k setrvání v bytí:

5p25: „Nejvyšší snahou mysli a její nejvyšší ctností je chápat věci třetím druhem poznání“

Dokonalé poznanie je nemožné.

Shrnutí svých technik sebeosvobození provádí Spinoza v 5p20sch. Moc mysli nad afekty spočívá podle tohoto výčtu v:

1. samotném poznání afektů
2. oddělování afektů od přemýšlení o vnějších příčinách

Navíc se dá – podle Spinozova učení – říci, že vše, co člověk (nebo kdokoli jiný) dělá, z pudu sebezáchovy přímo vyplývá. Spinozovo přesvědčení o tom, že člověk je ze své podstaty neschopen dělat cokoli protikladného pudům, je tak silné, že dokonce popírá, že by člověk mohl spáchat sebevraždu nebo po ní i jen toužit:

„Nikdo tedy nezanedbává svou žádost po tom, co je mu užitečné, čili po tom, čím je zachováváno jeho bytí, leda když je přemožen vnějšími příčinami, jež jsou v rozporu s jeho přirozeností. Nikdo neodmítá jídlo z nutnosti své přirozenosti, nýbrž nucen vnějšími příčinami, a rovněž nikdo nespáchá sebevraždu, což je možno učinit různým způsobem.“

1. relativní síle afektů vztahující se k věcem, které chápeme adekvátně. (Tato síla způsobí – v průběhu času – překonání afektů vztahujících se k věcem, které chápeme neadekvátně.)
2. tom, že afekty vztahující se k obecným vlastnostem nebo k Bohu, jsou oživovány mnohem častěji než stavy, vztahující se ke konkrétní jednotlivé věci (smrtelné přítelkyni např.)
3. možnosti uspořádávat a vzájemně spojovat své afekty.