národný satanista

Sedmá generace 5/2016 »

Sítnice » Jen online »

autor/ka: Veronika Kicková
Veronika Kicková
Soběstačnost a každodenní život

Ve druhém dílu seriálu Tradice se zamyslíme nad tím, co všechno lze potkat na cestě k soběstačnosti.

Na úvod bych chtěla zdůraznit, že soběstačností rozhodně nemíním žádné fatální uzavření se do sebe (případně svojí rodiny) způsobené nechutí ke světu, k výměně energie, hmotných statků a myšlenek. Po letech zkušeností nemohu nevědět, že nebezpečné přesvědčení, že já (my) něco víme a umíme lépe než ostatní, patří k základním kamenům úrazu všech alternativ, že sílu a odhodlání je třeba čerpat z hlubších zdrojů, než je zoufalství a vzdor. Hlubinnou ekologií motivovanou skromnost a jednoduchost vnímám jako návrat k širšímu společenství krajiny, půdy, přírody a lidí.

Malá hospodářství o krajinu pečují. Ta se sice bez naší starostlivosti obejde, ale my se bez této role obejdeme jen stěží. Ať už v rovině duchovní, nebo čistě hmotné. Na Slovensku je dnes tato otázka velmi aktuální. Půdu a pastviny obhospodařují velcí hráči zaměření na peněžní zisk za každou cenu. Výsledkem je krajina buď zemědělskou činností zdevastovaná, nebo zemědělskou nečinností zarůstající. Přírodě jako takové je to samozřejmě jedno, ten, komu na tom záleží, jsme my. Jde tu o naše potřeby i naše zakořenění.
Místo je základ

Na jedno takové zarůstající místo jsme se před lety přestěhovali a začali je pomalu znovu osídlovat. Klučit šípkové a trnkové keře, pást kozy a ovce, čistit louky, obnovovat terasovitá políčka. Místní lidé nás měli za blázny, cílem mnohých je vypadnout odsud, nejlépe aspoň do Prahy. S jedním batoletem a jedním tříměsíčním miminem jsme se usadili v domku na stráni, kam se dá vyjet jen traktorem (který nemáme). Pro vodu se chodí s kýblem do studánky v lese, na záchod do budky na dvorek a jedinou vymožeností je chatrný rozvod elektřiny, který jsme stejně nechali vypnout a nahradili ještě méně výkonným solárním zdrojem.

Nic z toho pro nás nebylo ani romantické, ani neznámé, rozhodli jsme se zúročit své zkušenosti s jednoduchým životem na místě téměř ideálním. Obklopeni zelení, lesy a pastvinami, které nikdo nevyužívá. S vydatným zdrojem dobré čisté vody. Na místě orientovaném na jihozápad, s nádherným výhledem na třináctisetmetrový Vtáčnik, a přitom s přívětivou nadmořskou výškou okolo pěti set metrů. Na autobusovou zastávku doběhneme úprkem za pět minut a spojení s patnáct kilometrů vzdáleným okresním městem je slušné dokonce i večer a o víkendech.

Možná to působí příliš přízemně, ale na cestě k samozásobitelství je výběr místa naprosto zásadní. Ovlivňuje jej samozřejmě mnoho faktorů, které máme v rukou jen částečně. S rozmachem chalupářství v posledních letech výrazně klesla nabídka a zároveň stouply ceny. Mnoho nádherných míst je zablokováno rekreanty, kteří využívají pouze domy. Pozemky jsou jim na přítěž. Navíc byl nedávno schválen zákon, který soukromý nákup půdy nesmírně komplikuje. Možností, jak založit hospodářství nebo velkou zahradu, tak stále ubývá. Při výběru konkrétní lokality je zásadní vědět, co přesně máme v úmyslu dělat, čím se živit a co je pro nás prvořadé. Někdo upřednostní komunitu a vyhledává místo, kde už podobně smýšlející lidé žijí. Nebo se snaží domluvit víc rodin a hledají společně. Zaznamenala jsem dokonce aktivitu starostů několika vymírajících obcí, kteří se obraceli na různá alternativní hnutí a hledali touto formou nové „osadníky“. Naladění lidí se ale může časem výrazně měnit a ten, kdo se orientuje výhradně komunitně, by s tím měl počítat. Například slavná Zaježová (viz 7.G 3/2012 — pozn. red.) je dnes úplně jiná než před dvaceti lety a nic by mne tam netáhlo.

Osobně patřím nakonec spíš k solitérům, kteří kotví v krajině. Každý region Slovenska má svou osobitost, zvlášť v kopcovitých oblastech. Hory poskytují útočiště, ticho, klid, čistou vodu, pocit divočiny. Rolník však musí počítat s větrným počasím, delšími zimami, pozdními mrazy. Ovoce je méně kvalitní, švestek či třešní se pořádně najíte jen v příznivých letech, vlašské ořechy mívají trpkou příchuť. Málo úrodná půda s nízkou vrstvou ornice je plná kamení a přes všechna agrotechnická opatření se na strmých svazích rychle ztrácí voda; přívalové deště navíc smývají nejlepší hlínu pryč. Mnoho oblastí se hodí spíš k chovu koz, ovcí nebo huculských koní než k pěstování zeleniny, ovoce a obilí.

foto: Štěpán Kicko

Kromě daností přírodních jsou důležité i podmínky tak řečeno civilizační. Nemít auto je pro nás tak zásadní, že jsme vybírali místo sice na samotě, ale s dostupnou veřejnou dopravou. Železniční tratě vedou téměř vždy údolími, takže přímé vlakové spojení nepřicházelo v úvahu. Místní autobusy jsou drahé, cestování zdlouhavé, zejména tam, kde linka objíždí několik vesnic v bočních dolinách, takže si posedíte, a ještě za to připlatíte. Navíc jsou i místa, kam mimo špičku prostě nic nejede.
Kámen jako útočiště

Další důležitou kapitolou je bydlení. Z mnohých řešení, jež nám doba nabízí, jsem vždy tíhla k lidové architektuře. Musela jsem se však vzdát vysněné představy o malebné dřevěnici s podlomenicí a čtvercovými okénky. Na našem místě stál nevzhledný kamenný domek s jedinou obytnou místností, komorou a chlévem. Majitelé si jej upravili k trvalému bydlení těsně po válce ze sezonní maštale poté, co vesnici vypálili němečtí vojáci a nebylo kam jít.

Kámen může působit studeně, ale po letech ho musím ocenit. Pokud topíte dřevem ve zděném sporáku, kde se zároveň i vaří, stěny se ohřívají postupně a částečně akumulují teplo. V chladném počasí je uvnitř útulně, v létě (kdy vaření přemístíme na dvůr do letní kuchyně) příjemně chladno. Dokud byly děti malé, stačila nám k bydlení jedna větší místnost. Svoje nevýhody to samozřejmě má, ale rodina drží přirozeně pohromadě, děti se automaticky učí vnímat své okolí a přizpůsobit se mu. Mnoho času trávíme venku nebo v otevřeném přístřešku, který slouží jako dílna.

Nesmíme zapomenout na komoru a sklep, které nám spolu s několika starými fintami umožňují obejít se bez ledničky. V horkém létě je nejlepším místem na uskladnění rychle se kazících potravin hladina studánky (samozřejmě zastřešené), kde necháváme plavat v uzavřených nádobách mléko, máslo, sýry, a dokonce podle dávného bačovského receptu i maso přikryté čerstvými kopřivami. Vydrží několik dní a zvláštní je, že kopřivy, které se masa dotýkaly, po vytažení vůbec nepálí.
Čistota půl zdraví

Takových receptů je v lidové kultuře hodně. Například popel má mnohostranné využití jako prostředek na umývání mastného nádobí, špinavých lavorů, louh z něho se hodí třeba na mytí oken, tradičně i vlasů. A také na praní a výrobu domácího mýdla. Pracovní „háby“ z režného domácího plátna se vařily spolu s pytlíkem popela, nejlépe bukového, a drhly na valše. Potom je ženy chodily „vybúchať na perisko“ — dubové prkno položené přes potok, tloukly po něm „piestom“, nástrojem podobným válečku na nudle, často ozdobně vyřezávaným. Určitě vítaná příležitost k vybití nahromaděné zlosti.

foto: Veronika Kicková

Tento starodávný postup byl namáhavý, zdlouhavý, ale účinný. Plátno se nejen vypralo, ale i měklo. Na moderní bavlněné věci se ale nehodí, louh je ničí, také horské potůčky vysychají, bylo by třeba chodit s mokrým prádlem hodně daleko, takže jsem dospěla k nepříliš romantickému řešení v podobě mýdla s jelenem, plechové valchy a vyřazené vany pod stromem, která v létě slouží i jako koupelna. Vodu přivádíme ze studny zahradní hadicí. V zimě si ale na Popelku nehraju a máchám rovnou v kuchyni v dětské vaničce. Nedá se říct, že by mi to přirostlo k srdci, spíš je to věc zvyku, za věčného remcání a nestíhání jsem tak vychovala dvě děti včetně kolotoče látkových plínek. Jsem přesvědčená, že z ekologického hlediska je to řešení nejjednodušší a nejpřímočařejší. Možná jsem měla to štěstí, že jsem začala žít alternativně dávno před tím, než jsem založila vlastní domácnost, takže mnoho vymožeností jsem se prostě nenaučila potřebovat.

Pak je tu osobní hygiena: tradice vše organizovala dost důsledně, lidé se ráno opláchli ve studené vodě v potoce nebo v dřevěných „šaflích“ u studny (bez mýdla), jistě užitečný zvyk. Důkladně se ale koupali prý jen jednou týdně v neckách, a to v sobotu, aby byli na neděli do svátečních šatů čistí. Vyměnili si spodní oblečení, přičemž bylo věcí cti, aby ženy to špinavé (za celou velkorodinu) vypraly hned v pondělí. Chlapi se také holili a zapletli si (až do konce devatenáctého století) dlouhé vlasy do „keček“(čtyř, někdy i dvou copánků) a namastili sádlem. Nejsem zrovna fintilka, ale v jedněch pracovních šatech vydržím sotva tři, čtyři dny. Taky vanu vyhledávám poněkud častěji, zvlášť po přehazování sena nebo kopání brambor. Zato lidovou dámskou hygienu si nemůžu (v mírně pozměněné podobě) vynachválit, plátno je velice příjemný materiál a s jeho praním a sušením není doma žádný problém. Navíc se nepovažuji v čase krvácení za nečistou a nemám potřebu ona plátýnka složitě ukrývat před světem.

Koloběh hlíny v domě začíná brzy na jaře a končí s prvním sněhem. Zem je všude, na podlaze, v peřinách, za nehty, v záhybech pracovních kabátů. Stále dokola ji smýváme a pereme a ona se stále dokola vrací. Pro ovoce, zeleninu, fazole a brambory, jichž se ne vždy urodí dostatek, pro kozí mléko a sýr, kterého je na jaře příliš mnoho a na podzim příliš málo, pro kus domácího masa, kvůli kterému musíme zabíjet? Pokud bychom se na to dívali pragmaticky, bylo by to žalostně málo.
Rodina jako společenství

Ani ta soběstačnost se úplně nepovedla, třeba obilí není problém ani tak vypěstovat, jako sklidit, vymlátit, vyčistit a semlít. Sen o vlastním plátně jsme surově rozřezali na polínka a zatopili s ním, historický tkalcovský stav totiž sežral červotoč. Na pěstování lnu, předení a tkaní jsem nenašla čas ani energii.

foto: archív F

Přitom výroba domácího plátna i vlněného sukna byla běžná ještě v minulém století, ve starých chalupách se na půdách najdou i celé balíky. Hospodyně musela len nebo konopí zasít, vypěstovat, máčet, lámat a česat, než vůbec mohla začít se samotným předením a tkaním. O zaměstnání na dlouhé zimní večery pak měla postaráno. Stav ale nebyl v každém domě, buď se půjčoval, nebo rozložil u toho, kdo měl větší jizbu. Chodilo se tam pak na přástky a při tkaní se ženy střídaly. Při této společenské příležitosti se vždy zpívalo, vyprávěly různé historky a jedla vydatná zimní jídla. Nic z toho se mi obnovit nepodařilo. V zimě se věnuji hraní na housle, skládání a aranžování písniček, čtení knih, povídání a hraní společenských her s dětmi, v nejtradičnějším případě šití v ruce. Vůbec si neumím představit, že bych své uspěchané sousedky pozvala na přástky nebo draní peří.

Podobně smýšlející lidé, kteří by se takovému pozvání nedivili, žijí příliš daleko. Setkáváme se jen občas, o to však intenzivněji. Máme podobné radosti i starosti. A jdeme s dobou, nejčastěji si vyměňujeme informace a rady, žhavíme mobily debatami o odčervování a chorobách zvířat, domácím vzdělávání dětí, fotovoltaických systémech nebo život znepříjemňující povinné evidenci všeho možného.

Ducha společenství si ale uchováváme aspoň v rodině. Sdílíme společně mnohé, nejen dvě jednoduché místnosti. Trávíme spolu hodně času, děti se učí nejen z knih a nazpaměť, ale napodobováním, zkušeností, otázkami. Pomáhají nám s hospodářstvím, umějí se postarat o drůbež, zahnat kozy a ovce na pastvu a dohnat je večer domů, napojit je a nakrmit, štípat dříví, zatopit…

O jídle a jiných požitcích

Jedním z pilířů samozásobitelství je, dokud tedy nežijeme z prány, zemědělství. Budeme mu věnovat samostatný díl tohoto seriálu, nesmíme však zapomenout také na zpracování a uskladnění potravin. Přežití v horách bylo postaveno na takzvaném mléčném hospodářství, doplněném především o brambory, fazole, trochu slaniny a skopového masa. Chleba, žitného nebo míchaného, nebylo nikdy dost. Kdo mohl, snažil se chovat alespoň jednu krávu, která rodinu zabezpečila, dávala hnůj a také ji zapřahali.

foto: Veronika Kicková

Doma se stloukalo máslo (často i na prodej), odehříval tvaroh a vyráběly sýry (i ovčí nebo kozí). Máslo konzervovali solením nebo přepouštěním — „topenô maslo“, čímž vzniklo místní ghí, které vydrží měsíce skladování. Na jeho zvláštní vůni jsem si však doteď nezvykla. Tvaroh sušili v průvanu, nadrobili do kameninových hrnců a zalili vrstvičkou sádla; podobně se uchovávala i bryndza, dnes opět populární ovčí kyselý sýr. Tvrdé sýry-oštiepky se namáčely do teplého vosku, který ztuhl a vytvořil kůrku proti plísni i přílišnému vysychání. Dnes máme navíc k dispozici nedocenitelné zavařovací sklenice se šroubovacím uzávěrem, takže sýr můžeme také jednoduše nakládat do oleje nebo slaného nálevu.

Při výrobě sýrů vznikají ještě důležité vedlejší produkty: žinčica — tekutá vrchní vrstva svařené syrovátky, urda — měkká tvarohovitá hmota, která se vysráží na povrchu syrovátky při delším vaření, a samotná syrovátka. Žinčica, ať sladká nebo kyselá, je sama o sobě výživný nápoj (kdysi tvořila zásadní součást stravy pastevců na salaších), kterému ale ne každý přijde na chuť. Urda má mnohostranné využití jako základ těst, pomazánek nebo (po smíchání s ječmenným šrotem) výživné krmivo pro doma odchovaná kuřata. Syrovátka je také zdravé pití nejen pro lidi, ale i zvířata.

Maso bylo vzácné, jedlo se zpravidla jen ve svátek. Konzervovalo se hlavně uzením, ve studených oblastech severního Slovenska spoléhali na počasí a nechali vykuchané půlky berana prostě zmrznout. Vepřové sádlo lili teplé do hliněných hrnců, později speciálních smaltovaných nádob s víky; uzená slanina visela v komoře a šetřilo se s ní.

V letech, kdy byl nadbytek ovoce, je sušili (jablka, hrušky, švestky) a vařili hustá švestková povidla, samozřejmě bez cukru. Opět u mne bodují obyčejné zavařovací sklenice… Přebytky ovoce se ale především kvasily a pálily na silnou drsnou kořalku. Tato nezdravá a někdy i nebezpečná tradice má velice silnou výdrž a jsou rodiny, které z ní žijí i dnes, ač je to činnost trestná.

foto: Veronika Kicková

Okurky a zelí se nakládaly do sudů a nechaly kvasit. I tady máme výhodu moderních a lehce přenosných kameninových soudků se žlábkem. O ty původní dubové se hospodyně musely starat, pravidelně prát hadr, drhnout kámen a prkýnka na zatížení a všechno vyvářet. Mezi příjemné vynálezy průmyslové revoluce patří také mlýnek na mák a ořechy nebo struhadlo. Šlapací šicí stroj nepoužívám, nemám ho kam dát a krom toho zkazil kroje. Na samoty pronikl až ve dvacátém století a s ním komplikované takzvané německé střihy košil a ženských kabátců.
Pod tlakem doby?

V teple a světle, tedy energii, se našim předkům vzdalujeme asi nejvíc. Vím, že je možné obejít se bez motorové pily a mám to vyzkoušené, jelikož se však zabývám i výrobou dřevěného nádobí a koryt, je rozhodnuto. Když už jednou pilu potřebuji jako řemeslník, využíváme ji na řezání palivového dřeva a to nám umožňuje být v této oblasti poněkud neskromní. V chladném počasí máme v kuchyni opravdu příjemně teplo, což rozhodně nebylo zvykem. Dříví na topení se „chystalo“ až do začátku devatenáctého století pouze sekyrami, před příchodem sporáků se místnosti spíš temperovaly než vytápěly, chlapi chodili i doma v soukenných kalhotách a kožešinových vestách. Pohádky o babách na peci mají velice reálné jádro.

A tím to nekončí, obejdeme se sice (horko těžko) bez napojení na rozvod elektřiny, ale bez této „ekologicky“ nevyrobitelné energie bych neodeslala tento článek, děti by se nemohly vzdělávat přes e-learning a vůbec, ztratili bychom kontakt s dobou. Jestliže jsme se při koupi solárního systému před deseti lety těšili z osmiwattové zářivky, dnes potřebujeme nabíjet mobil, živit notebook, CD přehrávač a úsporné kytarové kombo. Soběstačnost v tomto oboru nehrozí a sluneční zdroj považuji už jen kvůli baterii v nejlepším případě za menší zlo. Těšit mne může sned jen to, že mám vyzkoušeno, že bez elektřiny by to v krajnosti šlo.

To, bez čeho žít však rozhodně nejde, je výměna a vzájemná pomoc. Sousedé, kteří stále ctí (často nevědomě) staré zákony zemědělského společenství, jsou prostě k nezaplacení. Právě tady selhávají mnohá společenství novousedlíků, bývalí kamarádi se pohádají, často kvůli hlouposti, a postupně to zajde tak daleko, že spolu ani nemluví, ani nepracují. To první si tradiční člověk dovolit mohl, to druhé ne. My, co jsme přišli z měst, si myslíme, že na sobě nejsme závislí, a také děláme všechno pro to, abychom nebyli, a tím ztrácíme jeden pro druhého část hodnoty.

Část hodnoty ztratily i věci, které vyrobíme, a potraviny, které vypěstujeme nebo je vyprodukují naše zvířata. Pokud je prodáváme, musíme jít pod cenu. Mnohokrát je lepší výměna, mohu si tak dovolit boty od ševce a švec zase kvalitní sýr od pasených a ručně dojených koz. A nikdo z nás nemá pocit, že prodělal. Měnit se vyplatí i zvířata, třeba kozly nebo kohouty, násadová vejce a mnoho dalšího. Výměna má pro mne i určitý duchovní smysl, stejně jako praxe dobrovolné skromnosti.

Nezahlceni věcmi můžeme lépe vnímat kruh života, všímat si vůní a barev okolo sebe, a na druhou stranu si těch několika vymožeností, pro které jsme se rozhodli, vážit. Také myšlenky mohou plynout pomaleji a zajít hlouběji v souladu s životním tempem. A můžeme si, patřičně uzemněni, dovolit některé kouty své duše ponechat otevřené instinktům, tajemstvím a mystice. V tom také, přes všechna selhání a nedokonalosti, vidím hlavní smysl toho, co děláme. Snižování ekologické stopy je stejně důležité jako uchování přirozenosti.

Odcházela jsem na lazy s představou, že dokážu žít stejně skromně jako moje prababička na malé vesnici u Plzně. Stejně jako ona si občas při praní zpívám a nosím sešmajdané pracovní boty, dokud to jde, krmím slepice suchým chlebem namočeným v syrovátce, dojím kozy a žiju bez vodovodu. Stejně jako ona si večer líhám do peřin (ještě z jejího peří) utahaná a s bolavými zády, i u nás to voní po kyselém mléku a podlahu drhneme rejžákem. Namísto vesnické kapely mi hraje cédéčko a se světem mě spojuje telefon, který se vejde do kapsy. Mé nároky jsou určitě větší a ani si nejsem jistá, jestli mi to vlastně vadí.

Kontakt na autorku: horana69@gmail.com. První díl seriálu Tradice vyšel v minulém čísle 7.G.
[10. října 2016]