národný satanista

Dokud se Západ nevzpamatuje ze ztráty vůle k moci, nepomohou mu žádné zbraně, byť by byly sebemocnější. Ve stavu psychologické slabosti se zbraně stanou pro poraženou stranu přítěží. Jedinec musí být ke svému přežití připraven obětovat i svůj život, přičemž ve společnosti, jež vzešla z kultu materiálního dostatku, nalezneme jen málo podobné odhodlanosti. Poté nezbývá než ustupovat, snažit se získat čas a zradit.
Alexandr Solženicyn

2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.
Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek.

Yann Vallerie (pro Breizh-info.com): „S pravicí a levicí je konec“, tak zní podtitul vaší knihy. O co ale toto tvrzení opíráte, když se i sami politici – jak dobře vidíme v tomto vyhroceném předvolebním období – ochotně zařazují na pravolevé spektrum (včetně „extrémů“)?

AdB: Celou kapitolu knihy věnuji dějinám tohoto dělení. Kromě skutečnosti, že vždy existovala celá řada odlišných pravic i levic také ukazuji, že ani hlavní dělicí linie tohoto dělení nezůstává nehybná. Levice v roce 1880 bojovně prosazovala kolonialismus; pravice pak brojila proti odluce církve a státu! V minulosti byla levice nositelkou ideje třídního boje, dnes bojuje za práva jednotlivce, zatímco velká část pravice se uchýlila k obraně trhu, axiomatické zásadě zájmů a ekonomickému výkladu světa.

Ani politologům se nikdy nepovedlo přijít s definitivní a autoritativní definicí levice a pravice. A – pohlceny vážnou krizí identity – podle všeho nejsou schopné přesně tyto pojmy vymezit ani samy levicové a pravicové strany. Připočtěme k tomu zánik sociologických rodin, které celý život volily jedinou stranu: lidé dnes „přepínají“ (jako na televizním ovladači) z leva doprava a naopak, když vidí, jak levicové strany dělají pravicovou politiku a pravicové strany prosazují levicové programové body. Stále obtížnější je také určení toho, zda jsou „na levici“ nebo „na pravici“ autoři polických esejí, které se objevují v knihovnách (Marcel Gauchet, Jean-Claude Michéa, Michel Onfray, atd.)

Pravolevá dyáda však popravdě řečeno jako nástroj k popisu dnešní politické scény skutečně zastarala, a tak toto dělení přežívá vlastně spíše jen ze zvyku: bipolární logika, udržována politickou hrou především v čase voleb, má svou dějinnou setrvačnost. Budeme-li však mluvit o průzkumech mínění, zjistíme, že pro většinu Francouzů časem toto dělení ztrácí význam. V roce 1980 označilo pojmy levice a pravice za zastaralé jen 30% lidí, v březnu 1981 to bylo 33%, v únoru 1988 už 48%, v listopadu 1989 56% a v roce 2011 58%. Dnes je to dokonce 73%, což považuji za velice významnou proměnu.

Vzestup populistických hnutí, která si v reakci na politickou a sociální poptávku základny volně vypůjčují pravicové i levicové prvky, proti politické nabídce „shora“ pokládané za lživou a dokonce nepodpořitelnou, je pak jedním z následků tohoto vývoje. Na jedné straně nahrazuje populismus horizontální pravo-levou osu osou vertikální „ti nahoře vs. ti dole,“ probouzí, doprovází a zdůrazňuje však také nová dělení, jež to pravolevé stále výrazněji nahrazují: dělení na ty, kdo profitují z globalizace a její oběti; na ty, kdo uvažují v intencích národů a ty, kdo chtějí znát jedině celé lidstvo coby sumu jednotlivců, dělení francouzské periferie a urbanizované Francie, národa a globalizovaných elit, obyčejných lidí a Nové třídy, lidových vrstev a také upadající střední třídy a globální buržoazie, zastánců hranic a příznivců „otevřenosti,“ „neviditelných“ a „přezastoupených“, konzervativců a liberálů atd.

Respekt vzbuzující vlna odporu proti elitám (politickým, finančním, mediálním i dalším) posiluje populismus, který přímo eliminuje – Mélenchon mluvil o „vyčištění cesty“ – starou kastu tzv. vládních stran. V Itálii to byli křesťanští demokraté a komunisté. Nástup řecké Syrizy skoro zničil Pasok, v posledních rakouských prezidentských volbách se ve druhém kole střetli ekolog a populista. A tak bych mohl pokračovat.

Bude to ve Francii jiné? Nemyslím si. Ze všech scénářů prezidentské volby, které zůstaly ve hře, se duel Macron-Le Penová ve druhém kole nejeví jako ten nejméně pravděpodobný. Nikdo jako by si neuvědomoval, že by v takovém případě poprvé v dějinách prezidentské volby neměla ve druhém svého kandidáta ani jedna ze dvou velkých stran, které střídavě Francii vládly přes třicet let, což by znamenalo naprosto zlomový dějinný obrat.

YV: Široké vrstvy jsou zjevně rozčilené a unavené způsobem správy věcí veřejných – mohou se však stát silou schopnou dosáhnout změny? Neúčast u voleb, nepřítomnost jakékoliv větší mobilizace v podobě sociálních demonstrací – nevidíme tu spíše doklady opuštění veřejného života obyvateli měst?

AdB: Spíš bych to chápal jako důkaz rozšíření neduhu, u jehož kořene nalezneme krizi reprezentace: lidé přestali věřit, že je jejich zástupci náležitě zastupují a podle mnohých se tak stalo zbytečné využívat u volební urny suverenity, o niž hned další den zase přijdete. Proto se s vědomím nefunkčnosti a omezení liberální demokracie, jež nahradila suverenitu lidu suverenitou parlamentní – dnes ostatně plně ovládanou oligarchickou kastou, které jde jedině o obranu svých partikulárních zájmů – dovolávají populisté přímějších forem účastnické demokracie založených na referendech.

Lidé také nejsou rozhořčení jen „správou věcí veřejných.“ Chtějí vidět konec administrativního managementu, tedy moci expertokracie, která vydává politické problémy v posledku za otázky technické povahy (u nichž pak očividně existuje pouze jediné racionální řešení) a která se snaží proměnit vládu nad lidmi ve správu věcí. Uvědomují si, že „vláda“ se stala jen prostředkem vládnutí bez lidu. Jde tedy o to, co Vincent Coussedière nazval „populismem lidu,“ což vlastně není nic jiného, než požadavek, aby politici skutečně dělali místo managementu politiku.

Ptáte se, zda se mohou široké vrstvy stát „silou schopnou dosáhnout změny.“ V prvé řadě nazývejme věci pravými jmény: široké „vrstvy“ jsou ve skutečnosti lidové třídy a jejich odpor k elitám vyvěrá z třídních vztahů, jelikož všechny kritiky populismu vlastně jen trochu odlišně formulují třídní opovržení, když vládnoucí ideologie není ničím jiným než ideologií vládnoucí třídy.

A co je ostatně vůbec míněno oním klišé „silou schopnou dosáhnout změny?“ Lid je zdrojem moci, což ovšem skutečně platí jedině tehdy, když může sám rozhodnout o věcech, které se jej týkají. Ať už mluvíme o imigraci, globalizaci nebo moci Evropské komise, lidé vidí, jak ostatní neustále rozhodují za ně a jaký měla tato rozhodnutí dopad na jejich každodenní životy. Je tedy naprosto na místě, aby si lid sám si rozhodl, co je pro něj dobré a špatné. Aby „dosáhl změny,“ stačí se ho jen dotázat nebo mu dát prostředky učinit rozhodnutí.

YV: Proč dává elita označení „populismus“ tak negativní nádech a nazývá jím veškeré své odpůrce?

AdB: „Populismus“ se stejně jako „komunitarismus“ (tendence menšin – rasových, sexuálních či jiných – vydělit se od širší společnosti) stal gumovým termínem, kterým se Nová třída snaží delegitimizovat všechny své odpůrce. „Populismus“ má v uších elity špatný zvuk, protože označuje to, čeho se děsí nejvíc: návrat „nebezpečných tříd,“ tedy probuzení lidu odhodlaného zachovat své hodnoty, způsob života i sociální povahu.

Není náhodou, že kritika populismu velice často přechází do kritiky lidu, obvykle vykreslovaného jako masa tupých buranů. Proletář, jehož důstojnost („chudý, ale důstojný“), slušnost a poctivost dříve velebili, se pro média stal směsicí Bitrua a Dupont-Lajoie (Bitru je románovou postavou ztělesňující „obyčejného Francouze“ a Dupont-Lajoie je film z roku 1975, velice kriticky vykreslující obyčejné Francouze– pozn. překl. do angličtiny), nekulturním, zlomyslným, xenofobním a zpátečnickým stvořením, které zatvrzele odmítá důvěřovat „lidem, kteří to vědí lépe“ a volit tak, jak se od něj očekává. Buď tedy neví, co chce nebo – v případě, že to ví – k tomu není třeba přihlížet. Den po Brexitu Danielu Cohn-Benditovi vyklouzlo: „Už máme lidu plné zuby!“ Pronesl tak nahlas to, co si ostatní jen myslí.

YV: Nejen „populistické“ impulzy v Evropě, ale především jakési rozčarování ze světa dnes ovládaného ekonomickými silami prostřednictvím reklamy a globalizace znamenaly konec ideologie. Když se tedy ze syna stalinistického komunistického militanta z rudé čtvrti stal světoběžnický zaměstnanec nadnárodních firem, který je doma všude a nikde, jak znovu vytvořit kolektivní naděje pro lidi zítřka – a kolem čeho? Pokud tedy nemluvíme o apelu na ty nejnižší pudy…

AdB: Nejprve bych rád poznamenal, že rozčarování ze světa, jehož kořeny sahají podstatně dále do minulosti, neznamená „konec ideologií,“ což je sice velice módní vyjádření, ale striktně vzato vlastně nic neznamená, protože žádná společnost nedokáže existovat bez přijetí nějaké vládnoucí ideologie.

Vládnoucí ideologií dneška je myšlení obchodníka – a prostor pro symbolické imaginace obsadily z velké části jednoznačně kupecké hodnoty (vyčíslitelnost, výnosnost, zisk atd.) Sociální odloučení, technomorfismus (neustále rostoucí vliv technologie v lidských životech do té míry, že nad nimi nabývá nadvlády – pozn. překl. do angl.) a rozšíření narcistického individualismu ve spojení s tímto „komoditním fetišem“ (Karl Marx) proměnilo jednotlivce na „automatonu podobný subjekt,“ jehož vztah s ostatními ve stále větší míře utváří právě jeho vztah k věcem.

Odpověď na vaši otázku se tak odvíjí od možnosti opuštění této kupecké spotřební ideologie, mimochodem logického vyústění liberální antropologie, která dělá z člověka sobecké stvoření neustále usilující o maximalizaci svých hmotných a soukromých zájmů. Mluvíme tedy o rehabilitaci pozice veřejné sféry ve vztahu k té soukromé a znovuustavení podmínek pro nastartování společného projektu.

Rád opakuji, že ve spojení „obecné blaho“ hraje podstatně významnější roli ona část „obecné.“ Skutečným úkolem politiky je vytvořit ono obecné, společné. To je totiž podmínkou opravdového „soužití“ – výrazu, který dnes často nabývá zcela odlišného významu – nezbytně ukotveného ve sdílených hodnotách formovaných dějinami a kulturou, v níž by se mohl najít jak váš „syn militantního komunisty,“ tak francouzský mladík flirtující s exotickým pokušením džihádismu.

K tomu však máme očividně dosti daleko – žijeme totiž ve společnosti, která zná jedině jednotlivce, která zapomněla, že důvody žít i umírat jsou jedny a tytéž a která si představuje společenské pouto jako cosi zredukovaného na právní kontrakt a obchodní směnu.

YV: Jakou formu by podle vás mohl tento „populistický moment“ mít?

AdB: Samozřejmě různé formy, protože populismus není ideologií (což ostatně vysvětluje jeho mnohotvárnost).

Jen během loňska byla členka Hnutí pěti hvězd zvolena starostkou Říma, Anglie opustila Evropskou unii, rakouské FPÖ jen těsně uniklo vítězství jejího kandidáta v prezidentských volbách, Front National v některých místních volbách překročila hranici 40% hlasů, hnutí Podemos obsadilo úřad starosty v Madridu a Barceloně, AfD potvrdila své zisky v Německu. Viktor Orbán zůstal nejvýraznější postavou Visegrádské čtyřky, Donald Trump se stal americkým prezidentem, Matteo Renzi se musel vzdát premiérského postu a Hollanda, Vallse, Juppého a Sarkozyho poslali (nebo brzy pošlou) voliči domů.

Proto není „moment populistů“ nějakou budoucí eventualitou, ale realitou dneška. Na sepisování konečného účtu je však pochopitelně ještě příliš brzy.

YV: Našel byste k současnému vývoji v Evropě nějaké dějinné nebo geografické paralely?

AdB: Popravdě řečeno nijak dokonalé, i když bychom snad mohli situaci srovnat se vzestupem populismu na konci 19. století (narodnické hnutí v Rusku, rolnické hnutí /Granger movement/ v USA nebo boulangisté ve Francii).

Zmínit bychom mohli také konec Výmarské republiky, což ovšem není kdovíjak užitečné. Jak říkal Céline, dějiny zřídka servírují dvakrát tentýž chod, a historické paralely navzdory své nesporné přitažlivosti a zábavnosti rychle narážejí na své limity. Mějme raději na paměti, že dějiny vždy zůstávají otevřené, zvlášť když se teď velký cyklus modernity chýlí ke svému konci.

Pevné obrysy světa, který jsme znali a někdy i milovali, se nám rozplývají před očima a to, co leží před námi, halí mlha nejistoty. Populismus tomuto přerodu napomáhá, co však vlastně zvěstuje, zůstává otázkou.

YV: Pane de Benoiste, jak se vám daří takovým tempem předkládat tolik knih, článků, shrnutí a polemik?

AdB: Žádný zázračný recept neexistuje, můj den má čtyřiadvacet hodin, stejně jako každého jiného člověka! Prostě se snažím dobře si organizovat práci a neplýtvat časem na banality a zbytečné debaty.

Pracuji sedmdesát hodin týdně, díky čemuž jsem vydal něco přes stovku knih, dva tisíce článků a poskytl více než šest stovek rozhovorů (tento bude 638.!). Není to myslím zvláštní důvod ke chvále, kvantita ještě nutně nevypovídá o kvalitě a práci jako takové nepřisuzuji pozitivní morální hodnotu!